O obloze a trocha politické nevolnosti

18. října 2013 v 12:39 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím spořádané členstvo klubu nesnášíme volební propagaci,
To je samozřejmě vtip, ale pokud stejně jako já kvílíte a rvete si vlasy kdykoli začne v televizi nabíhat maraton reklamních poutačů na blížící se volby, snad vás i potěší, že nejste sami.
Ne, že by volby nebyly důležité, ale já nesnáším přetvářku a z těch prolhaných křečovitě se usmívajících obličejů, co slibují hory doly nejen z televize ale i z plakátů a obřích reklamních tabulí, je mi vážně mdlo. Kromě toho nesnáším politiku.
Možná bych ji měla ráda, kdybych žila v jiné zemi.

Ale fuj, kšáá.
O tomhle se tady vůbec bavit nechci. Vidíte, jak zasívají brouky do hlavy? Přemýšlíte o tom i přesto, že se tváříte jako by vás to nezajímalo. Ptfuj.

A můžeme pokračovat.
Moje dnešní myšlenky se točí okolo jedné z mých lásek - oblohy. Všímáte si jí? Co já vím, čím dál méně lidí pozorují oblohu, třeba i v normální den, kdy jen mračna neslyšně plují po obloze a pro některé jsou tak obyčejná a všední, že jim nestojí ani za jediný pohled.
Může za to dnešní doba? Lidé nízce přemýšlejí o práci, o problémech, o tom co nakoupit a co uvařit, co udělat… v životech se točí v neustálém a nikdy nekončícím koloběhu. Z domu do práce, z práce domů, uvařit, uklidit, spát. A ráno znova.
Kdo má vůbec čas na oblohu? Na něco, co přece můžeme vidět kdykoli, stačí jen vykouknout z okna nebo vyjít z domu. Vzhlédnout.


A to je právě to, lidé ani nevědí, o co denně přicházejí. Jsou tací, co se dívají jen na západy slunce, přesvědčeni o tom, že je to to nejhezčí, co jim může obloha nabídnout. Ale to vůbec není pravda. Na obloze je nejkrásnější to, jak se neustále mění. Kdysi jsem jí bývala přímo posedlá. Dívala jsem se z okna, ležela v trávě, a později i přes den, kdykoli jsem jen vyšla z budovy, byla to právě obloha, na kterou jsem pohlédla jako první. Nadšena z toho jak se opět změnila. Kdykoli jsem v budově delší dobu, stále, už podvědomě hledám očima okno. Ten výhled na mraky slunce a úkazy. Vždy když se na ni dívám, je to, jako by patřila jen mě.
O obloze je částečně i moje rozepsaná kniha M. už dlouho jsem chtěla napsat něco na ten způsob, soustředit se na ni však musím až po Pírkách, ty jsou důležitější.

Jednou ve škole jsem přes samostudijní hodinu prolistovala celý atlas mraků, tak moc mě mraky fascinují. Načechrané cumulusy, nebo větrem rozčesané vysoké cirrusy, tvořeny ledovými krystalkami. Altocumulusy v řadách za sebou, vinoucí se jako pruh puntíkovaného šátku. To je ta proměnlivost. Není to jen o mracích, co jsou s každým dalším pohledem trochu jiné, je to i o barvách. Všimli jste si někdy, jak vypadá letní obloha bez mraků? Ano je modrá, fantasticky modrá, ale není to jednolitá vrstva, jako byste na ni vylili obsah plechovky s modrou barvou. Kdepak. Nejtmavší je vždycky u středu a postupně, skoro neznatelně se mění do světlejší a světlejší.

Všimli jste si někdy, že když zapadá slunce, je na obloze často vidět pruh čistě tyrkysové modři? V té záplavě oranžové, žluté a sytě modré vypadá skoro zeleně. Obloha umí být i zelená.
Proč se říká, že bouřkové mraky jsou černé? Vždyť jsou tak barevné. Často je to i osamělý vzdálený cumulonimbus, z kterého vidíte šlehat maličké blesky a je celý bílý. Jindy ho ani nemáme šanci poznat, jde vidět jen beztvará šedá clona, jindy jsou tmavě modré až fialové.

Rozlišuji světlo svítání a světlo zapadajícího slunce. Někdo by řekl, že je to to samé, ale pro mě ne.
Vycházející slunce je čerstvé, háže překvapivě jasné světlo, světlounce žluté, někdy skoro bílé. Je zářivější a pro mě někdy i mnohem krásnější. Oproti tomu zapadající slunce je temnější, oranžovější, někdy rudé, jindy jen lehce růžové a někdy s tmavomodrými úzkými mraky, co slunce zakryjí ještě dřív, než stačí zapadnout.
Zatímco ostatní sledují mizící kotouč, pro mě je krásný i ten přeliv barev, co se táhnou z východu. Jak se tam krade ta noční barva a postupně přechází ke stále světlejší.
Včera jsem viděla malé halo kolem měsíce. Můj nejoblíbenější úkaz, mám jej raději než duhu, i když jsem zatím viděla jen málo halových jevů. Na fotkách vypadají všechny úžasně, nejvíc ty zimní kolem slunce. A když už jsme u toho, s halovými jevy se někdy ukážou i parhelia, to jsou pak mí jednoznační favoriti mezi halovými jevy vůbec. I když je to jen hra světel, pro mě to má neskutečné kouzlo.

Obloha se během dne mění neustále, proto mě vždycky překvapí, když vzhlédnu. Bavím se pozorováním jednotlivých barev nebo určuji druhy mraků.
Jedním z důvodů, proč studuji ekologii je ten, že to byl jeden z mála oborů, kde vyučovali meteorologii. Není to nic lehkého, ale já zjistila, že postupem času toužím vědět o obloze co nejvíc věcí, o mracích, o jevech, o počasí. Dokonce, i když jsem meteorologii studovala už na střední a ta mi částečně odkryla pravou podstatu té krásy, i přes to, že vím, z čeho jsou mraky, i přes to, že vím, proč je obloha modrá, nepřestane mě udivovat. Nepřestanu ji mít ráda, i když je to pro mnohé lidi jen světlo, spektrum a kapičky vodní páry. Něco tak strašně jednoduchého…

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 19. října 2013 v 14:50 | Reagovat

Hezká úvaha, líbila se mi.

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. října 2013 v 13:20 | Reagovat

[1]: Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama