Vyhraněný styl či všehochuť?

10. října 2014 v 15:49 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím,
Dnes se výjimečně ponoříme do světa hudby. Já osobně sice nejsem vůbec žádný přeborník na hudební styly ani na hudbu obecně, ale budeme se všichni tvářit, že nás to ani v nejmenším nezajímá. Mě osobně to totiž netankuje vůbec. Nemám ponětí o populární hudbě v rádiích, jelikož rádio neposlouchám a neposlouchám ani hudební kanály v televizi, protože to, co tam pouštějí je jedna a ta samá sračka pořád dokola. (A ne, sračka není sprosté slovo, pouze lidové označení jistého procesu v našich tělech.)


Občas tam čirou náhodou narazím na cosi poslouchatelného, ale to jen proto, že tam občas pouštějí nějaké starší písničky nebo prostě klasiku. Ale nemůžete popřít fakt, že kdykoli se překliknete na ovladači právě na takový kanál, pouštějí tam zrovna cosi neidentifikovatelného a pitomého a na obrazovce se natřásají jakési polonahé černé holky u špekatého černého týpka vedle nějakého drahého, nablýskaného auta. A netvrďte mi, že to tak není vždycky, počet těchto klipů už přesahuje únosnou mez. Druhá většina zase představuje polonahou zpěvačku různě se kroutící před kamerou o čemž je vlastně také celý klip.

V podstatě je mi ale jedno, pokud se vám tohle líbí a posloucháte to. Je mi to jedno pokud vám o klipy nejde, nejde vám ani o to, když tyto písničky neustále dokola omílají v rádiích. Pokud byste tento žánr poslouchali i tak, je to v pořádku.
Až na to, že bych to věřila tak pěti procentům z vás, protože nemůžete popřít fakt, že vymývání mozků, je hlavní důvod proč tyto písně znáte a líbí se vám.
To je taky, proč se médiím vyhýbám, už dokonce ani nekoukám na televizi, ale to je můj problém, když má člověk jednou vlastní počítač, jde to s ním z kopce.

Už dávno toužím v hudbě po něčem víc než jen po tom, co je zrovna in. Toužím po nápadu, něčem co vás nepřitáhne hned, po něčem, kde teprve postupně zjišťujete kvality písniček, všímáte si znaků kapel, dokážete říct, co zpívá ten a co ten.
Jako patnáctka jsem poslouchala strašně depresivní hudbu. MCR, The Used, Muse, Placebo… deprese jako hrom. Líbilo se mi to, ale nutilo mě to pořád analyzovat svět, svůj život, životy jiných a podobně.
Myslela jsem, že poslouchám hlavně rock, punk rock a tak, sama nevím proč, jsem dál hledala pouze rockové kapely nebo jim podobné. Všichni kolem mě, mě utvrzovali v tom, že musím mít nějaký druh hudby, co se mi líbí a poslouchat jen ten.
No teď jsem na tom úplně jinak. Vykašlala jsem se na názory druhých a poslouchám si, co chci, dokonce i když si o tom většina lidí myslí, že se to nedá poslouchat.
Svým skupinám či interpretům říkám Mí géniové, a opravdu je to jeden ze způsobů jak je vnímám. Jejich hudba je prostě geniální, bláznivá, protože lidé, co ji vytváří, jsou geniální a blázniví. Některým vyloženě straší ve věži, ale to je právě ten důvod, proč je miluju.

Někteří můžou podotknout, že tedy neposlouchám nic normálního, ale to není pravda. Líbí se mi i normální věci, znám je, ale je pravda, že je nemám v mobilu a neposlouchám je denně.
Poslouchat takovou hudbu mě prostě baví, naprostá většina z ní je veselá, tedy naprostý opak hudby co jsem poslouchala kdysi.

Dnes považuju lidi, co striktně poslouchají jeden žánr, jeden styl, trochu za… jak to říct, jednoduše za lidi, kteří o hodně přicházejí. Přijde mi trochu hloupé fixovat se na jedinou věc. Když mám náladu na 8bitovou hudbu - pustím si ji. Když mám chuť na hip-hopový mix s operou a zvuky dětských hraček - pustím si Cocorosie, když mám chuť na staré dobré punkové písně - pustím si The distillers, když na šílenosti s klavírem a bubny - The Dresden dolls nebo Yeah yeah yeahs. Momentálně třeba naprosto ujíždím na elektronice, dubstepu a podobně, takže Savant hraje skoro nepřetržitě. Chci tím říct, že je fajn občas poslouchat něco jiného, protože je strašná škoda nevnímat hudbu jako něco, co má nespočet podob, může se kombinovat do šílených zvěrstev a přitom znít dobře. Lidi, kteří to s hudbou takto umí, potom považuju málem za bohy.
Jistě, valná většina lidí bere hudbu jako součást svého životního stylu a přijde jim hloupé oblékat se do černých sukní a korzetů a přitom poslouchat Michala Davida, a i mnozí lidé by se zřejmě upřímně podivili nad tím, že někdo, kdo nosí rozkrok kalhot u kolen a na hlavě má ultradrahou hučku je věrný fanoušek Megadeth. Pokud máte ten pocit, že vás určitý žánr absolutně naplňuje a nepotřebujete už v životě slyšet nic jiného, neboť to je přesně váš kakoč kávy (stávka za slovo šálek!), neříkám proti tomu ani bu.

Taky jsem si prošla obdobím, kdy jsem poslouchala staré rockové klasiky jako Guns n Roses, Iron Maiden, Metallica a podobně. Nebo když jsem poslouchala Dádu Patrasovou a Ivetu Bartošovou. (Doufám, že jste postřehli tu ironii.)
Dnes se s různorodostí hudby vůbec nepářu, jsem schopná pustit si Sawchain od Savanta a pak přepnout na Cherry Bon Bon od Kyary Pamyu Pamyu, což je střelená japonská zpěvačka, nad jejíž klipy vám zůstává rozum stát, ale bavíte se u nich.
Možná jsem jen extrémně nestálý člověk a nejsem schopná dlouho vydržet u jednoho žánru, možná by mě valná většina z vás odsoudila za nevěru, či snad by považovali za zločin ono pomyslné smazání hranic mezi jednotlivými žánry, avšak já už tuto všehochuť ochutnala a musím říct, že je to můj nejoblíbenější pokrm hned po kuřeti na broskvích s hranolky.
Neříkám, že to musí být gusto všech, jen bych byla ráda za trochu víc pružnosti a trochu víc pochopení pro hudbu, která se liší. Ať už byste se sebevíce snažili, nikdy mě nebude plně bavit laciná populární hudba, stvořená jen pro to, aby se na ní vydělalo a aby interpreti mohli na jejím základě legálně ukazovat do kamer své nahé zadnice.

Trochu úrovně, prosím.

A trochu více chaosu, koho dnes baví pravidla?

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama