Disappointmentology

25. srpna 2016 v 15:02 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím náhodné kolemjdoucí,
Úvodní slova píšu znovu, poněvadž kdybyste viděli to obří a nestvůrné souvětí, které jsem v rámci úvodní věty vytvořila v předchozích několika minutách, asi byste z toho nepochopili jediné slovo.

Big disappointment - to je věc, která přesně vystihuje momentální stav věcí ve mně. A to z mnoha ohledů mimochodem, to je na tom to zvláštní. Jsem zklamaná, sama sebou, ostatními a také momentální situací. Můžete hádat třikrát, která z těchto zklamání nejvíc bolí.


Zklamání ze sebe sama? Špatně. To pořád dokážu přejít, dokážu s tím něco udělat, dokážu to změnit, protože je to o mně.

Zklamání ze situace? Pravda, to už bolí trochu víc, poněvadž je těžké si uvědomit, že ačkoliv jsme se o něco snažili, svět, náhoda, nebo miniaturní zlé příšerky dělaly, co mohly, aby vám vaše úsilí překazily. Stále se s tím ale dá vyrovnat, zvlášť když jste někdo jako já, kdo nikdy nepředpokládá úspěch a vždy myslí na náhodu a zákon schválnosti. Navíc je vždy možné alternativní řešení.

Nejvíc bolí zklamání od druhých. Nemůžeme ovlivnit to, co dělají ostatní, nebo co je horší, jak uvažují. Když mě zklame někdo, na kom mi záleží, bolí to fakt hodně. Ano, vždycky jsem si o sobě myslela, že tyhle situace dokážu přejít, a že už jsem zažila více podobných situací na to, aby mě to dokázalo vykolejit. To je i důvod proč věřím tak málo lidem, proč kolem sebe nikdy nebudu mít bandu lidí, kterým bych bezmezně věřila. Proto je jich jen pár a ke své škodě nejsou dokonalí. Je to jako mít v ruce dvojité ostří, chráníte se, ale může se stát, že se zraníte i vy pokud vám i těch pár vyvolených najednou ukáže záda. I když pravda, sama jsem už od té doby, co mi zemřela Bubu a sama budu až do té doby, dokud nenajdu někoho stejně úžasného, jako byla ona.

Zajímavé je, jak na tohle reaguju. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak to probíhá.
Nejdřív vztek, pocit bezmoci a frustrace, ale dřív než je člověk schopen se s tím nějak vyrovnat nebo tu situaci pochopit - najednou všechno znecitliví.
Je to, jako by si moje tělo řeklo - "Tak a dost, dejte té náně sedativum, než se nám tu zhroutí!" - jenže to není sedativum, je to něco jako "uzavření" nevím, jak přesně to popsat.

Moje hrdá část všechnu tu bezmoc a zklamání obežene plotem a udělá si vůči osobě, která mi toto způsobila poznámku do deníčku. Potom ji pozoruje chladným pohledem a sleduje, co udělá. Nedovolí mi, abych se litovala. Nedovolí mi, aby ta osoba nade mnou převzala neviditelné žezlo, aby dokázala ovlivňovat, jak se cítím.

Tahle část mě sice je krapet chladnokrevná a bezcitná, ale v tom, co dělá, je jednička. Nesnáším sebelítost - doopravdy. To je ta největší špína a já mám občas sklony k téhle špíně tíhnout. Horší na tom je, že ten záznam v deníčku už nelze vymazat. Pravda, hodně často zapomínám, ale většinou to jsou ty okolnosti. Zapomenu, co přesně se stalo, ale nikdy nejsem schopná smazat záznam z rejstříku té osoby, co to způsobila. Už to prostě nikdy není, jak dřív.

Jsem schopná odpustit, ale už se to nikdy nevrátí tam, kde to bylo. Navíc, pokud se to s tou osobou neurovná nikdy… tím hůř. Mám pak tendenci záměrně ignorovat její existenci, najednou mě přestane zajímat, je pro mě mrtvá. Pro mě to trochu zvláštní je, když se porovnám s lidmi, co znám, tak snad vůbec nikdo nereaguje jako já. Polovina z nich nad tím mávne rukou, někteří jsou nešťastní, další jsou vzteklí a pomstychtiví. Přejí si, aby ta osoba trpěla, nebo aby jí to nějakým způsobem oplatili.

A já? Nope. Přestává mě zajímat existence těchto lidí bez nějakých pocitů jako vztek nebo pomstychtivost, nebo dokonce ublíženost. Můžu se s nimi bavit dál při nějakých situacích, kdy je hovor vyžadován, ale už jsou mi prostě úplně fuk. Co já vím, je to možná ještě horší než pomsta nebo tak. Vím, že to není v pořádku. Je to něco jako hodně účinný obranný mechanismus, který ale v konečném důsledku opět ublíží spíše mně.

Zjistila jsem ale, že je to pro mě asi nejvíce vyhovující. Jak už jsem řekla sebelitovat se nebudu v žádném případě. Pomsta mi přijde hloupá a nic nepřinášející - leda další konflikty. A plně odpustit té osobě a nechat to prostě plynout - to bych si strašně přála umět, protože je to ta nejlepší možnost ze všech, doteď to ale nedokážu. U některých dávných "nepřátel" už jsem celkem na dobré cestě k odpuštění a následnému "let it go", pořád ve mně však zůstává ten záznam, a ať dělám, co chci, nemůžu najít způsob jak ho vymazat.

Možná bude pro vás tenhle článek zmatečný, nic neříkající, nebo těžko pochopitelný, za to se omlouvám. Měla jsem ale chuť napsat o tom, zvlášť protože to momentálně prožívám. Abyste pochopili - docela ráda studuji lidi a také sebe, jsem do toho tak trochu zažraná…

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama