Z roztrhané kapsy dětství - 4. část

6. srpna 2013 v 12:05 | Gura-chan
Čerstvá zásilka mých pamětí podávané opět v páru...
Příjemné čtení přeji.

Gura-chan


7. Kapitola
Kůzlátka
"Vzpomínka na naše druhá kůzlátka."
Byl normální den, v Denčiném pokoji jsme právě hrály karty, když najednou přišla naše mamka a řekla, že se právě narodila kůzlátka, ale že se máme jít přijít podívat až za půl hodiny, že by se možná vylekala. My jsme tedy celé nedočkavé netrpělivě čekaly, až uplyne půlhodina a při tom se bavily o tom, jestli je to holka a holka, nebo holka a kluk a taky jak se budou jmenovat. Když konečně nastal vytoužený čas, sešly jsme dolů do spojky, kde jsme potkaly tetu Alenu. Ptaly jsme se jí a ona nám prozradila, že je to holka a kluk. Vyběhly jsme nahoru do venkovní kuchyně a odtud do chodby a do chlívku. Tam ve své ohrádce ležela koza Cecilka a u ní se krčilo malinké kůzlátko. Určily jsme, že to nejspíš bude holka, poněvadž neměla růžky. Rozhlédly jsme se, ale další kůzle jsme nikde neviděly. Honem jsme se rozběhly za babičkou, aby se přišla podívat. Jakmile jsme ale vstoupili do chlívku, už tam bylo i to druhé. Nejspíš se muselo schovat za Cecilku. Bylo větší než to první a akčnější - pořád poskakovalo. Denča, která byla odborník na zvláštní jména, jim začala říkat Eni a Leo. Když byli větší, moc jsme si s nimi vyhrály. Leo byl šibal a pořád trkal ale Eni byla zlatíčko a ráda se mazlila. Bohužel za několik týdnů přišel jejich čas a babička je musela prodat.

8. Kapitola
Půda
"Vzpomínka na tajemnou a zakázanou půdu."
Vždycky jsme rády chodily na půdu. Byla velká, tajemná, bylo v ní hodně zvláštních věcí a málo světla. Bylo zde plno starých židlí a stolků, staré obrazy, skříň s knihami, rozbité zrcadlo J, staré lampy a také klec od andulky, kterou Denča kdysi měla. Byly tu asi jen tři maličké špinavé okýnka, na trámech byly křídou napsané různé nápisy a byly tu také malé plechové dveře, kterými jsme občas pozorovaly, jak naši rodiče pečou párky. Kromě toho tam byly také krysy, pavouci a podobná další havěť, ale i přesto jsme si tam hrozně rády hrály, třeba na rodinku. Jenže po nějakém čase nám tam babička zakázala chodit. Nevím už, jestli důvod byly krysy nebo něco jiného, ale od té doby, byla půda zapovězená. Samozřejmě nás to neodradilo, abychom tam občas vlezly, ale skoro vždycky na nás babička přišla.
Jednou jsme se tam tajně vypravily najít babiččin deník. Prohledávaly jsme hlavně skříň s knihami a četly v nich. Našly jsme spoustu divných knih a také Bibli, ale babiččin deník nikde. Místo toho nám však padl do ruky Lenčin památník. Nečekaly jsme, že tady bude a taky se sem zřejmě dostal náhodou. Památník nebyl sice moc zajímavý, ale rychle jsme se s ním spokojily, protože jsme náhle uslyšely, jak na nás babička, která už stála u žebříku, rozzlobeně volá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama