Když se plní sny…

6. dubna 2015 v 14:21 | Gura-chan |  Sběrna úvah
…aniž bychom si toho všimli

Zdravím,
musím říct, že jsem zažila menší šok, kvůli tomu, kolik se zde dnes ochomýtalo lidí, ale naštěstí jsem rychle vypátrala příčinu. Upřímně, myslela jsem, že blogy dne se vybírají jen z blogů, co jsou členy Autorského klubu, takže mému mozku trvalo dost dlouho, než pochopil what the heck is going on here.
Takový pozdní apríl pro mě, poněvadž poslední slátaninu, co jsem psala ještě před odjezdem do Německa, jsem psala skromně řečeno v tom největším záchvatu zoufalství. Omlouvám se všem, co to museli číst, ale zároveň díky za pozitivní komentáře.

O čem ale dnes chci psát se netýká ani mé týdenní návštěvy země na západě, ani heart attacku, co jsem zažila dnes při čučení na toplist. Týká se něčeho, o čem jsem chtěla napsat již poměrně dlouho, ale v tom frmolu jednoduše nezbyl čas.


Trklo mě to teprve nedávno a dokonce jsem nemusela ani číst svůj starý deník, abych pochopila, že to, po čem jsem jako malá toužila nejvíc, se pomalu ale jistě uskutečňuje. A nebyly to kdovíjaké typické a nereálné přání typu: chci koně, zámek a kouzelnou hůlku. Byly to přání o klidu na práci o prostoru a věcí, které mi umožní tvořit. Docela zvláštní i na dítě. Samozřejmě se i zde projevuje až chorobná skromnost, kterou trpím doteď. Jen málokdy jsem si skutečně řekla o něco drahého, a když už, bylo to téměř vždy potřebné a užitečné. Někdo by to nazval i skrblictvím, ale to je jen důsledek mého pocitu nedostatku peněz a dokonce, i když dnes (což je mimochodem úplně poprvé) už určité peníze mám díky stipendiu a dalších věcí, přesto si téměř nikdy nic nedopřeju (ok kromě jídla, jelikož život bez čokolády, to už mě můžete rovnou zastřelit).
Abych se ale dostala k podstatnému; jedno z největších přání bylo mít vlastní pokoj. Jelikož jsem člověk, co téměř nedokáže tvořit, když mu někdo funí za zády. Nedostatek prostoru bylo s přibývajícím věkem mnohem více znát. Sice pokoj, který sdílím se sestrou je největší v našem bytě, ale díky tomu, že jsem měla vždycky méně věcí, skříň, co jsme měli napůl byla ze dvou třetin jen její. Navíc, když teď chodím na vysokou a ségra na noční a ranní, často se stávalo, že jsem přišla ze školy a potřebovala jsem vytisknout materiály nebo ještě něco dokončit a ona už spala, protože šla na ranní. Bylo zhasnuto a já nemohla dělat nic. Učení také probíhalo v jinde než v pokoji, protože jsem se tam nedokázala soustředit. Jednoduše, bylo to na pytel.

Jedno z mých dalších přání bylo mít vlastní počítač. Dlouho jsem měli jeden napůl a můžete hádat, kdo tam strávil většinu času. Navíc jsem nikdy neměla v plánu sdílet s ní psanou tvorbu, takže psát na společném počítači nejen nebylo kdy, ale také jsem to nechtěla dělat. Proto jsem psala do sešitů a díky tomu jsem nikdy nic nedokončila.
Teď nastala chvíle, o které jsem snila jako dítě, že se sestra odstěhuje do svého a já budu mít pokoj pro sebe. Nutno říct, že jsem myslela, že se toho nikdy nedožiju. Vlastní noťas jsem dostala už k 18 narozeninám a jen díky němu vůbec vznikl tenhle blog a moje příběhy.

Je to zvláštní pocit, když najednou máte to hlavní po čem v životě toužíte - klid na tvoření a sebevzdělávání. Možnost pozvat si kdykoli kamarády na návštěvu a nemuset se bát, že se tím dotknete jemnocitu své sestry a jejího kyselého obličeje. Možnost až do noci si číst, vstávat v kolik chcete, sami se rozhodovat, co v pokoji změníte…
Myslím, že i ona je ráda, když se mnou už nemusí dýchat stejný vzduch, vážně. Obě dvě jsme potřebovali prostor a teď ho máme.

Když pročítám své staré deníky, které doufám nikdy nespatří světlo světa, kolik krávovin jsem tam psala, můžu si přesně navodit ten stav beznaděje, co mě provázel skoro celé mé dětství. To, jak jsem vždycky čekala, až se něco změní. Aniž bych si to uvědomila, plním si teď své staré, zaprášené a malomyslné sny. Dokonce i o tom, učit se Japonštinu, chodit na vysokou, psát a malovat…


Někdo by možná tvrdil, že jsou to dost ubohé sny a ubohé zadostiučinění, když jsem jich dosáhla. Ale pro mě je to jako obrovský skok, jako skutečná změna k lepšímu. Ani neumím popsat, jak moc to pro mě znamená. Asi tak jako cítit se doma konečně doma.

Gura-chan

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 19:51 | Reagovat

Tak to já se považuju za celkem skromného člověka, nechci toho moc, protože nerada hromadím věci.

Od svých pěti let jsem měla vlastní pokoj a až díky tobě si uvědomuju, jaký konfort jsem měla.

... A můj největší sen bylo cestovat :D

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 7. dubna 2015 v 11:49 | Reagovat

To já taky nemám vlastní pokoj. Jsme tři sestry a máme společný pokoj. A vím o čem mluvíš. Ten nedostatek klidu, pohody. Ten pocit, že se nemůže člověk schovat do prostoru, který by byl jen jeho. Já nepotřebuju moc věcí. Ale zato chci, aby ta troška byla jenom moje.

3 surpan surpan | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 23:36 | Reagovat

Jsi hodně skromná. Zajímavý pokrok pak bude až dostuduješ a najdeš si slušnou práci a zjistíš, že si i docela našetříš rychle.
Taky jsem byl hodně skromnej, ale už nejsem. Jdu si za svým, protože mě to motivuje být vzdělanějším, lepším, mít vlastní domek...kde budu s vlastní rodinou...
Sny budou větší a větší a je třeba si je postupně plnit, od toho život je. Ne jen chodit do práce od rána do večera, pak jít spát a o víkendu dospávat a dodělávat, co se přes týden nestihlo. Vím o čem mluvím, dělal jsem to tak 7 let a zrovna se snažím z toho koloběhu trochu vymotat.

4 Lyra Lyra | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 12:32 | Reagovat

Chápu ten pocit, protože jsem mívala pokoj s bratrem a málem jsme se povraždili, takže když jsem dostala vlastní pokoj, byla jsem štěstím bez sebe. Někdo by mohl říct, že jde o nedůležité věci, ale pokud dělají radost tobě, to je to hlavní a ostatní si mohou tvrdit, co chtějí. Každopádně ti držím palce, aby se ti sny i do budoucna plnily. Vzhledem k tvé skromnosti by to nemuselo být zase tak těžké. :-)

5 Katalog-příběhů Katalog-příběhů | Web | 27. dubna 2015 v 20:14 | Reagovat

Ahoj, jen dávám vědět, že katalog po dlouhé neaktivitě stále žije a že právě vyšlo nové číslo :)

http://katalog-pribehu.blogspot.cz/2015/04/katalog-22.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama