Maturita vs Státnice...

2. května 2016 v 13:47 | Gura-chan |  Sběrna úvah
...aneb Pochybné cynické nářky vysokoškoláka

Zdravím všechny, jejichž už mozek stávkuje nad veškerou iniciativou k učení, zbytek samozřejmě zdravím taktéž, ale nebudu předstírat, že je tento článek pro ně. Samozřejmě si ho můžete přečíst a politovat, případně se potěšeně šklebit při představě procesu maturit, či v mém případě státnic, a faktu, že tím hnusem někdo musí procházet místo vás.

Pozn. veškeré obrázky jsou ze skvělé stránky LOTR University memes here: ODKAZ


Asi jako první bych zmínila jednu věc - víte jaký je podle mě zásadní rozdíl mezi maturitou a státnicemi? Při maturitě jste na střední, kde všichni učitelé, ač se velice snaží přesvědčit vás o opaku (s potěšením na vás pouští hrůzu kdykoli k tomu mají příležitost), jsou v podstatě jen lidé, kteří se snaží, aby to studenti přežili, a celým procesem vás vedou málem za ručičku. Mám docela jasný názor na tu klišoidní větu, co používají úspěšní maturanti pro kohokoli, kdo se třese hrůzou:

"Vždyť maturita je jen fraška!"

No. V podstatě to pravda je, ale nemělo by to být bráno, jako že se nemusíte vůbec učit. To je samozřejmě nesmysl. A nejvíc mi vadí názor, že tato věta znamená, že je maturita lehká - to vážně ne. Jde o to, že lehká už z principu být nemůže, poněvadž ten, kdo jí prochází MÁ strach a JE nervózní a MUSEL se učit a dávat do toho jakousi snahu.
Proč tedy slovo fraška? Jde spíše než o studenty o učitele. Jak už jsem říkala, snaží se sice pouštět hrůzu, ale potom jsou to oni, co se vám snaží pomoct si vzpomenout, nebo vám vysloveně radí tak aby to neviděl přísedící komise. A taktéž to znamená, že po maturitě vlastně zjistíte, že (pokud jste se při učení alespoň trochu snažili) to vůbec nebylo tak hrozné, jak jste čekali. Hraje tam samozřejmě roli úleva a to všechno, ale v podstatě to pravda je. Znám spoustu lidí, kteří se tím nějak probojovali, a to vím s naprostou jistotou, že se na otázku co dostali, vůbec neučili.
Já například jsem neměla dostatek času a tak jsem se vůbec neučila žádné otázky k angličtině. Prostě vůbec. U matury jsem si potom něco vymyslela k tématu, a celkem jsem i měla o čem mluvit, šlo to poměrně dobře.
Maturita je prostě taková příprava na opravdovou hrůzu, co je spojená s ukončením výšky. Skoro jako by vás pustili do jámy na souboj se lvem, který je jen převlečená ovce, abyste se mysleli, že je to ten skutečný lev, co na vás bude čekat na výšce.

Jak už jsem jednou napsala - to je zásadní rozdíl. U matury vás prostě stále ještě trochu vodí za ručičku, zatímco na výšce… se snaží, co můžou, abyste se přerazili o nějaký klacek v cestě, a ještě po vás metají shnilá jablka jako o závod, přičemž se jim musíte všem vyhnout. Ona celkově je výška tak trochu opičí dráha a vy musíte ukázat jak rychlí a obratní jste.



Přiznám se, že ze státnic samotných jsem vůbec neměla (a možná pořád ještě moc nemám) opravdový strach. Ten jsem měla úplně z jiných věcí, musíte pochopit, že dostat se vůbec k těm pitomým státnicím je otřesný zážitek. Tak za prvé musíte zvládnout první a druhý rok, přičemž v některých školách bývá těžký ten první, v jiných je to ten druhý. Říká se mu vyřazovací. U mě to byl druhý ročník, kdy jsem prakticky (po snadném prvním roku) vůbec nevěděla co se to sakra děje. Měli jsme tunu předmětů a všechny byly hrozně náročné (já studuji přírodní vědy a to si pište že ty těžké jsou) do toho i úkoly, se kterými jsme si nevěděli rady, a podobně. Ve škole jsme byli prakticky až do večera, mezi přestávkami jsme se ani nestihli najíst, bylo to prostě peklo. Pro mě osobně to bylo ještě o něco těžší, poněvadž do všech těch předmětů, co jsem musela zvládnout, jsem si z vlastní iniciativy ještě přidala další 3 předměty (do obou semestrů) to byla výuka z programu z celoživotního vzdělávání navíc na jiné fakultě (filozofická) a jednalo se o Japonštinu, Obchodní japonštinu a Japonskou literaturu a film. Za tento blok splněných předmětů jsem poté dostala certifikát, na který jsem hrdá, jelikož Japonštinu fakt miluju. Šlo ale o to, že mi předměty často kolidovaly tak jsem musela být ve škole celé dny někdy až do večera.

No, a když jste přežili vyřazovací rok - což mě se povedlo velmi dobře, s tím, že jsem dala všechny předměty (a to jsem byla jednou z mála), tak jsem konečně dospěla k poslednímu roku. Předměty zde byly docela ok, nemusela jsem nic opakovat z předchozích let, což bylo super, a na poslední semestr jsem měla všehovšudy už jen 5 předmětů (normální semestr jsem měla něco kolem 14 předmětů), takže pohoda ne?

No… ani ne.


Brzy jsem zjistila, že tolik času mám VÁŽNĚ jen kvůli psaní bakalářky a můžete hádat, jak to se mnou bylo. No samozřejmě jsem nestíhala. A tím myslím vážně nestíhala. Dva týdny před termínem odevzdání jsem neměla hotovou půlku a to je fakt problém. V té době jsem hodně vážně uvažovala o tom, že si státnice přesunu na srpen a budu mít normální semestr - ne zkrácený jak je to zvykem. Ale přece jsem to neudělala. Jednoho dne jsem si prostě řekla - tak, a teď do toho půjdu naplno a možná to stihnu anebo se na to vykašlu a půjdu v srpnu. Zvolila jsem si první možnost.

Celé dny a noci jsme jen psala a překládala - problém byl v tom, že jsem druhou polovinu práce měla převážně ze studií ze článků v angličtině, takže jsem musela nejprve všechno přeložit, než jsem vůbec mohla psát a to zabralo dost času. Jenže největší problém už pak bylo samotné dodělání práce. Citace jsem celé předělávala, hroznou spoustu času jsem strávila jenom správným skládáním fotek, aby to nějak vypadalo. Potom jsem musela sesmolit závěr a resumé a summary v angličtině, což se vsadím, že mám určitě špatně. Nejhorší to ale bylo ke konci. Celé ty měsíce, co jsem trčela doma na zadku, nechodila jsem ven, jen jsem psala a sužovala mě nervozita, bylo nic v porovnání s posledním týdnem před odevzdáním.


Měla jsem jasný cíl - musím to stihnout odevzdat dřív než je poslední den. Chtěla jsem se vyhnout tomu - na poslední chvíli - protože jsem se bála, že jakmile se něco zkazí, už to nebudu moct dát do pořádku, protože prostě nezbude čas. Jenže to zdaleka nebylo tak snadné. Chtěla jsem jít na poslední konzultace s vedoucím a zjistila jsem, že je v Praze a vrátí se až na konci týdne, což už bych nestihla opravit ani svázat ani nic. Takže jsem panikařila.



Naštěstí můj vedoucí práce je opravdový poklad a poslal mi opravenou verzi ve středu ráno, takže jsem pak strávila celý den opravováním a ve čtvrtek, kdy už jsem musela poslat hotovou práci na svázání, abych to v pátek mohla odevzdat, jsem strávila spoustu času posledními úpravami. Nakonec jsem to poslala s tím, že si to v pátek vyzvednu - no nebudu vám lhát, stálo mě to pěkný balík takhle narychlo - no a vložila jsem práci do systému. Pak jsem ale zjistila, že tam mám chybu - psala jsem sekretářce, ale naštěstí jsme to nějak urovnali. Nejhorší to bylo v pátek ráno, musela jsem vyřídit plno pitomostí, formulářů, podpisů, ty pokyny k odevzdání byly hotové peklo. A ještě jsem zjistila, že mi chybí třetí cédéčko. Tak jsem letěla do obchodu a narychlo to poslední vypálila, ale už jsem musela běžet, jinak bych vůbec do té školy nepřišla včas.
Při odevzdávání u sekretářky mě málem omylo, neboť jsem tam skutečně měla chybu, naštěstí nijak zásadní ale přesto - málem jsem se jí tam z toho stresu složila, když mi řekla, že by to možná chtělo převaz práce. Nakonec jsme se domluvili a já odešla z její pracovny napůl v mdlobách. Bylo mi fakt špatně, myslela jsem, že po vší té snaze jsem to vážně podělala…

Ten den byla oslava narozenin na naší zahradě, tak jsem tam dorazila a po několika měsících hrůzy jsem se bavila a byla venku na sluníčku. Doteď cítím, jak jsem měla pořád pocit, že ještě něco musím udělat, než jsem se uklidnila. Prostě už mi z toho hrabalo.

Všem jsem tvrdila, že tohle je přesně to, čeho jsem se bála nejvíc - že to nestihnu odevzdat. Bála jsem se toho víc než státnic nebo čehokoli jiného a nakonec jsem to zvládla. Musím i teď potvrdit, že to byla vážně zkouška ohněm. Jenže zdaleka jsem neměla vyhráno. Téměř den po termínu odevzdání se všichni učitelé zbláznili a napařili nám (zkrácenému semestru, a věřte, že nás mnoho nezbylo) všechny testy za sebou. Měla jsem psát tři zápočty, z nichž dva byly těžké za tři po sobě jdoucí dny, takže jsem se učila prakticky nepřetržitě. Měla jsem z těch testů ale poměrně dobrý pocit, tak jsem s nadějí čekala na výsledky…

A tady jsem opět narazila. S tím, že už se musím učit na státnice, jsem neustále znovu koukala na net, jestli už jsou výsledky a oni pořád nebyly a nebyly. Jeden předmět - ten nejlehčí jsem měla hned na druhý den, ale na ty dva ostatní jsem čekala… no řekněme do dnešního rána.

Za normálních okolností by mě to vůbec nevadilo, ale musíte pochopit, že my, co státnicujeme teď, musíme splnit povinnosti do poměrně blízkého data a musíme do něj stihnout odevzdat i přihlášku ke státnicím, což ale nemůžeme do doby, než máme splněny všechny předměty. Kdybych skutečně ty testy neudělala, měla bych velký problém. Musela bych na opravný test a čekat na výsledky, které by patrně nepřišli včas.

Včera v neděli jsem zuřila a zuřili i všichni ostatní z mé skupiny. Bylo to úplně neuvěřitelné, že nás pět dnů nechali čekat. Jedny výsledky se objevili o PŮLNOCI včera, a ty druhé až dnes ráno - to už jsem se musela zapsat na opravný termín, který je ZÍTRA, protože kdybych to náhodou neudělala, tak jsem v háji, že ano. Naštěstí jsem oba testy udělala, ale bylo to fakt štěstí a ty nervy kvůli tomu za to vůbec nestály. Včerejší den jsem strávila tím, že jsem zoufale čekala na výsledky i přes to, že už jsem se měla začít učit na státnice. Jenže komu by se chtělo při představě, že se k nim možná ani nedostanete?

Řeknu vám jedno - na výšce je všem úplně jedno jestli něco dáte nebo ne, je jim to šumák. Všechno záleží na vaší vlastní zodpovědnosti a schopnosti neustále všechno kontrolovat, protože věřte nebo ne, nám nikdo ani NEŘEKL, že bychom vůbec měli odevzdávat přihlášku na státnice, ani podmínky toho odevzdání. Nebýt toho, že mám kamarádku na jiné fakultě, která mi o tom řekla, vůbec bych to nevěděla. To samé se opakovalo i u jiných věcí, prostě vy musíte vědět vše, ale nikdo si nijak nepřetrhne, abyste o tom věděli. Celý ten proces je jedno velké peklo a nebýt toho, že mám třídu, ve které si pomáháme stůj co stůj - posíláme si informace a otázky a všechno - věřte mi, že bych už dávno na té škole nebyla.

Ta vzájemná spolupráce je tam velmi důležitá, pokud si studenti navzájem podkopávají nohy, nikdo tam dlouho nevydrží. My jsme jedna ze skupin, která byla obdivuhodně úspěšná - stále nás je dost i když státnicujeme asi jen 7 z naší skupiny - v srpnu je jich více a někteří musí až za rok protože opakují předmět. I to je ale obrovský úspěch. Skupiny před námi byli max po třech lidech na státnicích a vedlejší obor od nás má momentálně pouze jednu studentku co teď státnicuje. Spousta lidí v průběhu odpadne a nakonec zůstávají jen ti, co jsou fakt chytří, nebo ti co mají obrovské štěstí, jako např. já.

No, samozřejmě, samotné státnice a obhajoba mě teprve čekají a to také bude peklo, přesto jsem poněkud klidnější, když vím, že alespoň mám splněny všechny předměty a odevzdanou bakalářku, se kterou jsem poměrně spokojená. Může se stát, že to všechno ještě podělám, to je pravda, ale tak je to vždycky a se vším. Můžu prostě jen doufat, že to nějak přežiju ve zdraví - už mi úspěšně mizí ty strašidelné kruhy pod očima.

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji - máte vytrvalost hodnou vysokoškoláka!

Yours

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama