Čas od času potřebuji letět

27. října 2013 v 19:07 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Celý den je něco uvnitř špatně, cosi v břiše vás napíná jako na skřipec a když se k vám někdo omylem připlete, jste nervózní a podvědomě zjišťujete, že si nepřejete nic jiného, než aby už dotyčný šel konečně k čertu. Pryč. Pryč od vás.
A pak to přijde. Obléknete si bundu, obujete boty a hodíte do kapsy klíče. Bouchnutí dveří je první signál, ta blízkost je nesnesitelná. Běžíte ze schodů, div si nezlomíte obě hnáty a poslední, co vás dělí od svobody je jedno stisknutí kliky a potáhnutí.
Jste venku. Na moment cítíte úlevu, ale rychle spadnete opět do reality. Venek už není venkem. Jen se rozhlédnout a všude kvanta lidí, psů, kočárků, mluvení, ruchu, přítomnosti. A je to tu zase, dusíte se.


Chcete letět, nadechnout se a tak vykročíte. A zrychlujete. Za chvíli vykličkujete všechny otravné bytosti, co vám brání dýchat. A pokud před vámi, za vámi stále kdosi je, musíte jít ještě rychleji. Až dokud se cesta neuvolní a nebudete jen vy, vy a obloha a stromy a vzduch. Ale proč se zastavovat? Vy chcete letět, tak letíte.
Dál a dál a dýchat a nemyslet, nevnímat, že vám nohy vypovídají službu, a když, tak jdete ještě rychleji! Jen ať bolí! Jen ať plíce pálí a v boku píchá, vy musíte letět.
Až když hlava zmalátní a nohy unaveně plandají, až když se plíce rozšíří a vy jste lehcí, vnitřně lehcí, ale navenek těžcí, až když je duše lehká tak moc, že si uvědomíme jak nás vlastní tělo tíží a drží u země, až když jsme tak nějak spokojeně unavení… potom jsme přistáli.

Dnes jsem letěla.
Nemůžu ani vypovědět jak moc jsem to potřebovala. To město mě ničí, ničí mě ti lidi. Ne, není to o tom, že bych byla asociál. Sice trochu jsem, ale zároveň miluji společnost, ráda se směju a bavím. Mluvím spíš o něčem vnitřním.
Když uvažuji, proč mám tak ráda zimní a deštivé procházky… no jistě, v ulicích není ani živáčka a když už, je to jen pár osob v dáli. Vidím prostor a jsem sama, dýchám. Zima je tak tichá, sníh padá úplně neslyšně a dokonce i to křupání sněhu je nějak tlumené, klidné… déšť je svým způsobem také ticho. Je to ticho zvuku, stálého a příjemného zvuku vodních kapek. V tichu se ráda procházím a jen tak rozjímám. Na podzim, když vítr šumí v korunách, to je zase čas radosti, když jdu ven s mojí pejskou, mnohem spontánněji si hrajeme. Házím na ni listí, běžím po lesních cestičkách a straším ji zpoza stromů. Nebo i při bouřích, kdy je vzduch nasycen nábojem, mám chuť se nahlas smát a překřičet hrom a nastavit tvář větru i dešti a chovat se skoro jako bláznivá Viktorka.
Jenže dělat tohle ve městě? Před lidmi? To abych se schovávala před pány s bílou kazajkou v ruce. Město vás posuzuje, hodnotí a odsuzuje. Pozoruje vás. Dusí vás. Jste tam jak zavření v kleci pod mikroskopem. A nezmůžete nic.
Kdo se často dusí, jako já, ať někdy zkusí letět a zase si připomenout jaké to je zase si protáhnout křídla.

Omlouvám se za dnešní rozjímavou úvahu, ale tak trochu jsem to ze sebe musela dostat a možná se i podělit o ten pocit, co mě často sužuje.

Okrajově:
- píšu, píšu a píšu a kupodivu mi to docela jde
- za dnešek dodělána jedna extra seminární práce… čekají mě ještě dvě další
- zase jsem bez peněz
- blíží se Dušičky, takže se chystám za Míšou…
- jsem nemocná, jen doufám, že zase jako obvykle nepřijdu o hlas, minule to fakt nebyla legrace

Gura-chan

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama