Přežitky z dětství a co dětství vzalo úplně

6. června 2014 v 20:20 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím mé bloudící duše,
Musím se přiznat, zasedla jsem na trůn, že něco sesmolím, už nesčetněkrát, ale vždy mě od toho cosi odradilo. Ať už nepřítomnost jakéhokoli alespoň zdánlivého tématu, tak vlastní lenost a pocit, že se připravuji o čas k učení.
Dnes je na mém trůně velice pohodlně, ačkoliv mám už jen tři dny na to, naučit se látku na zkoušku, lidově na to dlabu (jak říkám, stres mi svědčí, podávám lepší výkony) a jsem tu, abych konečně oprášila pavučiny z blogu.


Květen doslova "vimřel" (kdo pochopil, má u mě plus) a znenadání je tu červen. I počasí, jakoby se rozhodlo, že jaro už je z módy a přichystalo nám výheň pekelnou. Thank God, že je zkouškové a tak vystrkuju nos, jen abych vyvenčila pejsku. Doma si zmrzlé nohy balím do dek a o tu trochu barvy, co jsem snad možná chytla na exkurzi, už jsem stačila přijít.
Zkoušky mám za sebou dvě, ale i když můj průměr doslova kvete, tím hůř pro mě, jelikož jsem o to víc nervózní, že něco pohnojím. Možná jsem pro některé už vysloveně nechutný šprt, ale místo abych si, jako většina mých vrstevníků, dělala starosti, jestli zkoušku vůbec udělám, já se bojím o to, na KOLIK ji udělám (o tom, že ji udělám, vůbec nemůže být řeč - jímá mě hrůza). Čím těžší je zkouška, tím víc slevuju - říkám si, no tak dvojka by snad ušla… A ona by opravdu ušla, ale to si můžu dovolit jen u jediného předmětu - zbývají mi dva.
Divíte se, proč tolik povyku kvůli pitomému průměru? To je úplně jednoduché, říkám si: Když už jsem chudá, tak musím být alespoň chytrá. Stipendium mi může alespoň na chvíli zpříjemnit život, jako to kdysi dělala chmelová brigáda, a naplnit moji permanentně poloprázdnou škatuli. "Hola hej, do učení se dej!"

Abych déle jen tak zbůhdarma netlachala, začnu o dnešním tématu.
Napadlo mě to jen tak, když jsem upravovala závěs u okna a koukla se ven. Kdysi tam, přímo za nedalekým plotem rostly vysoké košaté stromy v řadě. Mohlo jich být tak šest, už před dávnou dobou je pokáceli a já to tehdy sledovala přímo za okny. I když se to nabízí, nechci se dnes rozepisovat o svém vztahu ke stromům, o tom jindy. Ty stromy, nebo respektive jejich větve byly tak moc rozvětvené, až se navzájem překrývaly. Za jasných nocí jsem na ně z postele viděla a usínala s očima upřenýma do jejich korun. Moje dětská fantazie v nich každou chvíli nacházela obrazy, přímo z černých větví. Tu a tam obličej nebo zvíře, vždy jsem tam našla něco jiného. A když jsem se ráno šla podívat, abych ten či onen tvar opět našla, nikdy jsem jej nebyla sto postřehnout. Ne za denního světla. Ty stromy tajemně ožívaly jen v noci.
Když jsem chodila do školky, vždy cestou tam i zpět jsem viděla havrana. Hřadoval na střeše školky, nebo létal ze stromu na strom. Vždycky jsem věřila, že se mnou kamarádí a zkoušela jsem s ním mluvit. Nebyl to však jediný kamarád, v té době - a možná až dodnes - jsem se kamarádila s větrem. Mluvila jsem s ním v duchu, vyprávěla, co bylo ve škole a podle šumění listí i podle síly proudění, jsem se moc snažila cosi zachytit. Nikdy jsem si nepřiznala, že mu vlastně nerozumím, předstírala jsem, že ano, a nepustilo mě to hodně dlouho. Teď z odstupu mám pocit, že to byla částečná náhrada za kamarády ze školy, kde bylo někdy opravdu terno, asi to každý zná.

Když se řekne dětský přežitek, každému se vybaví něco osobního, co prožíval v dětství a o čem možná jako já, věřil, že je pravdivé a snaží se pamatovat na to dodnes. Někomu se vybaví dnes již částečně přežité dětské hry. Nechci ale toto téma brát tak obecně, každý ví, že nebýt počítačů, bylo by venku víc dětí. Jenže počítače tu holt jsou a my se s tím musíme smířit. Nejsem tak skeptická, jelikož na vlastní oči vidím, kolik dětí se ještě starých her nepustilo.
Zajímá mě však, co pro vás osobně znamenalo opustit dětství. Ačkoliv mnozí si tento "přechod" nikam nezařazují, já si přinejmenším vzpomínám, že o část svého dětství jsem přišla takřka přes rok. Jedno léto jsem prožila na vesnici vyráběním praků, lezením na stromy, podnikáním výprav do lesa a plánováním na další prázdniny s partou. Příští léto se všechno změnilo, na plány se už nikdy nedostalo a mě poprvé došlo, že je něco pryč, něco, co už se nikdy nevrátí. Doufala jsem, že to snad vyjde jindy, ale léta plynuly a to, co dříve bývalo samozřejmostí, už neexistovalo. Dům, ve kterém nebylo místo, co bych neznala a ve kterém jsem prožila dětství, byl nyní zapovězený.

Co všechno odneslo dětství, minulost? Kamarády, bez kterých jsme dřív nedali ani ránu, a dnes už je ani nepoznáme, když kolem nás projdou, nebo jsme je neviděli kolik let. Jídla, která jsme dřív nesnášeli, a teď nám náramně chutnají. Knihy, o kterých jsme si mysleli, že jsou báječné, a dnes v nich nevidíme nic zajímavého.
Pro mě je to navíc i škola, kterou jsem dříve nenáviděla, učení mě nudilo a společnost ve třídě mě neměla zrovna v lásce, teď do školy chodím ráda, i přes svou lenost, nikdy nelituji, že jsem šla na přednášku, vážím si toho, co se naučím.

Mám velmi málo věcí jako pozůstatek z dob minulých. Téměř všechno, co plnilo mé dětské dny se změnilo - kamarádi, rodina, jídla a knihy. To vše je pochopitelné.
Co mi tedy zbylo? Občasný pokec s větrem, který provozuji už jen z nostalgie, vzpomínky na to, že i koruny stromů uměly vyprávět příběhy a na to, že jsem se o schopnost mluvit se zvířaty pokoušela stotisíckrát a přesto jsem věřila, že chyba je ve mně a že to určitě jednou dokážu, když to budu zkoušet dál.

Tak snad si tu fantazii udržím ještě nějaký ten rok, pokud se mi nepodaří uchovat ji v sobě navždy. Velká část z ní je už ale pryč, tak co bude dál?

Gura-chan

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. června 2014 v 19:19 | Reagovat

Hezká úvaha, doufám, že zkoušky dopadly za jedna.

2 Gura-chan Gura-chan | Web | 25. června 2014 v 12:17 | Reagovat

[1]: Ještě mě čeká jedna, ta nejtěžší, ale jinak ano. :D Díky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama