Smutek za výlohou

8. listopadu 2013 v 19:31 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím zbloudilé duše,
Dnes se budu zamýšlet nad trochu chmurným tématem, které mi vrtá hlavou už několik dní. Na závěr potom napíšu pár řádek (no možná jich bude víc), o tom, co je nového u mě a celkově jak jde život.


V první řadě bych chtěla napsat, že mě zaráží, jaké věci se dnes řeší na facebooku, dokonce i takové, jako je něčí smrt. Je opravdu nutné psát každý den statusy o tom, jak je nám smutno, nebo v horším případě i pomyslné vzkazy zemřelému?
Neříkám, že je něco špatného na tom smutnit nebo se loučit vzkazy a myšlenkami. Ale je opravdu nutné psát to do éteru? Kdo tenhle status uvidí? Jen příbuzní a přátelé, kteří mnohdy ani dotyčného neznají. Člověk, který něco podobného vypustí do světa, se takto podle mého jen předvádí. Má potřebu to někomu sdělit, a nejlépe tak, aby to všichni věděli - pozor, pozor, momentálně mám smutek, všichni mi rychle napište komentík, jak mě litujete.
Někteří lidé už si to ani neuvědomují, nemají pocit, že dělají něco špatně, natolik jsou sžití s dnešními "elektronickými deníčky". Ale já ten fakt, že propagují něčí smrt, aby se sami zviditelnili, prostě nemůžu ignorovat. Když člověk opravdu cítí, že potřebuje něco vzkázat zemřelému, má k tomu nespočet příležitostí přímo u místa odpočinku, tam je to v pořádku, nebo dokonce přímo nutné.
Když mi odešla Míša, nedokázala jsem napsat žádný status, protože to z mého pohledu bylo tak strašně trapné, že jsem se k tomu prostě nesnížila. Možná za to mohl i fakt, že jsem se vlastně celou tuhle strašnou zprávu dozvěděla přímo ze statusu jiné osoby.

Je hrozné, že o něčem takovém přemýšlím, ale podle mého je mnohem horší, když vám umře příbuzný, když jste již dospělí. Je to logické. S tímto člověkem máte dlouholeté pouto, které je silnější a silnější, čím déle se znáte. Když pak tento člověk zmizí, je to opravdu těžké. Mnohem, mnohem těžší, než když vám příbuzný zemře, když jste teprve dítě. Mě zemřela milovaná babička v 6 letech a o pár let později i děda. Sama můžu říct, že v šesti mi skoro vůbec nedošlo, co to znamená. Ale jen o těch pár let později, když se to stalo opět, to bylo mnohem horší. A přitom jsem je měla ráda stejně.
Na závěr opět musím zmínit Míšu, na které tohle pravidlo neplatí vůbec. Ačkoliv jsem ji znala sotva 4 roky, byla to pro mě ta nejhorší rána za celý život. Proto musím dodat, že záleží i hodně na tom, co pro vás ten člověk znamená. Je zvláštní, že jsem mnohem víc prožívala smrt kamarádky, než mojí babičky. Ale pro mě to nebyla jen kamarádka ale naprosto ojedinělý člověk, kterého už nikdy nepotkám. Spřízněná duše, nejlepší kamarádka, člověk, se kterým jsem chtěla bydlet a žít celý život. A pořád, i když už je to přes rok se s tou ztrátou nedokážu vyrovnat a nejspíš ani nikdy nevyrovnám.

Myslím, že je skoro nutnost věřit na "druhý břeh", druhý život, posmrtný život nebo vlastně jakékoli místo, kde by bylo možné znovu potkat dávno ztracené. Protože když člověk alespoň trochu nevěří, pak je skutečnost, že někoho ztratíme nepředstavitelně bolestivá. A lidé, kteří nevěří a žijí dál s vědomím, že už nikdy dotyčného neuvidí… jsou buď psychicky až děsivě silní lidé, anebo se trápí po celý život. Jistě, jsou i tací, kteří to všechno berou jako přirozenou věc (což také je) a snaží se vidět svět jako celek - rodíme se a umíráme. Přiznám se, že obdivuji takové lidi, co se od toho dokážou odpoutat. Je pro to potřeba být vyrovnaný a připustit si, že všichni jednou zemřou. Protože to je věc, na kterou strašně zapomínáme, i když ji známe jako obecnou pravdu úplně všichni.

Okrajově mimo téma:
Žiju teď v jakémsi proudu, ve kterém tápu a plavu, místy se topím. Články se snažím psát alespoň jednou týdně, ale když už mám čas, snažím se spíš psát druhou knihu, nebo stíhat úkoly a učení. Pár předmětů mě docela straší a pravidelně mi ťukají po stranách hlavy, abych jim už konečně věnovala pozornost. To bych měla, pokud je chci zvládnout, což chci.
Místy jak si tak "vesele" chodím na přednášky či cvičení a trochu uvažuji, jak dotyční, co se mnou chodí ve skupinách, vůbec udělali maturitu. Ale možná je to jen dojem a já taky nejsem bůhví jaký šprt a člověk bez chyb. Každopádně mám u některých z nich pocit, že zrovna neměli nejlepší známky z češtiny, pokud z ní přímo nepropadli, či snad se jim nepropadl strop na hlavu.
Ale dobře, zanechme kritiky a posměchů.
Snažím se přistupovat ke studiu zodpovědně, ale musím říct, že mě často přepadává Skřítek lenoch a potom spolu sledujeme Let's playe, díváme se na televizi, nebo hrajeme hry. A když odejde, na mě zbude málo často a spousty věcí k vypracování. No jo. Už abych si mákla.
Jinak, což mě udivuje je, že jsem se zde ani nezmínila o tom, že chodím na Japonštinu a je to super. Myslím, že to je snad jediná věc, co mě na škole opravdu baví a chodím tam ráda. Jen doufám, že se na ni dostanu i v Letním semestru (pokud dám zimní, že ano).

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 14. listopadu 2013 v 19:50 | Reagovat

S chutì jsem si početla a s Tvými názory nemůžu jinak,  než souhlasit. Litování se a zveřejňování podobných myšlenek kdekoliv rozhodně nepatří k mým koníčkům, protože by to stejně ničemu nepomohlo.

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 14. listopadu 2013 v 21:43 | Reagovat

[1]: To určitě ne, v takových věcech bohužel nepomůže nic. Jsem ráda že souhlasíš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama