Journal týdenní 2.

17. října 2016 v 14:46 | Gura-chan |  Journal
Úslužný úvodník
Zdravím všechny,
v tomto díle si shrneme události a novinky hned ze dvou týdnů - (40. a 41.), neboť se v čtyřicátém týdnu nestalo téměř nic zajímavého, tudíž ani Journal nevyšel. Teď už se ale semestr rozjíždí, tudíž přibylo i deprimujících zpráv.



Týdnové tlachání

1. Sekce nářků
Přesně jak jsem očekávala, pocit bezpečí a jistoty, který semestr ze začátku navozoval, byl zcela a naprosto falešný. Já vím, já vím, leckdo si pomyslí, že zase půjde o mé klasické šprťácké úpění, jak je všechno hrozně těžké a jak to nedám, i když na konci semestru zase vyváznu a ještě za dobrou známku. Pravda. Část mého mozku stále úpí, ale ta viditelná část mě to nedává moc najevo. Ano, přiznávám - ekologie bude náročná, a tím myslím, opravdu náročná. V podstatě se po nás chce, abychom se stali přes jediný semestr geniálními matematiky a statistiky. A ano, některé z dalších předmětů vypadají přímo obludně. Mám z nich utkvělý pocit, že kdykoli se nedívám, pomalinku mi nahlodávají kus paty nebo lokte. Ale zatímco mí vrstevníci šílí a marně hledají cestu jak to takříkajíc "ošulit" a projít co nejsnadněji, případně se chystají, že si něco nechají do dalšího semestru, já mám úplně jiné myšlenky. Pojmenovala bych je destruktivní. Takové to, že víte, že na to nemáte, ale stejně jdete s nosem nahoře a pokoušíte se dát všechno. Jistě, nejspíš si nabiju držku.
But at least I am trying, man.

Klasicky bojuji se svým líným zadkem, ale to už ani nebudu zmiňovat, jelikož je to jasné. Myslím, že zatím jsem alespoň trošku úspěšná, vždycky se nakonec dokopu, udělat alespoň něco, a to je víc, než nic.

Půjde to. Prostě to musí jít.
Lidičky já nechci, opravdu nechci být jedním z těch lidí, co jestli/pokud se dostanou přes první ročník, nebo i první semestr, potom straší nebohé prvňáčky a říkají, že to NEJDE. Nikdy jsem se nesetkala až s takovou pověrou vůči nějakému předmětu, opravdu ne. Většinou to byly těžké, náročné předměty, kde nám říkali, že si prostě musíme máknout, ale nikdy nám nikdo netvrdil: "Vyberte si jeden z těchhle dvou nejtěžších předmětů, co tu máte, protože můžete dát v jednom semestru pouze jeden. Druhý si přesuňte."

WTF?
Tohle už přestává být vtipné. Nechci tomu věřit, protože lidi rádi přehání. Jistěže si nemyslím, že to zvládnu levou zadní, ale když se člověk průběžně připravuje tak prostě nevidím důvod, proč by to nemohlo jít. Alespoň já to nevzdávám, lidi.

2. Hlavní žblepty
A teď k hlavní události týdne 41. Byla imatrikulace. Myslím, že by to stačilo, nic víc už totiž přidávat nemusím, že ne? Ne? No tak dobře.

Byla imatrikulace. A byla taky párty k 25. výročí fakulty.
Všechno to probíhalo úplně jinak a taky jinde, než moje první imatrikulace a promoce, nebylo to ani tak slavnostní, a k dokonalosti to taky mělo daleko - to kvůli špatné akustice. Navíc jsme pronášeli slavnostní slib společně za každou katedru, místo toho, abychom jednotlivě přísahali a osahali si přitom insignie, chjo. No dobře, byla to nakonec docela sranda, jelikož se to krapet zvrhlo v soutěžení mezi jednotlivými katedrami, kdo zařve: "Slibuji!" co nejhlasitěji. My jsme nejspíš začali, poněvadž po našem sborovém výkřiku co otřásl stěnami se zástupci kateder, děkan a samozřejmě i my sami rozesmáli. Po nás už to byly poněkud kopírky, ale snaha byla. Ještě štěstí, že se ten obřad nebral moc slavnostně.

Co si pamatuji, po obřadu byla … žízeň. Ale vážně, většina lidí už odešla, nebo kolem mě provokativně chodila s pivem, zatímco já a ostatní z mých vrstevníků, jsme se pokoušeli poslouchat proslovy vedoucích kateder, nebo jejich zástupců. Přišel na pár minut (alespoň mi to tak přišlo, už jsem ho nikde později nezahlédla) i rektor univerzity a taky prohodil pár slov. No nebýt žízně a taky faktu, že jsme po celou dobu stáli, užila bych si ty proslovy mnohem více. Když poslední - mám dojem, že chemik, skončil, konečně jsme se přesunuli k tomu hlavnímu - jídlu a chlastu samozřejmě. Musím uznat, bagetky a sendviče byly naprosto úžasné, tohle mít na budově jako svačinárnu, nejím nikde jinde. Pivo taky dobré, až na to, že neměli desítku, tudíž jsem byla smířená s tím, že jakožto člověk, co zase moc často nepije, budu po dvou pivech mlet hověziny.

Zbytek večera byl k popukání.
Podnapilé vyprávění, tancování s prorektorem na super pecky, zpovídání doktorandů, hledání kabelek, pivo, jegry, a tak dále. Myslím, že každý s trochou představivosti musí chápat, že to byl velice zajímavý, trochu cringe, ale jinak super strávený večer.

Jakož i v minulém čísle Journalu, kdy jsem mluvila o matčině neutuchající žízni, byla jsem i tentokrát pozvána ještě ten samý večer, po tom všem, za rodičema do hospody. Musím ale říct, že tentokrát jsem šla dobrovolně, nebyla jsem ani unavená ani nic podobného a vlastně to bylo dost fajn.
Musím ještě upozornit na jednu věc - lidi na naší fakultě jsou zasraně úžasní. (Promiňte mi ten výraz, ale myslím, že naprosto sedí) Jak studenti, tak profesoři. Klobouk dolů, přírodovědecká prostě válí.

Okrajové okénko
Vlastně ani nemám co dodat, vážení. Až na to, že s příchodem Journalu si tak nějak uvědomuji, jak jsem si vlastně odvykla psát na blog často. Týdny utečou jako voda, teď už se nedivím těm tradičním dvěma nebo jen jedním článkem za měsíc. Utíká to neskutečně. Journal bude možná jedním z mála častých věcí, no budiž. Snad se do příště pochlapím (eh?) a přibude i dačo iné.

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama