Sběrna úvah

O věcech, které zabíjí mou chuť, ještě kdy zavítat na vaši stránku

5. prosince 2015 v 9:46 | Gura-chan
Zdravím,
už delší dobu jsem chtěla napsat na toto téma, poněvadž mám pocit, který mě popravdě udivuje, že to snad nevadí nikomu kromě mě…
Ano. Mohla jsem tento článek pojmenovat jako 5 věcí, jak nekazit svůj blog, stránku, whatever… Ale to je tak profláklé, žurnalistické, zavánějící marketingovým tahem (poněvadž každý miluje kliknout na něco s podobným názvem) a podobně odpudivé, že se toho dopustit nemůžu. Nerada se snižuji k věcem, co mi nejsou příjemné. Nerada jdu se stádem, které věří v účinnost těchto článků (ano, jsou účinné, to nepopírám), a mám kopřivku z lidí, co dokážou svou, možná i dost zajímavou stránku, zprasit způsobem, o jakém se mi nesnilo.

Přání a vize do budoucna

2. listopadu 2015 v 11:43 | Gura-chan
Zdravím,
jakožto člověk v blízné minulosti nedisponující žádným valným finančním obnosem si teď, když konečně něco málo vydělávám (ona to žádná slává není), připadám, že je mi najednou všechno mnohem více dostupné. Všechno mi teď připadá relativně levné. Několik tisícovek už mě vůbec neděsí a tak děsím sama sebe tím, že mě to neděsí...

O inspiraci a sólo cestě

9. září 2015 v 10:17 | Gura-chan
Zdravím zbloudilé duše,
Dřív než začnu se svými obvyklými plky, dovolte mi sdělit vám jednu radu - nikdy nevěřte tomu, jak vyznívají nadpisy článků. Je to totiž zavádějící a v konečném důsledku vás to zklame.
I když stále ještě můžu být ráda, že jsem si nikdy neosvojila ten zaprodaný způsob úvodu u článku, už jen proto jak nesmírně mě štve. Určitě to všichni znáte - titulek slibuje prozrazení věci, která je pro vás důležitá a přejete si ji vědět. Bohužel však musíte vždycky přetrpět úvod. Bláboly blábolů, co vám blahosklonně oznamují, co si pravděpodobně přejete dozvědět se, vaše důvody, proč se to nejspíš chcete dozvědět a ujištění, že v tomto článku se to stoprocentně dozvíte… Ughhhh, you don't say?! Mám s nimi tak bohaté zkušenosti, že už naprostou většinu času poznám, odkdy již začíná text s informací, co hledám a ten - často tak nemožně natáhnutý odstavec - jednoduše přeskočím.
Nemůžu se zbavit pocitu, že se jedná o jakousi šablonu, kterou žurnalisté prostě musí použít, osobně však nechápu, proč ze čtenáře musí udělat totálního retarda na více řádků než je nezbytně nutné.
Uf. To by bylo, teď se můžeme přesunout k hlavním plkům.

Když se plní sny…

6. dubna 2015 v 14:21 | Gura-chan
…aniž bychom si toho všimli

Zdravím,
musím říct, že jsem zažila menší šok, kvůli tomu, kolik se zde dnes ochomýtalo lidí, ale naštěstí jsem rychle vypátrala příčinu. Upřímně, myslela jsem, že blogy dne se vybírají jen z blogů, co jsou členy Autorského klubu, takže mému mozku trvalo dost dlouho, než pochopil what the heck is going on here.
Takový pozdní apríl pro mě, poněvadž poslední slátaninu, co jsem psala ještě před odjezdem do Německa, jsem psala skromně řečeno v tom největším záchvatu zoufalství. Omlouvám se všem, co to museli číst, ale zároveň díky za pozitivní komentáře.

O čem ale dnes chci psát se netýká ani mé týdenní návštěvy země na západě, ani heart attacku, co jsem zažila dnes při čučení na toplist. Týká se něčeho, o čem jsem chtěla napsat již poměrně dlouho, ale v tom frmolu jednoduše nezbyl čas.

Když už ani dloubání se v nose není zábavné

16. března 2015 v 20:08 | Gura-chan
Zdravím,
ano je to tak, momentálně jsem ve stadiu tak hluboké prokrastinace, že mě mé svědomí smaží v tak horoucích plamenech, že už to vážně vtipné není. Ono to nebylo vtipné už na začátku, ale teď už přicházím do bodu, kdy sama nevím, co to vlastně sakra dělám.

Výkřiky do… tmy?

21. února 2015 v 22:06 | Gura-chan
Zdravím všechny zastánce ztrácečů času, jež valné procento populace Země považuje za mrzké a nehodné jejich pozornosti…
Ha! To by si určité procento populace moc rádo myslelo, ale okap (ano okap!) je pravdou. Ztráceče času všichni milujeme, a kdo tvrdí, že ne, tak lže, anebo jeho život nestojí za nic.

Zničení a Vánoční prokrastinace

22. prosince 2014 v 15:16 | Gura-chan
Zdravím, po delší době všechny, co už teď kradou z ledniček (popřípadě balkónů) hotové cukroví.
Nejlepší na tom kradení před Vánoci je stejně to, že váš oblíbený druh ještě není úplně vyjedený a vy si můžete vybrat nejlepší kousky. U mě je to letos tak nějak jedno, poněvadž kradu většinou jen perníčky a ty jsem si vyloženě vydupala, protože je jím asi jen já a možná ještě otec. Sestrožrout letos ani nezdobil stromeček, ani nedělal cukroví, pořád jí bánány jako opice a tak podobně. A v době, kdy už vlastně nikdo z naší rodiny neví, z čeho je živ, mě obviňuje, že jsem mu snědla cibulovou bagetu. Člověk si v naší rodině už nemůže dát do huby nic, aniž by se předem zeptal. Veškeré jídlo je rozdělené pomyslnou čárou, která signalizuje oddělení života někoho v rodině, bohužel pouze života, ne bydlení. Ale z mamahotelu se nikomu nechce, to je obecný fakt. Ani mě by se nechtělo.

Otrava střevních i vyschlých škol

4. prosince 2014 v 14:58 | Gura-chan
Je zvláštní, že ačkoliv já osobně jsem neskutečně ráda za možnost studovat a dozvídat se nové věci, realizovat svoje pitomé polyglotické sny a podobně, jako člen klubu lenošících vodnářů, mě škola stejným dílem dokáže i pořádně vytočit.
Upřímně pochybuji, že by někdo, byť sebevíc naprogramovaný, dokázal školu neustále milovat. To nejde. Je to proti přírodním zákonům.

Vyhraněný styl či všehochuť?

10. října 2014 v 15:49 | Gura-chan
Zdravím,
Dnes se výjimečně ponoříme do světa hudby. Já osobně sice nejsem vůbec žádný přeborník na hudební styly ani na hudbu obecně, ale budeme se všichni tvářit, že nás to ani v nejmenším nezajímá. Mě osobně to totiž netankuje vůbec. Nemám ponětí o populární hudbě v rádiích, jelikož rádio neposlouchám a neposlouchám ani hudební kanály v televizi, protože to, co tam pouštějí je jedna a ta samá sračka pořád dokola. (A ne, sračka není sprosté slovo, pouze lidové označení jistého procesu v našich tělech.)

Hektika hloubavých humanoidů

2. října 2014 v 20:44 | Gura-chan
Zdravím kolembrouzdající,
Dva týdny uběhly od začátku semestru a já dospěla do stavu, kdy dokážu v klidu sedět s vyrovnanou tváří, zatímco v duchu si mlátím hlavu o zeď, opakuji si jako mantru slova: Jídlo, Kafe nebo Spát, a moje pravačka se zběsile míhá po papíře ve snaze stihnout napsat z přednášky cokoli, i když význam těch slov už můj mozek dávno odmítá analyzovat a jen si ve svém kutlochu zatlouká hřebíky, což já vnímám jako tupé tepání ze strany na hlavě. Ach. Předlouhé souvětí, za které by mě kdekdo ukamenoval. Když já se v nich tak rochním, až je to téměř neslušné.
 
 

Reklama