Zdvořilý otaku aneb problémy anime

7. srpna 2017 v 19:38 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Rozhodně nebylo mým plánem nechat svou stránku bez příspěvku snad nejdelší dobu vůbec, ale už to tak nějak dopadlo.
Nechápejte mě špatně, jistěže jsem měla nějaký ten čas a možná by se našly i nějaké témata, ale drželo mě v šachu jakési podivné vnitřní rozhodnutí, že přece nemůžu po tak dlouhé době jednoduše přijít na blog a začít psát obvyklé kydy, které nikoho až na pár lidí (a možná ani ty ne) nezajímají. Říkala jsem si, když už si dávám na čas, měla bych přijít s alespoň trochu ucházejícím článkem. Tímhle rozhodnutím se ale můj problém velmi výrazně prohloubil, takže z pár týdnů se staly měsíce a z měsíců ještě mnohem více měsíců. Výcuc toho nejdůležitějšího, co se stalo od ledna letošního roku až do teď ale zakomponuji do nějakého úplně jiného článku, takže tímhle odstavcem vaše utrpení končí.

Co tedy bude tématem tohoto článku? Úplně klišoidní věc, nejspíš omílaná dokola a dokola, že už je to vlastně všem úplně jedno. A mě je jedno, že je to jedno. Takže jdu na to.


Přemýšlím jak začít, nemám totiž jasně ucelenou představu o tom, o čem chci vlastně psát. Jak už jsem podotkla výše, psát článek o anime v dnešní době je úplně přes čáru, ale mám takový ten nutkavý pocit dát vědět, co si o tom myslím.
Mnoho lidí možná napadne, už podle mé přezdívky, že jsem podobný nenapravitelný otaku, jako všichni ostatní, co sledují anime. Že koukám na hentai, rovná se: jsem divná a úchylná, nebo že jsem dětinská protože anime je vlastě jen o kreslených postavičkách a jsou to pohádky. No ono to tak právě vůbec není. Jenže jakmile někdo začne bránit anime vůči někomu, kdo ho nesnáší, jen automaticky klesá ještě hloub. A pokud se najde někdo, kdo naopak brání anime s vámi, stejně to dopadá nějak podobně, akorát je to doprovázeno vzájemným poplácáváním po ramenou a snahou odlišit se ještě víc od "lidí co nesnáší anime". Na jedné straně je potom smečka otaku fanoušků a na té druhé člověk co si klepe na čelo a stejně si jede svou.

Kdybych stála uprostřed téhle potyčky já i když jsem člověk, co kouká na anime a učí se Japonsky… nemohla bych se přidat ani k jedné straně. Otočila bych se k té hádce zády a přidala se k roztroušenému davu lidí, kteří prostě jen dělají, co je baví, koukají se, na co chtějí a nikomu nevnucují své názory za každou cenu. Co se tímhle snažím říct? To je jednoduché, nepovažuji anime za něco tak strašně odlišného a "jiného" aby to nutně muselo znamenat, že když sleduji anime patřím do nějaké vyhraněné skupiny lidí. Copak znamená, že když koukám na Game of Thrones, musím se chovat jako někdo kdo "sleduje seriály" nebo když hraju hry musím být "gamer girl"? Ach jo, tohle je tak omezující, copak nemůžu dělat všechno? Jistěže můžu.

Spousta lidí jsou fanoušky mnoha věcí a různě to kombinují a nikdo s tím nemá problém. Proč mám ale pocit, že když dojde na anime a mangu je to jinačí? Když tohle přiznám jsem automaticky zaškatulkovaná a lidi jen vzdychají, zatímco když vím o někom, kdo si třeba libuje v komixech a filmech se Spidermanem, já přece nevidím potřebu ho někam škatulkovat, nebo se mu vysmívat… je to opravdu takový rozdíl?

Nejspíš to fakt dělají ty předsudky. Lidi, kteří doopravdy nepochopili, o co jde, a tím nechci nikoho urážet nebo se povyšovat, jen prostě z vlastní zkušenosti vím, že lidí mají v tomto směru pozoruhodně omezený rozhled. Proč berou anime jako pohádky? No protože jediné, co znají, jsou Pokémoni a Digimoni a možná tak ještě Beyblade a to je vše, s ničím ostatním se nikdy nesetkali a ani nemají potřebu to měnit. Tady si výkřikem: "Ale anime nejsou pohádky!" v kombinaci s povzdechem a obrácenýma očima v sloup, moc nepomůžete. Nejlepší je prostě zůstat v klidu a snažit se vidět věci z jejich pohledu, klidně jim vysvětlit, že v anime existují úplně všechny žánry od horroru přes supersíly až k romantice.


Anime nebo manga se odlišují tím, jak jsou specifická v kresbě, ve výrazu postav a podobně. Existují samozřejmě i série, které jsou téměř "normální", ale jde tu o majoritní většinu, která je populární a díky tomu je všude; příběhy ze školního prostředí, supersíly apod. Není divu, že si je většina lidí spojí s tímto.


Tím, že anime beru jako další druh seriálu a vybírám si žánry podle toho, co mě baví a podle recenzí, je samozřejmě plno titulů, které se mi nezamlouvají, stejně tak, jako by tomu bylo, kdybych se probírala recenzemi na filmy nebo seriály klasické. To, že mám ráda některé anime série ještě neznamená, že si nechám naservírovat úplně všechno.

Za sebe se musím přiznat, že nejsem fanoušek klišoidních school girl, moe a romantických ptákovin. Většinu jich ale snesu, protože jakmile si zvyknete na tenhle styl, nemůžete to brát vážně. Záplavy růží, okvětních lístků, dojemná hudba a pohledy z očí do očí… mi přijdou spíše k smíchu, a pokud je to laděné do komedie, je to většinou dost dobré. Naprosto ale rozumím tomu, že pokud tohle vidí neznalec a spojí si to se slovem anime, má naprosto oprávněnou nechuť k tomuto slovu.
Pro mě se vždy jednalo o další bohatý a netradiční zdroj dobrých příběhů, zápletek apod. Dívám se na anime z jediného prostého důvodu, kvůli příběhu. A že ty jsou často naprosto úchvatné a jsou to příběhy, které velice těžko hledáte v jiných tradičních seriálech. Jeden z nejlepších příběhů má právě One Piece, moje jednička, i když mu výrazně šlape na paty Pandora Hearts - pozor tady myslím mangu, i když anime mělo naprosto úžasně podtrhující hudbu a je věčná škoda, že skončilo na mrtvém bodě. Je vlastně hrozně zvláštní, že jsem si tak zamilovala právě Pandora Hearts, existuje totiž spousta dalších titulů, které jsou vážné dobré a jsou proto hodně známé i z recenzí. U PH ale nezaznamenávám téměř žádné velké halo. Nejspíš to je vážně tím, jak málo lidí doopravdy přečetlo mangu (poslední volumka ani nejsou přeloženy do češtiny), ale také možná tím, že jsem prostě zaujatá. Tohle byl příběh, který mi tak moc sedl, že jsem mu odpustila plno klišé a chyb, kterých bych si pravděpodobně všímala mnohem víc, kdyby to nebylo tak ukrutně skvělé.

Existují však tituly, které mě prostě vůbec nenadchly, musím říct, že z poslední doby mě nejvíc zklamal Tokio Ghoul (ale taky třeba Akame ga kill mi přišel nic moc, na to jaký na to byl hype). Nejspíš tím naštvu mraky lidí, ale musím poznamenat, že se vyjadřuji pouze o anime - nikdy jsem nečetla mangu a úpřímně doufám, že je mnohem lepší. Asi za to mohl i všeobecné vychvalování až do nebes, ale mě to prostě přišlo jako o ničem a nuda. I Tokio Ghoul je ale tisíckrát lepší, než ta největší nuda pod sluncem a to nejhorší anime, na které jsem ke své škodě natrefila.


Schválně by mě zajímalo, kolik lidí, tohle anime zná, ale myslím, že to nebude nic moc závratného. Samozřejmě nejsem žádná AnimeQueen, abych viděla tisíce anime proto naprosto věřím tomu, že existují i mnohem horší odpady, tohle je však věc s poměrně hezkou animací a není to žádný starý titul, který může kde kdo nenávidět jen proto, že má "starou kresbu". Je to Akagami no Shirayuki hime. Tohle anime je prostě katastrofa. Má ten jenpřeslazenější, nejhorší a nejotravnější příběh vůbec. Je to tak strašná nuda, že jsem se nezvládla na něj ani dodívat, mám ovšem nakoukáno přes polovinu a věřte mi, že ten příběh je tak hrozný, že mě absolutně nezajímá, jak to skončí. Protože jakkoli mě anime nebaví, vždycky se snažím se na něj dodívat, abych alespoň věděla konec a s klidem v srdci si řekla, že už se na něj nikdy nepodívám. Některé věci taktéž odkládám s tím, že se k nim vrátím, u tohohle bych ale měla pocit, že se násilím sebepoškozuji. Je to vážně hotové utrpení.


Proč? Nic se tam neděje a všechny postavy jsou na sebe tak milé a hodné, že je mi z toho až na blití. Všichni "rádoby soupeři/nepřátelé" mizí mrknutím oka, aby se co nejrychleji všechno zase ponořilo do růžového oparu. Jasně si vzpomínám na to, jak jsem při každé přeslazené scéně hlasitě sténala, aby už moje utrpení někdo ukončil. Zoufale jsem věřila, že se tam přece něco musí začít dít, ale po několika dílech už to prostě nešlo. Vzdala jsem to, a nikdy víc.

Uf.

Musím říct, že se mi docela ulevilo, popravdě chtěla jsem udělat nějakou ucelenou recenzi na toto a několik dalších titulů z prostředí anime, pak mi ale došlo, že konkrétně u tohohle bych vlastně neměla o čem psát. To bych tam pod nadpis mohla hodit jen video s dávícím zvukem, a bylo by to víc než dostatečně vystihnuté (no dobře, to už trochu přeháním).

Obloukem se vrátím zpět k tématu. Co jsem tím vším chtěla říct? Bylo by hrozně fajn, kdyby "otaku komunita" nebyla tím, co pro klasického člověka je - něčím podivným, možná i ujetým. Nakolik za to může anime samotné, nebo lidé, kteří se k anime modlí, to se můžu jen domnívat. Jsem obvykle ta umírněnější, co nikomu anime nevnucuje a když už si někdo rýpne, snažím se ho v klidu vzdělat a poskytnout mu jiný pohled na anime, jakožto zdroj skvělých příběhů. Nikdy jsem ale netvrdila a nikdy ani tvrdit nebudu, že je to to nejlepší, a každý kdo si myslí opak nestojí za můj čas.


Co si však myslím naprosto upřímně, vždy když mluvím s někým neoblomným - sice ho nechám být, ale přece jen toho člověka krapet lituju…

Protože nikdy nevidět One Piece… (a samozřejmě mnoho a mnoho jiných úžasných titulů) to je prostě k pláči. Já bych si osobně zaplatila za to, aby mi někdo smáznul paměť a já si to mohla prožít ještě jednou úplně poprvé. <3 Jedno je jisté, zatvrzelí lidé tímto o hodně přicházejí, ale svobodná vůle je svobodná vůle a s tím už nic nenadělám.

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama