Z roztrhané kapsy dětství - 5. část

15. srpna 2013 v 20:03 | Gura-chan
Zdravím všechny bloudící,
První kniha Pírek je úspěšně znovu zveřejněna v celé své kráse, takže tu máme menší prostor pro další příběhy. Dnes tu mám pro vás opět další díl se dvěma kapitolama. Mimochodem, kapitolek je celkem 17. protože jsem už kdysi ztratila sešit se seznamem kapitol, co se měly teprve napsat. Musím přiznat, že jich tam bylo ještě dost, ale tak nevadí, možná ji ještě v budoucnu najdu.

Piju si tu hezky zelený čaj Chun Mee a datluji 10. kapitolu - teď někdy se mi stalo, že jsem omylem napsala, že pracuji na 10. kapitole - ne, to byla teprve devátá, desítka vzešla až dnes a zdaleka není hotová. Už mám nově 5 zápisů v Literárním deníčku, tak doufejme, že neztratím nervy - a to já většinou dělám, když jde do tuhého (jsem ve veledůležité části, už jsem přemýšlela, že si nadepíšu osnovu těch důležitých kapitol, ať nezapomenu na všechny ty věci, co tam musím narvat). :-)
That's all. Ready to start?

Gura-chan


9. Kapitola
Chováme pulce
"Vždycky jsme chtěli chovat žáby, ale tohle poněkud nevyšlo."
Jednoho jarního dne jsme si s Denčou řekly, že půjdeme (jako každý rok) do lesa, natrhat maminkám sněženky, které už rostly a tak jsme vyrazily. Jak jsme vešly do lesa, nejprve jsme nic neviděly, ale my tři už víme, kde obvykle rostou, a proto jsme se vydaly hlouběji do lesa. Když jsme ale zjistily, že sice rostou, ale jsou ještě malinké, chtěly jsme se hned zklamaně vrátit, ale nakonec jsme se jen tak potloukaly lesem. Denča na nás za chvíli zavolala, že našla potůček a tak jsme k ní hned běžely. Zjistily jsme, že voda je plná obrovských chuchvalců žabího potěru. Vždycky jsme se přály mít žáby, a proto jsme našly starý hrnec a s námahou do něj přendaly jeden chuchvalec i s vodou a schovaly ten hrnec u kompostu. Každý den jsme se na ně chodily dívat, ale pořád nic. Nakonec jsme ho snad po dvou týdnech vrátily zpátky do vody. Dopadlo to stejně jako s tím melounem. Možná jsme přeci jenom měly chvíli počkat, ale pravdou bylo, že jsme neměly ani ponětí, jak dlouho vlastně trvá, než se vylíhnou pulci. A od té doby jsme to už nikdy znovu nezkoušely.

10. Kapitola
Fredy
"Naše první štěňátko."
Jednou, když měla Šarynka štěňátka, jako obvykle jsme věděly, že nám dlouho nevydrží. Babička je prodávala dřív, než vůbec vylezli z boudy a do té doby jsme za nimi nemohly, protože Šarynka je opravdu žárlivě střežila. Ale pro jednou se na nás usmálo štěstí a babička si nechala jedno štěně. Nevím proč, asi se jí ho nepodařilo prodat a to byla naše chvíle. Když jsme si ho vzaly, pamatuju si, jak to bylo malé, světle hnědé až béžové s trojúhelníkovýma ušima a hrozně roztomilé. Prostě k sežrání. Denča se jako obvykle ujala jména a dřív než jsme ji mohly zarazit, pojmenovala ho Fredy. Nikomu se to jméno nelíbilo, ale zvykly jsme si. Vozily jsme ho na kole a hrály si s ním. Byl to náš i Lenčin miláček, ale jako obvykle přišel čas, kdy i Fredy musel pryč. Měl to být dárek pro nějakou paní. Bylo to dost smutné loučení, ale jinak to nešlo. Všem bylo jasné, že žádný další Fredy nebude. Bylo to prostě jediné štěňátko, které jsme kdy měly, a proto si myslím, že za zmínku v mých vzpomýnkách určitě stojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama