Výkřiky do… tmy?

21. února 2015 v 22:06 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím všechny zastánce ztrácečů času, jež valné procento populace Země považuje za mrzké a nehodné jejich pozornosti…
Ha! To by si určité procento populace moc rádo myslelo, ale okap (ano okap!) je pravdou. Ztráceče času všichni milujeme, a kdo tvrdí, že ne, tak lže, anebo jeho život nestojí za nic.


Dnes chci psát o (jak zní název?) mluvení k sobě. Ano.
Máte potřebu neustále něco komentovat, dokonce i sami pro sebe? Já třeba ano. Mluvím si sama k sobě, když vymýšlím dějové linie do příběhů a potřebuju se hodně soustředit na ten a ten zádrhel, když se stane něco neočekávaného například, když málem zakopnu (což se stává často), když se o něco praštím (to ještě více), když mě něco vyděsí např. vzplanutí hranolek na pánvi dvoumetrovým ohněm, co opálí digestoř (jednou), nebo když se stane něco absolutně famózního (naprostá většina všech mých hlasitých výlevů):
Přijdu na super nápad do příběhu, přijdu na nový příběh, vyhraju nebo dostanu nějakou ultra věc ve hře, nebo vášnivě komentuji seriály.

Ono vášnivé komentování je asi úplně nejčastější. Člověk nedokáže být v klidu, neustále se směje tak hlasitě, že sousedé už jsou smíření s tím, že žijí vedle naprostého cvoka, brečí tak moc, když nějaká postava umře (going Merry buuuu), což má identický vliv na sousedy nebo komentuje každičkou věc, co se zrovna v seriálu odehrává: "Ne, tam nechoď, proboha, nevidíš, že je tam tma?", "Otoč se! Otoč se! Je za tebou! Uoááááá!!!", "Neeeeee on umře, neee!", případně: "OMG! To snad ne!! WTF? Famózní! - když čtete mangu One Piece.

Nevtipnější na tom je, že si kolikrát vlastně vůbec neuvědomujeme, jak neustále něco komentujeme. A když už, přijde nám to naprosto normální a nic, za co bychom se měli stydět. Kámen úrazu nastává tehdy, když jsme svědky přesně našeho chování u někoho jiného. Ouha.
Nejednou mi prolétlo hlavou, že příšera, co snědla mou sestru a vydává se za ní, je neuvěřitelný magor a pitomec, když se už pět minut chlame u počítače a vykřikuje: "HAHAHA, On je zabije! Hahaha, On je zabijeeeee…"

Případně když to samé slyšíte venku na chodníku před barákem skrz pootevřené okno do vašeho pokojíku. Samozřejmě v přítomnosti miliardy dalších lidí, sousedů a podobně. To už je opravdu na místě zauvažovat nad razantní změnou bydliště, přestěhováním se na Měsíc, Mars nebo jinou přátelskou planetu, (kde je možnost potkat doktora a TARDIS), nebo si případně amputovat hlasivky, vystřelit si mozek z hlavy nebo zvolit nejmírnější variantu: hromadně podarovat všechny kolemjdoucí i sousedy balíčky s ucpávkami do uší a investovat do odhlučnění vašeho pokoje, i kdyby to mělo znamenat, že už se z něj nikdy nedostanete.


Info na okraj:
- ve virtuální knihovničce už je přidaná sbírka mikropovídek Z roztrhané kapsy dětství
- opravy 2. knihy už jsou relativně dokončeny, Asi to sfouknu ještě jednou pro jistotu.
- minulý týden jsem seriózně makala na osnově ke třetí knize s většími detaily - a hned vyvstalo několik problémů, které jsem zpětně musela řešit. Momentálně jsem v představách někde v polovině třetí knihy, kde se odehrává Darhirův a Meivynův příběh. Darhirův v plánu byl ale Meivynův tak nějak vyplynul z ostatního, takže počítám, že se s ním rovněž seznámíme - mimochodem je epic, alespoň pro mě jo -_-... Darhirovu příběhu ještě chybí k dokonalosti pár maličkostí ale hrubou kostru znám už pár let určitě ._.
- s projektem Harry jsem sice pokročila ale nijak výrazně, jelikož mám problém vměstnat všechno důležité do uspokojivého formátu - a ne aby můj "komentář" nabýval podoby románu Genji monogatari. -_-

To je zatím vše.
Hastala vista, šuli - (nene, to paroduju Asasira Toyotomiho)

Ámen kámen again. -_-

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama