Příběh Opuštěného stromu

26. srpna 2013 v 14:44 | Gura-chan
Zdravím,
Jelikož mě idiotský blog vyhodil na Přihlašování, samozřejmě poté, co jsem již měla zhotovený článek a líné funkce blogu ho ani neuložily, přes to, že mám nastavené automatické ukládání, je jasné, že se mi ani v nejmenším nechce opisovat po paměti předešlý článek a tvářit se přitom, že byl napsán spontánně. O důvod víc, když mě blog vyhodil ještě jednou.
Mimochodem, přišli jste o docela zajímavý článek -> poděkujte blogu.

"Děkujeme!"
Hai, hai.
Tak jdeme na to.

Gura-chan


Příběh Opuštěného stromu
Na okraji lesa, tam, kde vítr odnáší listí ze stromů a kde si my ptáci jen na chvíli dáme spočinout bolavým křídlům, než se opět vrátíme domů do svých hnízd v lese, stojí starý, ošklivý strom s puklinou v srdci.
"To se o tobě vypráví," pípl drozd a poposkočil na jedné z křivých větví práchnivějícího buku.
"Hloupé povídačky!" odfrkl si strom mrzutě. "Kdo říká, že jsem starý? Kdo říká, že jsem ošklivý? A koho u všech sazenic napadlo, že jsem osamělý?"
"To jsem přece neřekl," chlácholil ho drozd.
"To jsi ani nemusel!" odsekl strom. "Vím, že si to všichni myslíte! To je taky jediný důvod, proč sem za mnou lítáš, přiznej se, drozdíku."
Drozd znovu poposkočil na větvi.
"Když nejsi osamělý, tak co potom jsi?" promluvil nakonec. "Když slunce zapadá, slyším tě, jak naříkáš."
"To není naříkání. To já jen nadávám!" tvrdil strom.
"A komu nadáváš?" ptal se drozd pochybovačně.
Strom si povzdechnul, až jeho staré dřevo zaskřípalo.
"Člověku, co mě opustil."
Drozd vmžiku slétl na jednu z dolních větví.
"A pak, že nejsi osamělý!" vytknul mu okamžitě. Buk však protestně zakýval křivými větvemi.
"Osamělost a opuštěnost jsou dvě různé věci, drozdíku. Nemůžeš si plést lípu s dubem nebo břízu s bukem," pronesl vševědoucně.
To se ale drozdovi nelíbilo.
"Ty prostě jen odmítáš připustit, že jsi tu sám a vadí ti to!" zapípal, roztáhl křídla a uraženě odletěl.
Nad mýtinou se rozhostilo ticho, ani jediný ptáček nezazpíval. Pod nachovými mraky znělo jen ševelení větru v listí a trávě, stejně jako skřípot staré kůry vrásčitého starého stromu s puklinou v srdci.
"Pravda," pomyslel si buk "už nemám listí, co by skrylo ptačí hnízda. Nemám okolo sebe kořeny přátel, kterých bych se letmo dotýkal a dělil se s nimi o živiny. Avšak i kdybych to měl, pořád by to nic neměnilo na skutečnosti, že jsem byl kdysi dávno opuštěn."

Nachové nebe nebezpečně tmavlo. Vzduch zabubnoval a nad starým bukem převzala žezlo oblohy Bouřka. Vítr poslušně zadul a bylo až cítit, jak její rozpálené žezlo šíří vzduchem náboj.
Starý a ošklivý buk dnes v noci hvězdy neuvidí.

"Bouřky a vichřice, alespoň vám, bych o tom mohl vyprávět," pronesl buk do sílícího větru. "O tom, že i já, ačkoliv jsem opuštěný, mám společnost. Že i když mi dovnitř těla volně proudí vítr tou puklinou v hrudi, není tak úplně pravda, že srdce nemám."

Nebe temnělo víc a víc, když starý buk začal vyprávět.
"Ach ano, bylo tomu dávno, kdy mé tělo, ještě silné, rovnalo záda pocestným. Ti, pravdaže, nebyli zvlášť častými společníky. Přišli, chvíli poseděli v mém stínu a zase odešli. Jen občas se stalo, že pocestný zůstal přes noc. Toho jsem pak kryl svými listy před studeným deštěm, chránil jsem jej tělem před silným větrem a skrz mou korunu jsem mu za nocí ukazoval tu nejkrásnější hvězdnou oblohu na světě.
Dny střídaly dny a noci střídaly noci. Neměl jsem víc, než sloužit k dobru pocestných.

A pak jednoho dne přišel on.
Mladík s vlasy jako slunce a očima tajemnýma jako tůň skrytá ve stínu lesa, co se objeví a po čase zmizí. Poskytnul jsem mu útočiště, jako každému jinému a myslel jsem si, že se co nevidět zase vydá na cestu, aniž ho kdy znovu spatřím.
Jenže on přicházel stále. Vždy když bylo slunce na obzoru nejníže a mračna měla rudá břicha, objevil se na pěšině ze vsi a sedl si ke mně.

Nejprve jsem byl zmatený. Později jsem si ho oblíbil a ještě později mi došlo, že na někoho čeká. Když se malinko víc zvedl vítr, tak, že rozčísl stébla trávy u pěšiny, můj člověk náhle zpozorněl. Zvedl hlavu výš a setrval tak nehybně až do chvíle, kdy vítr ustal.
Stále chodil, den co den. Ačkoliv ten někdo, na koho čekal, nepřicházel, stále chodil.
Už jsem si na jeho přítomnost natolik zvykl, že jsem i kůru, na místě, kde se nejraději opíral, změkčil a přizpůsobil jeho zádům. Často vzdychal, ale já byl šťastný. A když odcházel, věděl jsem, že opět přijde."

"Říkají, že nemá srdce."
"To bylo poprvé, co promluvil," zašeptal buk do zuřící vichřice. V dálce hřmělo a blýskalo se. Déšť byl na spadnutí.
"Myslel jsem, že mě šálí sluch, ale po chvíli mi došlo, že opravdu promluvil. Ležel v trávě s rukama pod hlavou a stéblem trávy mezi zuby. Ležel v mém stínu a zamyšleně koukal do koruny. Jeho věta mi nedávala žádný smysl. Puklina v mé hrudi snad nebyl důvod, aby o mě říkal, že nemám srdce, pomyslel jsem si. Tu si však můj člověk znovu povzdychl a pohlédl přímo na onu dutinu.
"Co myslíš ty?" zvolal. "Máš srdce ty, když máš v kmeni díru? Kdo má vůbec právo na to, zapírat něčí srdce?"
"Tehdy jsem pochopil, že nemluvil o mě, ale ke mně. Skutečně na mě promluvil a ptal se mě, skoro jako přítel přítele. Dokonce věřil, že mám srdce, ačkoliv má puklina byla prázdná a dutá jako stéblo trávy v jeho ústech. V té chvíli jsem mu chtěl poděkovat, ale neměl jsem tušení jak to udělat. Neměl jsem mu co víc dát, než jen ten svůj stín a kmen a korunu plnou hvězd, když nastane noc.

Dny plynuly rychleji, než by vůbec strom jako já připustil, a pak, jednoho dne, se můj člověk opozdil. Slunce zapadlo a má kůra rychle chladla. Okolní vzduch se měnil, byl cítit svěže. Poté na prašnou pěšinu dopadlo několik prvních dešťových kapek.
A můj člověk zde stále nebyl.
Větve se mi kymácely a dřevo se svíralo. Měl jsem o něj strach. Až po chvíli jsem byl s to rozeznat čvachtavé zvuky šlápot a na mýtině se zčistajasna objevila jeho postava.
Přišel ke mně ale jinak než doposud. Nezastavil se na svém místě. Neopřel si záda o můj kmen. Poznal jsem, že tentokrát nepřišel kvůli tomu člověku, na kterého vždycky čekal. Tentokrát přišel kvůli mně.

Jeho tajemné oči, co vždycky zářily jako skrytá tůň, však přišli o všechno světlo i tajemnost. Málem jsem svého člověka nepoznal. Přistoupil ke mně a na chvíli se zahleděl do koruny. Ani mé široké listy ho neuchránily před většinou kapek.
Smáčely mu nyní tak prapodivně klidnou tvář.
Poté položil ruku na kůru vedle pukliny a zašeptal mi: "Lidé říkali, že nemá srdce. Tomu ale já nevěřím. Ona srdce má, tam někde uvnitř, jen vidět není. Nikdo nevidí lidská srdce, přesto víme, že tam jsou. Ona srdce má, jen není pro mě, jen mně nepatří."
Na malou chvíli, se mi zdálo, jakoby déšť smazal jednu jeho slzu, hned, jak se zrodila. On jí však nedbal. Místo toho zalovil rukama pod košilí a cosi si sundal z krku.
"Ty máš puklinu přímo v hrudi," promluvil opět. "Lidé mají srdce, ale vidět nejsou. Strom jako ty to své vystavuje na odiv a ono stejně není vidět.
To je příliš smutné, abych to tak mohl nechat," šeptl ještě a než jsem se nadál, vložil mi do dutiny medailon. Sám jsem jen postřehl, jak se zaleskl v chladném světle, než mi nahradil srdce.

Mého člověka, jsem pak už nikdy nespatřil.
Teď jak jsem starý, mu často spílám. Nejen za to, že mě opustil, ale i za to, že jsem mu nestihl, ba ani neměl jak poděkovat."
Starý buk se ohnul pod náporem větru a smáčen prudkým deštěm si povzdychnul.
"Tak jak se ti líbil můj příběh, větře, bouřko i vichřice? Ptáte se, co je v tom medailonu? To jsem se nikdy nedozvěděl. Stále jej mám, tam uvnitř. Je studený, starý a zrezivělý. Nikdy ho nikdo nenašel, ani jej neotevřel.
A víte vy co? Myslím, že takhle nějak mé srdce vypadat má."

Ranní vzduch byl svěží jako kapky rosy v trávě, když se drozd po přečkané bouři vypravil najít čerstvou potravu. Vylétl až nad koruny stromů a po menší úvaze se nejprve rozhodl udobřit se starým bukem s puklinou v srdci, co stál osamocen na mýtině vedle lesa.
Rychlými údery o vzduch přelétl přes vrcholky větví a slétl na mýtinu.
Starý buk zde stále byl.
Ležel vyvrácen z vlastních kořenů a ve změti svých vlastních polámaných větví. Z pukliny v jeho srdci visel na zrezivělém řetízku zašlý a poškrábaný pootevřený medailon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Literární klub Literární klub | Web | 27. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

Zdravím tě jménem Literárního klubu, jehož jsi členem. Klub byl delší dobu neaktivní, ale také už je nějakou dobu zpět a nám se poztrácely emaily z vašich přihlášek. Proto tě prosím, abys poslal/a email na klub.literarni@gmail.com a do předmětu napsal/a "Kontakt".
Připojuji, že členové, kteří se neozvou, budou po dalším několikerém upozornění z LK nejspíš vyhozeni.
S pozdravem,
hustokrutopřísný tým LK.

PS: Byla bych radši, kdybys příspěvky na témata do LK zveřejňovala až po publikaci na LK... doufám, že tě to nijak neomezuje, pro příště (pokud ano, nějak to přežiju, že)... Děkuji, NathMalorin.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama