Living in Manchester 3. - Bydlení, škola, lidé, pocity

23. ledna 2018 v 0:15 | Gura-chan |  Journal

Zdravíčko,
je na čase abych už konečně napsala článek, zvlášť když mám po dlouhé době konečně volno, myšleno; v blízké budoucnosti nemám žádné povinnosti. V opačném případě bych článek nepsala.




Říkám si, že kdybych měla nějak zhodnotit přístup k blogování nebo vyloženě udělat statistiku, jde poznat, že aktivita zde na blogu má silně negativní trend. A také si uvědomuji, že ačkoliv mám vždycky na začátku semestru klamný pocit, že se všechno zlepší a budu mít čas později, nejsem si tak docela jistá, že to bude pravda. Tohle začalo v podstatě okamžitě poté, co jsem začala výšku. Už si ani nepamatuju, co jsem probůh dělala celou střední a základku, a jo už si vzpomínám; škrábala se na zadku a dloubala se v nose. Protože i když to pravda není, když to porovnám s výškou, jako by byla. Kdysi jsem měla takovou spoustu času na všechno… anebo jsem byla prostě jen víc nadšená do blogování a celkové aktivnější? Možná na tom taky bude zrnko pravdy.

A co je nejhorší, nemůžu ani říct, že by se to v dohledné době mělo změnit, ba naopak, mám takový ten vnitřní pocit, že se blíží období v mém životě, které bude asi to nejvytíženější. Musím přežít druhý semestr na výšce v Anglii, kde budu mít víc předmětů, nutno podotknout, že také těžších předmětů a upřímně, vůbec nevím, jak to mám jako zvládnout, když jsem tupá jak poleno. Už jen tohle zkouškové jsem si nespočetněkrát sama sobě řekla, že jsem se nejspíš úplně zbláznila, když jsem do toho šla, že na něco takového stejně nemám apod.

A samozřejmě, jakmile bude Anglie za mnou tak mě čekají letní prázdniny, které velice pravděpodobně strávím sbíráním dat do diplomky a samotným psaním diplomky, protože už jsem měla začít někdy v září (no dobře, to je možná trochu brzy). A samozřejmě je tu také můj poslední prodloužený rok na magistrovi, takže mě čekají další státnice (zabijte mě rovnou). Vím prostě, že mě čekají krušné časy, zároveň ale ničeho nelituji, jen mě to obecně mrzí kvůli tvorbě a blogování, protože pro mě není možné si nevšimnout, jak to tu chátrá jenom díky tomu, že věčně nemám čas.

Asi bych měla nějak zhodnotit minulý semestr a celkově své pocity, když jsem teď v Manchestru. Mno… jak jen začít.


Ubytování:
Je dost v pohodě. Trefila jsem fakt dobrý kolektiv, nikdo mě tu nesere, což je div, jaký jsem občas morous. S úklidem se to tu nepřehání, ale zároveň tu ani není vyloženě bordel (no občas je, ale to víte, studenti). Já tím, že jsem v malém pokoji tak akorát pro mě, mám většinu času uklizeno. Na to jsem tedy přišla až zde, že čím menší prostor člověk obývá, tím víc se musí snažit, aby bylo vše na svém místě, protože jinak by se zbláznil. Funguje to paradoxně, ale naprosto krásně. Zatímco doma mám největší pokoj v bytě a člověk by řekl, že je těžší to tam zaneřádit, je tam bordel prakticky nepřetržitě (mám ale svoje čistotné nálady, to ano, pak se všechno jen blýská). Ačkoliv jsem zde nejprve neměla ani stůl ani lampu, všechno se nakonec zařídilo - aneb když člověk nemá línou hubu a prostě si o něco řekne, tak to má. Postel mám největší v celém baráku a vešla bych se na ni 4x (což je dost vtipné, když mám nejmenší pokoj, v praxi to znamená, že zhruba polovina pokoje je jen postel). Mám zde světýlka z domu, takže to tu působí útulněji (ty jsem si s sebou vzala speciálně na psychiku). Zásuvek je tu spousta, i vše, co potřebuju.

Problém jsou okna, ačkoliv mám arkýřová okna s velkým parapetem, na kterém se dá sedět, což úplně miluju na anglických domech, tak je musím pořád zbavovat vysrážené vody. To je tak, když se tu málo topí no. Kdyby tu bylo klasických 22 nebo více stupňů, co má doma každý průměrný Čech, nebyl by to problém. Nevím teda kolik Angličané platí za topení a elektřinu, ale musí to být asi majlant, když na tom šetří, kde se dá. Z toho důvodu je mé nejoblíbenější místo v pokoji u topení. Když jsem se učila na zkoušku, byla jsem prakticky permanentně opřená o něj, zabalená v dece s polštářem pod zadkem. Problém je, že mám topení u dveří místo u oken, tudíž když bych se měla učit u stolu, upadly by mi prsty zimou. Teplo bohužel výjimečně dosáhne až na mě.

Kuchyň je super, je tam vše co bych mohla využít, až teda na ty hrnce - bývalí okupanti byli totiž samí chlapi, kteří evidentně nevědí, jak se správně chovat k nádobí (např. že se na vyškrabávání z hrnců zásadně nikdy nepoužívá nic kovového a natolik ostrého, aby to jakkoli poškodilo teflonovou vrstvu. Takže abych předešla případné otravě těžkými kovy, používám cca jen dva hrnce, které nějak dokázaly přežít tohle násilné zacházení.

Dále je tu obývák - v televizi Netflix, takže se prakticky na nic jiného nedívám - pračka, dokonce sušička na kterou jsem si tak navykla, že ji budu chtít i k sobě do bytu v budoucnu, jídelna, dvorek, na který teda vůbec nechodím, jelikož je furt kosa. Dům je starý přes sto let a líbí se mi, dokonce i to točité schodiště, na které všichni nadávají, a mě nejednou napadlo, že se na něm nejspíš v blízké budoucnosti zabiju. Štěstí, že nikdo z nájemníků není obézní, jinak by měl s tímhle schodištěm určitě problém.

Škola:
Tak tedy školička. Rozhodně se mi líbí kampus, je to pro mě trochu nezvyk, jelikož moje výška má budovy rozmístěné po celém městě, někdy i kilometry daleko, takže vidět u sebe víc budov školy než dvě je docela šok (samozřejmě je mi jasné, že tohle je úplně normální věc a jen moje škola je v tomto trochu retardovaná). Budovy mají své jména, takže to není tak obyčejné jako Budova A Přírodovědecké fakulty v ulici téhle a tamté. Jsou tu moderní budovy i historické. Já mám to štěstí, že většinu své výuky chodím do té nejhezčí, historické, celé z červených cihel, s věžičkami a tak. Uvnitř to tedy vypadá trochu jako ve Zmijozelské koleji, všechno zelené, stěny, kachličky, zábradlí, zvláštní kulatá světla… Učebny jsou v celku normální. Zatím jsem nechodila do žádné vyložené přednáškové místnosti se "stupni", které třeba u nás máme skoro všude.
Učitelům jde rozumět dost dobře, když to srovnám se studenty, co huhňají, že bych jim nerozuměla ani za sto let, je to docela úleva. Samozřejmě někteří mají vyložené britský přízvuk, většina i manchesterský (mancunian), který je teda dost vtipný, schválně si pusťte na youtube nějaké video jak se mluví v Manchestru, je to síla. Abych to nějak uvedla, říkají třeba: "Mančesta (Manchester), flood (flud), bus se čte stejně jak u nás místo klasického "bas", luvly (lovely) apod.
Studium je… těžké, nebudu lhát. Samozřejmě pokud umíte perfektně anglicky a jste šprti, asi se mnou souhlasit nebudete, ale úroveň je srovnatelná, možná i vyšší než u nás - protože i u nás jsou pekelně těžké zkoušky. Zároveň ale v česku (pozor, záleží na oboru i na škole, takže teď mluvím čistě z vlastní zkušenosti) jsem neměla problém se na test nebo ústní naučit z jedné dvou knih a pak přednášek, s tím, že jsem dosáhla obstojného výsledku. Tady se jede hodně samostudium, některé přednášky jsou třeba čistě jen diskuze, u některých ani nedostanete prezentaci a prostě si za úkol prohlédnete nějaké stránky, knihy, články a podobné materiály.

Což je ale super oproti mé výšce v česku, tady máte prezentace a materiály vždycky na jejich studijních stránkách ke stažení, což je tedy nesporná výhoda. U nás byl jeden čas povoleno přeposílat prezentace, pak to někdo zakázal, někdo je dává i přes to, někdo zásadně ne, takže ve výsledku se materiály různě pašují mezi studenty ať už přes fejs nebo primát či další stránky. Tady to hrozně oceňuji. Co se týče docházky, je to jak kde, já mám tedy jak magisterské tak bakalářské předměty (proč? Protože můžu!) a na některých docházka je, na některých není, takže je to v podstatě stejné jako u nás.

Město:
Manchester jako takový se mi hrozně líbí. Centrum je obří a ztrácím se v něm, je tu spousta míst kam jít, davy lidí, lidi různých národností, fakt tu potkáte všechny; černé, bílé, muslimy (vím, že všichni muslimové nejsou, ale tak chápeme se), číňany, korejce, japonce, ortodoxní židy, prostě nádherná směsice. Překvapilo mě jak moc je tu korejců, číňany jsem docela chápala, mají tu i svou čínskou čtvrť, ale korejce teda ne, nutno říct, že někteří z nich vypadají, jak by zpívali v k-popu (nejsem vyloženě fanoušek, ale pár skupin znám). Co se týče obchodů je tu samozřejmě úplně veleobří Traffordské nákupní centrum, potom menší ale pořád dost obří Arndale, samozřejmě nesmí chybět Primark, co trůní přímo v centru na Piccadilly gardens, takže kdykoli zahlédnete jeho jméno, víte, že jste na správné cestě do centra.
Mě osobně se dost zamlouvá Sainsbury's, kde mají naprosto úžasné hadry, zatímco na nákupy je nejlepší volba klasický Aldi, s nejlevnějšíma věcma a pokud v Aldi něco nemají, najdete to v nejbližším Poundlandu (třeba popcorn si kupuju tam, protože ho v Aldi bůhvíproč nemají (jen hotový, a kdo jako žere hotový, to mi tedy řekněte)). Samozřejmě je to také tuna malých obchůdků, pubů, náměstíček, a kdo miluje knihovny, určitě by měl zajít do The John Ryland's library protože je tam vstup zdarma, můžete se tam učit, nebo číst si, celý den a ta atmosféra je tak fakt unikátní. Je to asi nejhezčí historická knihovna, ve které jsem kdy byla. Je tu taky centrální knihovna, na kterou se teprve chystám.
Vlastně jsem se ani nezmínila o knihovně ve škole, je super boží, sice ne historická, ale má tři patra, je otevřená 24h 7 dní v týdnu samozřejmě mimo oficiální svátky a prázdniny, je tam bezpočet míst kam se zašít, kde si sednout a učit se, jsou tam oddělené jednotlivé studijní prostory jen pro jednoho, když potřebujete klid na práci, je tam tuna počítačů a prostě je to skvělé místo, i přesto že je tam tolik míst k sezení, je v určitou denní dobu prakticky nemožné najít si volné místo, tak moc je tahle knihovna oblíbená a používaná. Taky hrozně oceňuji, že dolní patra jsou "hlučná" a horní patro je tiché, takže si vždycky můžete vybrat, kam jít v závislosti na tom, jestli chcete mít kolem sebe ruch, nebo ticho na soustředění.

S cenami je to taková rovnováha. Některé věci koupíte mnohem levněji než v česku, třeba kosmetika, hlavně ta značková je v některých obchodech za libru, kdežto normálně stojí i přes stovku, to samé prací prášek a některé potraviny. Pak je tu ale třeba zelenina a ovoce, to musím uznat je mnohem dražší, zvlášť když my nakupujeme ve slevě, tak za pár jablek určitě nezaplatím 40 korun. A některé potraviny a věci mají takřka srovnatelnou cenu s naší, takže jak říkám, záleží, co kupujete a kde to kupujete.

Lidé:
S lidma je to takové různé. Naprostá většina je až moc slušná, prakticky se vám omlouvají úplně za všechno - když vám zkříží cestu, když něco fotíte a oni vám stojí v cestě, nebo když je nepatrná šance, že do vás vrazí, i když se to nikdy nestane a vy se minete o dobrého půl metru, stejně se vám omluví. Pak tu jsou děcka a to jsou teda z mé zkušenosti naprostí parchanti. Ne teda všichni, ale takoví ti před pubertou, během puberty… no hádám, že je to všude stejné, nebudeme předstírat, že čeští kidi jsou skupinou hodnou k uctívání. Takže ano, prakticky mám chuť zabít jak české, tak anglické náctileté. Děcka ve škole jsou lepší, čím jsou starší.

Chodím do třídy s druháky a třeťáky na bakaláři, se kterými nemám nejmenší problém a ani oni se mnou, zatímco v podstatě ještě děcka z prvního ročníku mi přijdou více distancovaní a nutno říct že i neobyčejně tupí (ok, ne všichni ale narazila jsem na jednu slečnu, která mě nepřestávala udivovat svými naprosto neinteligentními otázkami). Ke konci semestru už jsem měla pocit, že mě vyloženě nemají rádi, i když nejspíš si za to můžu sama, když jsem komunikovala jen občas. Ono taky není moc kdy komunikovat a také není moc proč. Na každý předmět jsem chodila s úplně jinými lidmi a viděli jsme se jednou max. dvakrát do týdne, což taky dělá svoje. Mě to nevadí, jelikož jsem zvyklá, že výška je více méně sólo cesta, ať už si tvrdíte cokoli. Samozřejmě že mám partu a kamarády na své výšce, které zbožňuji, ale i oni si hledí hlavně svého. Tak to na výšce prostě chodí. Kdo si myslí, že za něj udělají práci ostatní, nebo že se nemusí samostatně připravovat, pravděpodobně nevydrží na výšce moc dlouho. Pomáhat jasně, ale nesmíte být úplně tupí.

Taktéž moji landlordi jsou skvělí. Několikrát mě pozvali na jídlo, přičemž jsem jen supěla, když jsem odcházela, jak mi pořád přidávali, pořád se ujišťují, zda mi něco nechybí a zda je pokoj či cokoliv v pořádku. Prostě fakt hodní a ochotní lidé. Abyste rozuměli, majitelé domu bydlí v podstatě hned vedle, takže kontakt je zde poměrně častý. Taktéž nesmírně oceňuji to, když mě vezmou na nákupy autem, protože jezdit s nákupem půlhodinu autobusem občas sranda není.

Celkově jsem ráda, že jsem udělala to rozhodnutí a šla do toho. Sice jsem pořád hodně nejistá pokud jde o studium a o to, co mě čeká, ale zase je to určitá výzva a uvědomuji si, že moje schopnosti jsou o dost lepší než co bývali. Samozřejmě jsou pořád dost špatné, ale oproti tomu, jak jsem začínala, je to pokrok.

Důvodem k absenci jakýkoliv článků na blogu byla rozhodně příprava do školy, vánoce a tak. O těchto věcech se ale rozepíšu až v dalším článku.

Zatím Ádié (proč zrovna ádié? Nemám šajnu, asi už mi hráblo)

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 2. února 2018 v 2:05 | Reagovat

Wow tak to gratuluji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama