Living in Manchester 2. - příjezd

28. října 2017 v 20:20 | Gura-chan |  Journal
Zdravím,

tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych napsala druhou část, což je div, protože jsem se zařekla, že celý tenhle článek napíšu za pomoci svého nového umu; totiž psaní všemi deseti. Ono totiž naučit se je jedna věc, ale doopravdy tohle používat v případě, že chcete něco rychle napsat, nebo napsat něco dlouhého… to už se vám tak moc nechce, neboť víte, jak děsivě jste pomalí… mno ale cvičit je třeba, tak se do toho dáme.


V minulém díle jsem psala o tom, jak funguje celý proces přihlášení na erasmus, či snad, jak fungoval pro mě. Poslední týdny od odjezdu jsem byla v jakémsi stavu před-šoku a musím říct, že až do poslední chvíle jsem měla největší strach ne z toho, že odjíždím, ale ze všech těch věcí kolem odjezdu. Vím, že poprvé jsem byla doopravdy smutná, až když jsem se dozvěděla a pochopila, jak se za celou tu dobu cítila mamka. Já už byla vnitřně připravená dávno, ale mamka podle všeho brečela po nocích a strachovala se, co se mnou bude, čehož mi bylo líto, ale mnohem víc jsem ocenila taťkův přístup, který se s tím prostě smířil, mluvil o odjezdu věcně a taky mi to přál. Přesně tak jak jsem se cítila já, asi jsem v tomhle spíše po něm, i když jsem jinak skoro celá mamka. Já jsem měla strach hlavně z věcí, co jsem nemohla ovlivnit, čili z náhody, z té mám strach vždycky (viz článek o mé neschopnosti předpokládat úspěch, neboli že nikdy neplánuji věci příliš dopředu, protože vím, co všechno se může pokašlat).

Musela jsem jet vlakem do Prahy, protože do Manchesteru to od nikud jinud neletí (Manchester není Londýn!!!!), z tama se poté dostat na letiště, projít samotným procesem letu - sama- s tím, že jsem nikdy neletěla, a poté se - sama- nějak orientovat na letišti v Manchesteru, zjistit kde staví můj autobus a jak se dostat do domu, kde budu od teď bydlet… měla jsem z toho hlavu jak balón, takže mě doopravdy nijak netrápil nějaký sentiment ohledně toho, že opouštím rodinu, domov a přátele, na to fakt nezbyl čas.

Jak to tedy vůbec probíhalo? No nutno říct, že jsem zažila několik pěkně stresujících situací, za které si ovšem můžu jedině sama, protože jsem se nenamáhala udělat nějaký širší průzkum. První věc byla samotný vlak do Prahy, měla jsem vypočítané, že i se zpožděním, které jsem očekávala okolo 25 minut, všechno v pohodě stíhám. Zpoždění jsem si propočetla, když jsem byla naposled v Praze, což bylo jen snad nějaký týden a něco nazpět, navíc jsem věděla, že když vlak dorazí do mého města z určitého směru, má v tuto dobu vždycky 10 min zpoždění, protože vždycky a pořád se někde něco opravuje a zpoždění narůstají… to je mimochodem důvod, kvůli němuž jsem na vlaky, jako na dopravu do školy, úplně a zcela zanevřela.

No jenže jsem se přepočítala. Jak taky jinak, že, když zrovna o něco jde a mám chytit letadlo. Měly jsme zpoždění celou jednu hodinu, navíc jsme dorazily přesně v moment, kdy nám jel poslední bus na letiště, ještě jsme ho viděly (jela jsem do Prahy s Veru) jak nám odjíždí přímo před nosem. To už jsem byla zoufalá, a lidi, co jsou zoufalí, musí přistoupit k zoufalým činům, proto jsem se rozhodla, že se nedá nic dělat, a musíme jet taxíkem… chápete? V Praze. A taxíkem. To je, jak bych si dobrovolně dala hlavu pod gilotinu. No ale nebylo zbytí, buď gilotina anebo fakt, že mi letadlo uletí. Takže jsme jely. Samozřejmě nás pěkně natáhly, ale neočekávat něco takového v Praze by bylo velice naivní, navíc jsem ani nebyla v situaci, kdy bych mohla smlouvat, protože bylo na mě jasně vidět, že prostě potřebuju jet a potřebuju se tam dostat. Taxík mě ale v podstatě zachránil, takže jsem jednoduše držela hubu a krok. Taky jsem se od řidiče dozvěděla, jak jsem byla naivní, když jsem si myslela, že do Prahy dorazím jen s 25 minutovým zpožděním, podle všeho byla v tu dobu hodina i více úplně běžná věc, a když jsem se ohradila tím, že jsem podobnou cestu absolvovala před nedávnem, byla jsem odbyta tím, že jsem asi měla zrovna štěstí. Jo. Super.

Na letišti už jsem byla trochu víc v pohodě, ale jeden pohled na skutečná letadla na přístavišti mě dostal do kolen a tak nějak to na mě všechno dolehlo. Docela rychle jsem se ale vzchopila, protože přišel další strach, měla jsem kufr, co se mi musel vejít do 22 kg a já jsem prostě nevěřila naší staré váze. To ale k mému potěšení prošlo také, kufr vážil něco málo přes 21 kg, takže jsem byla v suchu. Trochu jsem z toho stresu pozapomněla, kam až se mnou může Veru a prošla jsem nějakým tím turniketem s občankou. Díky mé blbosti jsme se tak museli s Veru rozloučit na dálku, já ale stejně neměla nervy na nějaké to objímání, nemluvě o tom, že Veru vůbec není typ na objímání. Takže jsme si prostě jen řekly pár věcí, já jsem věděla, že bych to moc dlouho nevydržela, takže je možná dobře, že jsem věci trochu urychlila. Takže jsem zmizela za turnikety, ale kontakt pořád zůstal ve formě sms.

Tehdy jsem si uvědomila, že je to tady, od teď jsem byla sama, a vše záleželo na mě, rozhodně zvláštní pocit, tak trochu adrenalinový. Docela rychle jsem našla svou řadu k letadlu, prošla detektorem kovu, a už tam na mě začali mluvit anglicky, což bylo trochu nečekané, až jsem se divila, že jsem dala dohromady vcelku slušné odpovědi. Sebrali mi moje nůžky na papír, co jsem měla v pouzdře, a úplně jsem zapomněla, že tam jsou. Navíc byly úplně tupé, takže tomu moc nerozumím. Jo kdybych si s sebou vzala nůžky na stříhání vlasů, které mají ostrý konec, to by byla jiná. Musím říct, že mě pobavila představa, jak se někoho snažím probodnout tupými nůžkami.

Pak už jsem jen čekala v čekárně a sledovala za sklem, jak přijíždí naše letadlo a "šteluje" se do správné polohy ke vstupu. Obecně jsem čekala, že věci půjdou mnohem rychleji, ale v čekárně jsem strávila nejmíň půlhodinu, potom se konečně otevřel vstup a já čekala, že mi někdo řekne, kde mám sedadlo, to se však nestalo, takže jsem hledala po paměti. Systém značení sedadel v letadle je trošičku divný, ale pochopila jsem a úspěšně jsem našla své místo. K mojí úlevě jsem seděla do uličky (což znamenalo, že si můžu v klidu zajít na záchod, nebo do přihrádky s věcmi, když budu chtít, a nebudu při tom otravovat své spolusedící. A další úleva byla, že jsem neseděla s žádnými smraďochy či tlusťochy (nic proti "normálním" obézním lidem, ti mi samozřejmě nevadí, pokud umí používat deodorant, v mojí představě jsem měla spíš někoho, kdo by zabral i polovinu mého sedadla - so no offense), místo toho jsem seděla… chvilka napětí… s Japonci! Rozhodně mi nemohli vybrat lepší místo. Japonci se evidentně znali a bohatě spolu konverzovali, takže jsem mohla nerušeně poslouchat, aniž by věděli, že jim rozumím. Než jsme vůbec odlétli, uběhla snad další hodina. Vím jen, že jsme se pořád jen točili a točili a čekali a čekali a mě už unavilo se donekonečna v duchu loučit s ČR a už jsem si jen přála, ať proboha už odletíme.

Nakonec jsem se ale dočkala. Bylo to hrozně zvláštní, takové to když si uvědomujete, co přesně je kolem vás, jen jakási pochybná struktura, docela malá, všechno se třese a pak jste najednou ve vzduchu. Celkově jsem si ale uvědomila, jak je to letadlo malé, vždycky jsem si myslela, že jsou větší (a samozřejmě že jsou, některá), ale to moje vypadalo tak velce a přitom uvnitř skoro nic nebylo, malá ulička, dvě řady sedadel, kokpit a to je tak všechno. Jako byste byli v uměle zvětšené hračce, modelu letadla a někdo si s vámi hrál. Samotné turbulence jsem čekala mnohem horší, co bylo nepříjemné byl spíše tlak, taky jsem zjistila, že se mi mírně zvedl žaludek jen u stoupání ale už ne u přistání. Přistání bylo jako lusknutí prstu a už jsme byli dole.

Pak nastal ten okamžik, kdy jsem vlastně šla do budovy, kterou jsem vůbec neznala, a jak už to tak bývá, když nevíte kam, jděte za lidmi. Tak jsem tedy následovala lidi. Šli jsme dlouho různýma chodbami, všude šipky, že by se tam neztratil ani osel. Nějak jsem se dostala do jakési velké haly. Byla rozdělená na uličky takovými těmi barevnými páskami, bylo tam taky rozdělení; Japonce jsem viděla, jak mizí v řadě pro lidi, co nejsou z EU, já samotná jsem zamířila do řady, co byla pro lidi a to pozor, z Británie anebo EU (což mě z nějakého důvodu pobavilo, přitom ani nevím, zda je tohle vážně kvůli Brexitu). Řada byla úplně šílená, myslím, že spolu s námi dorazili ještě tak tři další letadla, takže tam bylo narváno. Za mnou stál nějaký děda, co (jako většina lidí zde, jak jsem zjistila) nejspíš neměl potuchy, co znamená pojem osobní prostor, takže mi neustále dýchal na krk. Všimla jsem si taktéž pozoruhodného množství muslimů, a taktéž cedulí, co nabádaly, že pokud uvidíme někoho podezřelého, kdo by mohl mít bombu, ať zavoláme na nějaké číslo. Fakt uklidňující.

Nesnáším, když někdo označuje skupinu lidí podle nějaké menšiny, co dělá blbosti - toď můj názor na věc, pokud jste zvědaví. Takže mi vyloženě vadili kecy rodičů typu: "Proboha tam jsou samí muslimové a černoši, co tam s tebou bude!". Ach jo, fakt. To ale neznamená, že jsem někdo, kdo kompletně ignoruje momentální situaci, takže nevím, zda za to mohl můj rozum anebo nesnášenlivost mých rodičů, jež na mě nutně musela mít nějaký vliv (= to víte, když vám někdo ustavičně opakuje jisté věci, pak v ně začnete věřit taky), ale najednou jsem si uvědomila, že v té chvíli jsem byla ve velké místnosti narvanou lidmi, z nichž tak třetina jsou muslimové a hlavou se mi honili myšlenky na to, jak by ta situace mohla skončit. Potom jsem se ale v duchu propleskla, proklela všechny, co do mě hustí tyhle strach vyvolávající kecy a zaťukala si na čelo (opět v duchu). Řekla jsem si; všichni ti lidi prošli stejnou kontrolou jako ty, a ano, je mi jasné, že i těm nejlepším může něco uniknout, takové věci se stávají pořád, ale prostě není důvod k tomu zbytečně panikařit. Na jednu stranu jsem se sama za sebe styděla, na druhou jsem si říkala, že k tomuhle všemu podezírání mám moc dobrý důvod. Jsem holt jen člověk. Nebijte mě.

Když jsem konečně přišla na řadu a ukázala svůj pas a řekla, odkud jsem přijela, pustili mě abych si mohla zajít pro kufr. Další věc, vůbec jsem nevěděla co čekat, zda někomu ukázat letenku s poznámkou o značení kufru, nebo co se jako bude dít. Tak jsem dorazila do dalšího rozlehlého prostoru kde byly pásy a na pásech kufry, ha. No fajn. Neměla jsem ponětí ke kterému pásu jít a nikde jsem neviděla svůj kufr. Takže jsem se opět přichomýtla k nějakým teenagerům, co k mé radosti byli skutečně Češi a podle všeho taktéž čekali na kufr. Posléze jsem našla i ceduli s označením pásu, tedy s nápisem Praha, můj kurf zde ovšem nebyl a nové kufry nepřijížděly, fakt luxus. Tak jsem se prostě zeptala Čechů co teď. Ti měli úplně stejný problém, kufry nikde, takže jsme šli k okýnku, kde nám dali formuláře o ztracených kufrech, s tím, že tam napíšeme údaje a oni nám kufry pošlou na zadanou adresu, až se najdou (nebo něco v tom smyslu), to už jsem si říkala, že ve větší řiti být nemůžu. S povzdechem jsem se jala vyplňovat lejstro a byla jsem nějak v polovině, když se náhle na pásu objevily naše kufry. Tož jsem zahodila lejstro za hlavu a běžela ke kufru jak k znovunalezenému členu rodiny. Podle všeho se jednalo o pouhé zpoždění a naše kufry letěly pozdějším letadlem - jako by nám to nemohli říct ti chlápci v okýnku, že.

Následoval další problém, dostat se nějak na místo, kde staví busy. Samozřejmě jsem věděla které číslo mi jede kam potřebuji, ale jinak už jsem nevěděla nic. S kufrem co vážil snad tunu (ok tak jen kolem 21 kg) s batohem a taškou na notebook, jsem se ploužila ven z letiště a směrovala se pomocí offline map na telefonu (ta aplikace mě zachrání vždycky), nějak jsem se dokodrcala, až do vzdálené budovy kde se prodávaly lístky na vlak, jezdí od tama busy a tak podobně. Já ovšem, jako největší exot jsem tam dorazila venkem, když jsem přitom měla jít průchozí chodbou. Tam jsem hledala své slavné busy. Byla tam jakási řada na lístky, ale to už jsem se konečně zeptala lidí přede mnou, kteří mi vysvětlili, že se tam stojí na lístky na vlak a autobusy jsou kdesi vepředu. Tam jsem skutečně našla zastávky busů a také budku na jízdenky ale byly to jízdenky na Stagecoach busy. Samozřejmě jsem neměla ponětí, co to znamená, tak jsem prostě vrazila do budky a pánů tam se zeptala, kde mám sehnat lístky na normální autobus, jestli zde nebo prostě o co go. Tak mi laskavě vysvětlili, že se kupují od řidiče. A jo, to mi mohlo dojít, že?

Docela jsem se bála, jak to bude vypadat. Vrazit si tak do busu i s tím nemožným kufrem… ale nějak to šlo. Bus přijel, řidiči jsem řekla, že chci do centra a vytasila na něj s dvacetilibrovou. Ten se málem vzal za hlavu a řekl mi, že mi nemůže vydat tak ať prostě jdu bez lístku a pak se k němu vrátím. Řekla jsem si fajn, proč taky ne, že jo, na černo stejně jezdím furt (to byla ironie, kdyby něco). Nějak jsem kufr dostrkala až k sedadlu a snažila se hlídat si všechny věci. A tak jsem jela do centra. Cesta tam trvá asi půl hodiny, takže jsem měla čas si konečně samotný autobus prohlédnout, zjistit, že je tam wifi zdarma a stihla zkontaktovat svou spolubydlící, že jsem na cestě a že dám vědět, jakmile dorazím.

Busy jsou tu fakt divné. Většina je dvoupatrová, ale to už nás až tak moc nepřekvapí, všichni známe tři klasické obrázky z Londýna (Big Ben, červená telefonní budka, a dvoupatrový autobus). Co už si ale moc lidí neuvědomí je ta skutečnost, že mají jen jeden vchod, což je tedy i východ a jsou divně úzké (nebo mi to tak alespoň přijde). Je tu i jiná zvláštnost, ale o té se zmíním později.

Na Piccadilly Garden, což je centrum Manchesteru jsem chvíli nasávala atmosféru, ale i když jsem měla hlad jako vlk, nechtělo se mi se s tím kufrem kodrcat až k obchodu, takže jsem rovnou zamířila na zastávku autobusu, co mě měl dovést až k novému domovu. Tam nastala další potíž, ačkoliv Piccadilly samozřejmě každý busák zná, navíc je to konečná, tak moji malou zastávečku, co jsem řidiči sdělila zřejmě ne. Tak jsme se chvíli dohadovali. Já opakovala jméno zastávky - řidič byl zmaten a usilovně přemýšlel - tak jsem zkusila jinou taktiku a řekla jsem jméno ulice - to už zareagoval a řekl jestli chci do Swintonu (což byl vskutku směr, kterým jsem chtěla jet), bohužel pro mě vyslovil Swinton tak, že jsem pochopila co říká až asi po minutě (ale došlo mi to, to je hlavní), domluvili jsme se tedy na Swintonu (ačkoliv to je město, kde se moje ubytování vyskytuje, stejně si nejsem jistá, zda jsem nakonec nejela se špatnou jízdenkou). Cesta taktéž trvala něco kolem půl hodiny a zde nastal další kámen úrazu. Měla jsem vystoupit, ale bus nezastavil… protože jsem evidentně měla zmáčknout stop tlačítko, to jsem ale neudělala, takže se jelo dál. Než mi konečně cvaklo, byla jsem o dvě zastávky dál. Nezbylo mi než vystoupit a dojít to pěšky (v tomto bodě jsem si nejspíš dodřela svůj kufr).

Úplně na konec, kdy jsem po celodenním hladovění (až na snídani), úplně vyčerpaná jak psychicky tak fyzicky - ruku, kterou jsem vláčela kufr, už jsem měla jako od hadrové panenky, jsem tedy dorazila k domu. Bohužel pro mě, ale moje spolubydlící nevěděla, že jsem dorazila a obyčejné sms se mi nepovedlo odeslat (dodnes nevím proč, jestli je to fakt tím anglickým číslem, přitom jsem číslo měla správně i s příponou +44). No shrnu to. Stála jsem před domem asi půl hodiny a už jsem si zoufala. Sms nic, volání nic, klepání na dveře nic, zvonění na zvonek nic. Nepřítomnost internetu v mobilu mě vážně málem zabila. Free wifi samozřejmě nikde, a mou spolubydlící prostě nenapadlo vyjít ven a hledat mě, když jsem se neozývala. Dokonce jsem i klepala u vedlejšího domu, abych se zeptala, jestli jsem na správné adrese, paní mě ubezpečila, že ano. Nakonec mě v hlavě blikla spásná myšlenka - napsat sms mé druhé spolubydlící, co měla dorazit až o den později (u ní jsem totiž bezpečně věděla, že sms funguje) a popsala jí situaci. Potřebovala jsem nějak dát vědět mé spolubydlící, že jsem před domem. A ono to vyšlo. Vím, že v moment, kdy už jsem byla v domě, ze mě spadla obrovská tíha. Anais (je to Francouzska) mě provedla, ukázala mi pokoj a nabídla se, že mi udělá večeři (za což jsem jí neskutečně vděčná, protože jsem neměla nakoupeno žádné jídlo a už bylo fakt pozdě, asi 7 večer, přičemž jsem vstávala asi ve 3 ráno na vlak). Pamatuju si, že na vybalování jsem se úplně vykašlala, šla jsem si dát pořádně horkou sprchu (což byl ten nejlepší pocit za celý den) a šla jsem po jídle spát.

So tense…

Jo. Takže to by bylo asi tak vše. Já prostě nemůžu mít normální a klidný příjezd. Musí se mi stát hromada věcí. Ale přežila jsem, a to je důležité.


Takže rady na závěr!
1. Mějte offline GPS mapy v telefonu (doporučuji Osmand, ale nezapomeňte si stáhnout potřebné mapy! Já mám např. Moravskoslezský kraj, Chorvatsko a samozřejmě Anglii)
2. Pokud to jen trochu jde, mějte internet v mobilu
3. Dopředu si zjistěte, jak fungují autobusy apod.
4. Neberte si s sebou zbytečně velký kufr
5. Mějte u sebe drobné na autobus
6. Nebojte se mluvit a ptát se (což jsem teda dělala, ale pro jistotu)

Pozn. aut.: Nakonec jsem to nezvládla, druhou polovinu už jsem musela napsat svým židáckým tříprstým stylem, protože bych to jinak nestihla napsat do dneška... mou omluvou je snad jedině to, že snaha byla a tohle je článek o velikosti 4A4 tak mě nemlaťte!

Gura-chan

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama