Dortová challenge

4. dubna 2014 v 20:50 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím,
Tak nějak zjišťuji, že nestíhám psát za měsíc více jak tři články… alespoň tak to tvrdí moje blogová schránka. Zvláštní, a přitom mám pocit, že na blog přispívám docela pravidelně.
Ale tři články za měsíc, to je vážně trochu málo, jak to, že to tak letí?
Dnes mám po dlouhé době čím nakrmit hladovějící sběrnu úvah a podělit se s vámi o můj dnešní dortový zážitek.


Jelikož a poněvadž má máti zítra narozeniny a od té doby, co viděla, jak se VyVolení cpou ovocným dortem, nechce už žádný jiný. Vyrazila jsem dnes právě pro jeden takový do Globusu. Pro mě jsou sice dorty z Globusu celkem chabé - když vezmete v úvahu, že už jsem jedla dorty od Ollies nebo zákusky ze San Pietra, ale tak, když si výslovně přála ten z Globusu, co bych pro ni neudělala.
Vyrazila jsem s lehkým zpožděním, a to i přes to, že jsem už za hodinu zamýšlela zajít za Verou do práce, ve které ostatně právě smolím tento článek. V obchodě jsem čapla jeden z malinových dortů a hned mi bylo jasné, že cesta zpět domů takřka přes celé město bude opravdu něco, zvlášť vzhledem k tomu dementnímu, nepraktickému plastovému víku, které bylo jen lehce zacvaknuté a vyžadovalo tudíž při přenosu chycení oběma rukama.
U pokladny to ještě šlo, dort jsem položila na pás a mohla vytáhnout prašule, potíže přišli až později, kdy mi došlo, že Globus bus jede až za hodinu, takže mi nezbývalo nic jiného, než přejít tu štreku až k nejbližší zastávce. Po cestě mi došlo, že vytáhnout průkazku na autobus bude asi o něco složitější než doposud a doufala jsem, že na zastávce nebude jako obvykle plno důchodců, sedících na sedátkách. Božúžel pro mě, na první zastávce seděly dvě maminy i s kočárama a i beze mě tam nebylo k hnutí.
Smířeně jsem se tedy prošla až na tu další, kde však samozřejmě všude seděli důchodci, poněvadž je zrovna před nemocnicí. Během cesty mi do tváře fičel vítr a zamotával vlasy tak důkladně, že jsem jich okamžitě měla plnou pusu a možnost vyndat si je z ní přišla, až když jsem dorazila k zastávce. To už jsem opravdu nevěděla co, na zem se mi dort dávat nechtěl a nikde poblíž nebyl ani náznak nějakého příhodného prostoru. Zkontrolovala jsem, kdy mi jede bus a potom si dort rovnovážně přendala na jednu ruku. Vytáhla jsem si z pusy vlasy a zašmátrala jsem v tašce, kde jsem ke své úlevě opravdu nahmatala peněženku. Po hmatu jsem ji otevřela a našla kartu. Neměla jsem ponětí, jestli je to ta správná, mám jich celkem slušný počet, ale v tomhle jsem štěstí měla, doopravdy to byla průkazka na autobus.
Následovala však další challenge a to, nastoupit do busu mezi prvními, protože jít jako poslední by se mi mohlo ošklivě vymstít. Pochybuji, že by řidič udělal kvůli mně výjimku a nevyjel ze zastávky v momentě, kdy poslední nastupující položí kartu na snímač. Pro mě by to bylo určitě dost na to, abych mu ten dort vyklopila na hlavu.
No upřímně, důchodci se sice cpali, jak nejlépe uměli, ale já se nedala, suveréně jsem se probila do prvních pozic a s obrovskou úlevou jsem zabrala první volné místo, co jsem uviděla. To byla totiž taky věc, co mě znervózňovala= představa, že bude bus napěchovaný lidmi a já budu muset stát. V tu chvíli by mi musela z břicha vyrůst třetí ruka a chytit se nejbližší opory.
Během cesty jsem už začínala cítit počátky senné rýmy a tak jsem si duchapřítomně připravila do kapsy kapesník. Měla jsem taky příležitost upravit si vlasy, co trčely přes pěšinku. Samozřejmě jsem se i během cesty na bus nevyhnula upřeným hladovým pohledům, připitomělým otázkám co to nesu nebo větám typu "Dáte mi zkusit?" či "To je pro mě?" od úplně cizích lidí.
Nakonec jsem se nějak dostala až k baráku, přičemž mi tekla nudle od senné rýmy, neměla jsem daleko k záchvatu kýchání a kolemjdoucí si klidně mohli myslet, že k smrti ráda žužlám svoje vlasy.
Co už však byl vrchol, u vchodu jsem se mohla (s dortem pečlivě na jedné ruce) ušmátrat při hledání klíčů. Nakonec jsem si domyslela, že zůstaly v kapse kabátu a s proklínáním jara a všeho, co k němu patří, jsem si obešla celý dům. Ještě, že máti byla doma a nám funguje u druhého vchodu kód.

Ostatně senná rýma není to jediné. Denně teď zápasím se svěděním očí a podrážděným krkem, i když senná rýma je přece jen nejotravnější. Během celého dne vypotřebujete alespoň dva balíčky papírových kapesníků a naše zásoby přece jen nejsou bezedné.
Důležité samozřejmě je, že dort v pořádku dorazil až do naší lednice a neskončil na hlavě řidiče autobusu.
Mission complete.

Gura-chan

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 9:27 | Reagovat

Hmm a co tak udělat jednoduchou věc a poprosit nejblíže sedící babičku, aby ti podržela narozeninový dort pro mamku, aby sis mohla vytáhnout průkazku na autobus? To by bylo móc jednoduché :-D

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 19:01 | Reagovat

[1]: Proč to dělat jednoduše, když to může jít složitě. :D Ale nemysli si, že mě to nenapadlo, to bych jen nesměla být takový asociál. :-D

3 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 19:02 | Reagovat

[2]: Já jsem moc velká držka na to, abych to neudělala. :-D

4 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 19:06 | Reagovat

[3]: K tomu dortu jsem měla celkem ochranitelské pocity, jen tak nějaké babičce s artrózou bych ho nesvěřila. :-D To si umím představit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama