Návrat do minulosti

2. září 2016 v 13:32 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím, vážení,
asi bych vás ze začátku měla upozornit na fakt, že nemám nejmenší ponětí, kam až se může tenhle článek dostat kvůli mým někdy velice podivným myšlenkovým pochodům. Tenhle článek totiž budu psát jako zcela spontánní úvahu.

Přemýšleli jste, nebo jste někdy narazili na otázku: "Kdybys měl možnost jít do své minulosti a zůstat tam se svými dosavadními znalostmi a vzpomínkami, udělal bys to?"


Musím říct, že i já, stejně jako většina lidí by řekla ano. Tedy alespoň před nedávnem jsem si tímto rozhodnutím byla naprosto jistá. Vždyť je to možnost napravit staré chyby, zkusit udělat něco jinak, také se znalostmi zaperlit ve škole, a podobně. Spousta lidí by do toho šla po hlavě, včetně mě ještě před pár dny.

Co se stalo? Mluvila jsem o tom s Mizu. Byly jsme na obědě a já myslím nahodila tohle téma, říkala jsem si, taky bys do toho šla, no že ano? Pro mě osobně to znamenalo zkusit všechny výše zmiňované možnosti plus také vyhlídku, že bych se alespoň nechovala jako úplná kráva (no když si vzpomenu, co jsem kolikrát dělala, byla jsem holt děcko hloupé).
Ale potom jsme společně došli do zajímavého bodu, zaznělo zde něco jako, že kdyby to jedna z nás doopravdy udělala, nejspíš bychom se nikdy ani nepotkaly. Mizu by totiž šla na jinou školu, kdyby měla tu možnost to zkusit znovu. Už to mě trochu zarazilo a nakonec jsem si uvědomila, že by to vážně nebylo tak super, jak to zní.

Odsunu teď všechny ty myšlenky na to, jak bych si sama úplně změnila svou budoucnost jinými rozhodnutími. To je fakt, i když u mě by asi o tak razantní změnu nešlo, poněvadž jsem se svou volbou školy poměrně spokojená. Možná bych zkusila jen ještě něco dalšího a více bych makala.

Ten hlavní bod zlomu byla překvapivě Míša, nebo taky Bubu, jak jsem jí říkala (původ přezdívky raději nechtějte vědět… ok možná ho někdy prozradím). Míša byla moje nejlepší kamarádka po ty tři roky, co jsme se znaly, a zemřela o prázdninách před maturitním ročníkem.

S Míšou se to najednou všechno zkomplikovalo ani nevím proč. Samozřejmě byla tu ihned ta myšlenka - udělat něco, aby se to neopakovalo, aby se to nikdy nestalo. Ale… vážení to je mnohem těžší, než se zdá.

Dodnes nevím, co přesně způsobilo její smrt. Mám domněnku, protože vím, co bylo příčinou - aneurysma na krční tepně, je to fakt ošklivá smrt. Tím hůř když je tu ta možnost, že si to způsobila, když byla se mnou. Ten den jsem u ní byla na návštěvě a jako vždy jsme si daly dýmku. Míša ji přímo milovala. Jenže to byl nejspíš ten problém, ona byla nemocná, narodila se s velice vzácným syndromem, který způsoboval různé změny na těle (těžko vysvětlovat). A to mohlo způsobit, že se díky kouření nakonec vytvořilo aneurysma - koukněte, já nejsem doktor ani nic podobného, v těchto věcech se nevyznám, jen vím, co mi bylo řečeno při výslechu u policie a tam stoprocentně kouření zvažovali jako příčinu pozdějších problémů.
Normálně bych takovéto věci nerozmazávala na internetu, ale je to naprosto nezbytné, abyste pochopili, kde vězí problém. Míšu jsem znala, ta si dovedla užívat života, i když měla plno problémů a bolestí. Byla bych schopná jí jednou říct - nekuř, jednou tě to zabije? Poslechla by mě vůbec? Věřila by mi? A to nejhorší - pomohlo by to?

Čeho se opravdu bojím, je, že bych to musela prožít znova, poté, co jsem se snažila a udělala cokoli pro to, aby zůstala naživu. Navíc s tím, že bych se s ní začala bavit už mnohem dřív než na střední, abychom toho prožily mnohem více. Nevím, jestli by to tak bolelo ještě o něco víc, ony ty tři roky se spřízněnou duší jsou jako 10 let s někým jiným…

Nevím, jestli bych byla schopná vydržet ten věčný strach z toho, že se to stane znovu. Míša nikdy nevěděla mnoho o své nemoci, to kvůli tomu, že je tak hrozně vzácná, spousta informací je jen v angličtině. Jednou jsme zkoušely něco najít na internetu a já se to snažila překládat. Byla tam věta, že se nemocní často nedožijí něco přes dvacet let (už nevím kolik přesně to bylo). Tahle věta způsobila, že mamka od Míši po nocích brečela, když jí to Míša pověděla. Ona to nesla až překvapivě klidně, a dokonce i já. Měly jsme pocit, že se něco takového nemůže stát. Možná jsme to nebraly příliš vážně, už přesně nevím. Mám ale pocit, že od té doby nám někde v zadu v hlavě tikaly hodiny a odpočítávaly čas, který Míši zbývá.
Jít zpět a žít potom celý život ve strachu, doopravdy si nejsem jistá, jestli bych na to měla, na tu druhou stranu, i kdyby se to nakonec mělo stát znovu, znaly bychom se déle, užily si víc zábavy a společných chvil - to přece není k zahození, ne? A možná, jen možná, by to přece jen mohlo vyjít. Mohl by se splnit náš dávný sen společně bydlet a ta hromada dalších snů, co jsme měly. Takže ano, nebylo by to ani náhodou tak snadné, jak by si člověk myslel, ale jo, šla bych do toho. Prostě šla.


Už nějak není co víc říct.

Na okraj:
- pořád opravuji Pírka I. a píšu Pírka III. (vypadá to docela slibně)

- Knihovnička je pořád ještě neúplná, všechny menší příběhy jsou zveřejněny, ale chybí skoro celá Pírka, přidávání ale ještě bude chvíli trvat, přinejmenším dokud neopravím první knihu...

- mimochodem sesterská stránka Knihovnička příběhů teď pojede rok bez reklam! (mám kvůli zrušení domény prémiový účet zdarma)

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama