O inspiraci a sólo cestě

9. září 2015 v 10:17 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím zbloudilé duše,
Dřív než začnu se svými obvyklými plky, dovolte mi sdělit vám jednu radu - nikdy nevěřte tomu, jak vyznívají nadpisy článků. Je to totiž zavádějící a v konečném důsledku vás to zklame.
I když stále ještě můžu být ráda, že jsem si nikdy neosvojila ten zaprodaný způsob úvodu u článku, už jen proto jak nesmírně mě štve. Určitě to všichni znáte - titulek slibuje prozrazení věci, která je pro vás důležitá a přejete si ji vědět. Bohužel však musíte vždycky přetrpět úvod. Bláboly blábolů, co vám blahosklonně oznamují, co si pravděpodobně přejete dozvědět se, vaše důvody, proč se to nejspíš chcete dozvědět a ujištění, že v tomto článku se to stoprocentně dozvíte… Ughhhh, you don't say?! Mám s nimi tak bohaté zkušenosti, že už naprostou většinu času poznám, odkdy již začíná text s informací, co hledám a ten - často tak nemožně natáhnutý odstavec - jednoduše přeskočím.
Nemůžu se zbavit pocitu, že se jedná o jakousi šablonu, kterou žurnalisté prostě musí použít, osobně však nechápu, proč ze čtenáře musí udělat totálního retarda na více řádků než je nezbytně nutné.
Uf. To by bylo, teď se můžeme přesunout k hlavním plkům.


Včera jsem s pocitem, že zítra ráno musím být fit do práce, ulehla už v 10 hodin, což je limitní doba, kdy ještě jsem po spánku schopná vstát v šest hodin a normálně fungovat. Ani nevím proč, ale začala jsem uvažovat o třetí knize Pírek a najednou mě trklo, co tam celou tu dobu chybí. Nebo jsem alespoň v tu chvíli měla pocit, že to tam chybí - víte, uvažuju o svých postavách dost reálně a tak jsem si prostě nemohla nevšimnout, že třetí kniha je tak temná oproti prvním dvěma. Samozřejmě - ono to má důvod, jednoduše se vše vyhrocuje a hlavní trojce postav už si prošla celkem dost věcmi. Přesto jsem náhle měla pocit, že se jaksi vytrácí ta komická stránka příběhu, která je pravda nejvíc vidět v první knize. Neměla jsem a možná pořád ještě nemám odvahu zasáhnout do vztahů trojice a změnit jejich pošramocenou psychiku. Protože by to bylo jako dělat si legraci z jejich neštěstí. Začala jsem se v posteli převalovat a přemýšlet o hlavní postavě Pírek, té, o jejíž cestě života a problémech jsou knihy pojmenované (Pírka Čarodějů - I. Jméno, II. Vzpomínky a III. Magie). Příběh samozřejmě ani vzdáleně není jen o ní, ale je to prostě postava, vedle které v příběhu stojíme a pozorujeme ji. A jelikož Irim i Red, její společníci, jsou neustále s ní, rozvíjejí se i jejich příběhy. Proto o nich tvrdím, že jsou hlavní trojce, každý z nich má v příběhu velkou úlohu...
(Když mluvím o Pírkách, nevím kdy přestat -_-, no chápejte, je to moje dítě.)
A měla jsem prostě dojem, že hlavní postava má velkou v mezeru v něčem, co je podle mě hodně důležité a že vlastně ani nevím, jestli to kdy prožije. Moje mysl najedou začala šrotovat a dřív než jsem jí v tom stihla zabránit - voalá - stvořila jsem novou postavu.
Nedokázala jsem se zastavit. V momentě jsem měla vymyšleno tucet dalších dodatků - původ, schopnosti, povahu, jednotlivé rozhovory, také jsem hodně dlouho přemýšlela nad jménem, ale měla jsem představu, jak chci, aby znělo. Byl to prostě náhlý příval inspirace a já z toho byla tak nadšená, že jsem se nahlas smála jako blázen a po chvíli mi došlo, že tu spoustu nápadů si ráno už nejspíš nebudu pamatovat a tak jsem rozsvítila a všechno si zapsala. Problém byl v tom, že jsem se nemohla zastavit a ani spát.

Dnes jsem v práci, a čučím na lidi přes sklo jako vyoraná myš a co hůř, najednou si tím vším nejsem tak jistá. Přidáním postavy se totiž valná většina věcí změní. Mám ale dojem, že to zkusit musím, zvlášť protože mám chuť spravit vztahy i tu pochmurnou atmosféru v trojici. V jednu chvíli jsem jednoduše cítila, že tam chybí. Už jen ten obrovský rozhled, který v mých myšlenkách do příběhu vnesla… nemám to srdce ji pohřbít. Už mi k němu jaksi přirostla dokonce i za tu krátkou chvíli. Jen se nemůžu zbavit pocitu, jestli se do toho skutečně mám pouštět, chjo. Je to dost složité.
Člověk si řekne, ech, blbá kniha, blbý příběh, co na tom komu záleží? No mě ano. Pro mě je důležité jak se mé postavy cítí, co jim chybí a po čem prahnou. I na své poměry mám pocit, že jsem na ně dost zlá, teď hlavně na hlavní postavu, které nehodlám nic usnadňovat. (Sakra dost si protiřečím, co?) Dokonce ani s novou postavou jí to však nehodlám ulehčit, ne kdepak. Naopak Irim dostane šanci na pokrok a Red, no ten už svůj dostal. Kdybych to tak shrnula hlavní postava je momentálně z celé trojice nejvíc pozadu. Její problém však nelze překonat tak snadno, takže na svou zářnou chvíli si bude muset celkem dost počkat - Cheche. (No ve vyvrcholení třetí knihy mě tak jako tak bude nenávidět).
Znovu se zmíním jak neuvěřitelně skvělé je psát. On ten začátek se musí hodně rozvětvit a je třeba si pamatovat spoustu věcí, se zavedeným světem už je to pak jen zábava při nezbytném dodržování pravidel.

Moje druhá část se má věnovat sólo cestě a to už pravdaže není tak veselé. I když, jak se to vezme. Pojetí samotáře je samo o sobě dost rozporuplné. Dokonce ani já nejsem schopná plně se přiklonit na stranu, která tvrdí, že je to skvělé. Jsem tam tak ze tří čtvrtin, ale jedna čtvrtina stále sdílí s druhou stranou mince. Obvykle na ni nenarážím moc často, jsem se svým samotářským životem dost spokojená. Podle mě ani samotář nejsem, když se však porovnám s ostatními, zákonitě tam spadám. Nejsem jednoduše člověk, co má moc přátel. Není to tak úplně moje vina. Nemyslím si, že jsem nesnesitelná nebo tak, jen velmi málo lidí rozbilo mou skořápku. A nutno říct, že lidé, kteří ji rozbili dokonale, mi neustále mizí. Mám dojem, že nemám štěstí na dlouhodobé vztahy. Lidi, na kterých mi opravdu záleží, odcházejí, odjíždějí nebo se dokonce chystají odjet. Daleko z mého dosahu. Více než dřív teď cítím jak je to nefér.
Lidi, co se mnou zůstali, byste mohli spočítat na prstech jedné ruky a co hůř, jsou to právě ti lidé, kteří se nikdy nesnažili skořápku rozbít. Postupně se před nimi oddrolila malá část mně, ale není to takové, jak bych si přála.
Spíš si uvědomuji, jak málo přátel jsem měla (což mi nikdy předtím nevadilo) a fakt, že se již dlouho nekonalo žádné rozbíjení skořápky. Nové kamarády mám, ale pořád to není ono. Pravda, dřív bych si něco takového asi sotva uvědomila. Sotva bych si povšimla, že můj vztah s někým není tak opravdový jak by být mohl. Když člověk zažije opravdové přátelství, najednou mu všechny ostatní přijdou neúplné, i když dřív měl dojem, že to tak normální. Když někdo rozbije vaši skořápku na prach, tak, že nezůstane vůbec nic skryto, už nikdy na ten pocit nezapomenete. A když ten člověk, co to dokázal, není již více v našem světě, je to tím bolestivější. Kamarádství, co mám teď, mi přijdou jaksi povrchní. Není to tak, že by to byla chyba někoho z nás, ale jde najednou poznat, jak odlišnou máme rezonanci. Také nemám pocit, že by na tom bylo něco špatného, člověk se nedokáže souznít s každým. Navíc, nikdy jsem se nebavila s lidmi, co by za to nestáli.

Sólo cesta je podle mě něco, co by měl poznat každý. Není nic lepšího na uvědomení si sebe a svých vlastních cílů. Lidé, které celý život někdo vede za ručičku a kteří se pak z nějakého důvodu ocitnou sami, si nemůžou zvyknout a cítí se pod psa. Naučit se žít sám, to je základ všeho. Nikdy nevíte, kdy zůstanete opuštěni, může se to stát kdykoli. Někde jsem četla, nebo to možná bylo v seriálu, že člověk by se měl naučit být šťastný ze sebe, z toho jaký je a co dělá, pak může dělat šťastné i ostatní. Není nic horšího než člověk, co sám se sebou není spokojen a neustále visí na ostatních, přidělává jim starosti, předává špatnou náladu… Hrozně se mi líbí tenhle názor. Vždyť lidé, co si věří a jsou v něčem dobří, ty následujeme, nebo ne? Já třeba ano. Pro mě se tihle lidé najednou stávají jakousi úctou. Když mi někdo dokáže, že je v něčem dobrý - může to být téměř cokoli, začínám si ho vážit a stává se pro mě zajímavý. Konkrétně pro mě to musí být věc, co já neovládám. Když ano, mám obrácený pocit, že bych naopak já měla být brána vážně. Ovšem je velmi málo věcí, o kterých si myslím, že je skutečně umím. Trpím permanentním pocitem, že jsem tupá jak patka od chleba a tak vzhlížím k lidem, co jsou skutečně chytří a snažím se jim přiblížit. To je jeden z mých osobních cílů. Naopak nechápu lidi, kteří nemají o nic vážný zájem, protože podle mě je to jedna z nutností k životu. Jakmile se o nic nesnažíme - nežijeme.

Neříkám, že se mi to daří vždy dodržovat, to není něco jako úkol. Pouze osobní pocit, že se chci posunout dál. Že to chci, to je to správné slovo, ne, že to musím. Nutnost něco udělat je spojena s nechutí a zákonitě tíhne k prokrastinaci.
No myslím, že pro dnešek bylo polemizačních a rádoby naučných keců ažaž. Dnešní článek zakončuji informací, že můj noťásek (chudák stará) nejspíš funguje už jen silou vůle. Mám v plánu koupit nový, protože seriózně cítím, jak jeho plamínek života uhasíná. Grafická karta už je více méně odepsaná a procesor vypadá jako by jel na drogách…
Yours

Gura-sensei

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama