Sběrna úvah

Líné dny létonenáviditele

5. srpna 2013 v 12:59 | Gura-chan
Zdravím všechny, co se ještě neupekli do křupava,
Vracím se z vysušených plání a můžu s klidem v srdci napsat, že ačkoliv jsem byla pryč, všechny pavouky odháněli strážní duchové blogu. Ale vážně, někdy si říkám, jestli snad moje nepřítomnost trochu nepřispívá k blogové návštěvnosti… Je ale pravdou, že jsem se zrovna před odjezdem přihlásila do Literárního klubu, a jelikož mě vzali, dalo se to trochu čekat. Zvídavé duše jsou všude.

Při čaji o deváté

18. července 2013 v 21:37 | Gura-chan
Zdravím všechny zbloudilé duše,
Ještě kdysi mi přišly velké letní prázdniny buď děsně super, nebo nudné. Děsně super byly, když jsem byla ještě malý parchošík, nosila jsem žlutozelené "kaťata", červené tričko a rudobíle pruhovanou čepičku. Vypadala jsem jako malý lump, bundy a mikiny jsem nosila zásadně neupraveně s pravým límcem uvnitř a levým ven. Tehdy byly pro mě dva měsíce nepředstavitelně dlouhý čas plný zážitků a legrace.

Genealogická horečka

15. června 2013 v 15:00 | Gura-chan
Zdravím,
Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že vás zasvětím do tajů genealogie. Je možné, že po vás něco podobného chtěli už na základní škole - po mě ano - a tak zhruba víte o co go. Samozřejmě jde o Rodokmen, jeho sestavování, zjišťování, zpovídání rodinných příslušníků a únavné hledání mezi krabicemi se starými dokumenty doma nebo přímo v matrikách.

Analýza maturitního panikaření

27. května 2013 v 13:57 | Gura-chan
Zdravím po dlouhé době zdánlivé nečinnosti,

Píšu zdánlivé, poněvadž před maturitou neutečete, i když se hodně, hodně snažíte.
Na chodidlech mám puchýře a na pravém lýtku natažený sval. Dokonce jsem si i malinko rozšířila plíce.
Na všechny lenochy ale dojde řada. Včetně mé maličkosti.
Byla jsem nucena pustit se okraje a skočit, spolu s mými věrnými nohsledy, do hlubin pekelných. A že tam bylo teplo, to vám povím.

Čekárna

10. května 2013 v 23:21 | Gura-chan
Po megaultra dlouhé době opět zdravím všechny zbloudilé duše,
Docela nedávno jsem tak moc intenzivně přemýšlela nad svým životem (samozřejmě v posteli ve dvě ráno), až se mi z té únavy atd. zjevila moje čekárna. Sama teď nedokážu říct, zda jsem to opravdu vymyslela já, nebo se mi o tom zdálo... ale hádám, že to mohlo být něco mezitím (konkrétně: zmatené vidiny nešťastného člověka v polospánku a dehydrataci).

Jarní rojení trpaslíků

16. dubna 2013 v 19:08 | Gura-chan
Nemám ráda jaro.
Jen co se poslední ubohá sněhová vločka vypaří pod spalujícím žárem slunce, (které by v mé mysli mělo pravděpodobně obličej slintajícího dítěte z Teletubies) všichni se najednou zblázní! Moje kamarádka Vera to takhle jednou definovala s naprosto brilantní přesností - "Je teplo, a všici vylézají z děr jak trpaslíci."

Systém odměn

7. dubna 2013 v 15:45 | Gura-chan
Zdravím,
také máte systém odměn? Já si dělám radost vždycky po nějakém výkonu, nebo když mám pocit, že si to zasloužím. A někdy jen tak, samozřejmě. Nemusíme být přece pořád produktivní.

(Ne)braňte se muchlovačkám s múzami

4. dubna 2013 v 18:31 | Gura-chan
Tak, jako si člověk vždycky vybere tu nejpomalejší obsluhu a nejdelší, nejnemožnější řadu plnou oplzlých lidí, co vám tlačí vozík do zad… tak jsem si i já vybrala tu nejdebilnější otázku k praktické písemné zkoušce. Píšu ji zítra, ha.

Přimhouřit ne přihmouřit!

25. března 2013 v 16:32 | Gura-chan
Zdravím,
Měla bych to říct na plnou hubu. Nedokážu to. Nedokážu být bez blogu. Ach ano, já vím, ponižující jest tato pravda, ale nedá se nic dělat. Už aby všechny zkoušky zmizely v útrobách měkkýšů!
Ne, že bych nemohla psát, (Kvůli maturitě? Dejte pokoj!) ale cítím se provinile, že raději píšu, než se učím. A neučit se to není dobře. Věřte mi, není.
Avšak blíží se jarní prázdniny a tudíž si snad můžu ulít článek, no ne?

Vajíčka a chleba na tisíc způsobů

7. března 2013 v 18:29 | Gura-chan
Já to vím.
Vím, že si věčně jen stěžuju na fůru věcí. Mohla bych klidně sesmolit malý seznámek:
1)Nemám čas.
2)Nemám peníze.
3)Musím se učit na maturu.
4)Všechno mě štve.

Dnes se opět budu věnovat bodu č. 2 a přidám i bod č. 5, který zní: Mám hlad.
Ale teď vážně, jsem socka. Doopravdy na mě tato pravda dolehla až dnes ráno, když jsem si uvědomila několik dost podstatných věcí:
Zrovna včera mi skončil ODIS, tudíž nemůžu jet "zadáčo".
V peněžence se mi válí poslední (a jakože fakt poslední) dvacetikoruna, s kterou bych se mohla úspěšně dostat do školy, ale ze školy už ne.
Kdybych tedy použila onu dvacetikorunu a koupila si lístek alespoň se studentskou slevou, musela bych se ze školy dostat nějak jinak, ale jelikož nemám kredit, nemohla bych ani zavolat tatovi ať mě odveze.
Vzkutku prekérní situace.
 
 

Reklama