Pírka Čarodějů I. - 20. kapitola/1. část

11. srpna 2013 v 16:28 | Gura-chan |  Kapitoly
Autorčin verdikt:
A je čas na poslední kapitolu první knihy. :-)
Kdyby to někoho zajímalo, tak momentálně pracuji na desáté kapitole druhé knihy...
(stejně to nebude hned, musím to ještě milionkrát projít, najít chyby, škrtat, opravovat, udělat odstavce, udělat obsah apod... je to práce a práce a tak to má být samozřejmě... sice můj styl psaní ještě pořád má co zlepšovat, ale zase si nemyslím, že jsem úplný začátečník...
Prostě se musím snažit, aby to bylo co nejlepší... vím, že tohle je pěkný příběh a druhá kniha bude ještě lepší, (těším se tak moc!)
Doufám, že si na ni milovníci delších fantasy najdou čas (tahle opravdu není pro lidi, co se kroutí nad každým dlouhým textem. :-)

Na závěr chci napsat, že celou knihu věnuji (jak jsem slíbila) nejlepší kamarádce, co jsem kdy mohla mít a podobnou, jako byla ona, už nejspíš nikdy nepotkám. Historicky první člověk, kterému jsem Pírka dala přečíst a ona je nezahodila po přečtení první věty. :-) A to je celkem div, protože nikdy na čtení nebyla a spousta věcí ji nebavila. Můj příběh ji ale zaujal a dokopávala mě k tomu, aby napsala další kapitoly... bez ní bych to jednoduše nikdy nerozjela.

Gura-chan


•Dvacátá kapitola•

Čaj u Vrňkočky

Dveře obchůdku opět zacinkaly, ohlašujíc tak příchod zákazníků.
Stará, ale na svůj věk pořád ještě aktivní majitelka podniku, vzhlédla a vzápětí otráveně protočila oči, když uviděla, kdo vstoupil. Odfrkla si a oddusala za závěs, aniž by nově příchozí vůbec uvítala.
"Ehm… vypadá to, že Frída nás nejspíš neobslouží," podotknul Meric, když zahlédl kousek její zástěry, jak právě mizí za rohem.
"Asi ji naštvalo, že jsme odešli bez placení…" řekl na to Red a provinile se poškrábal na hlavě. "Nějak jsem na to zapomněl…"

Meric se jen vesele zasmál a poplácal ho po rameni.
"Ale kdepak! Než jsme odešli, hodil jsem na stůl pár mincí… tady jde spíš o to, že Frída nenávidí, když hosté jen tak opustí její podnik, dělá to špatnou reklamu."
Poté se ale zamyslel.
"No vlastně také nenávidí, když někdo přivádí do jejího podniku zvláštní podivíny… to taky zrovna neprospívá řemeslu… a když už o tom mluvím, vlastně také nenávidí mě," dořekl konečně Meric a hlasitě se zachechtal.

Red sebou hodil do křesla a upřel na něj jeden ze svých vražedných pohledů.
"Hlavně si už sedněte, chci slyšet, co se přesně stalo."
Rudovlasá čarodějka si sklesle povzdychla a zavřela za nimi dveře od cukrárny. Přesně jak si myslela, pohledy všech se stočili k ní.
Unaveně se zabořila do křesla a zírala na svá kolena. Nějak neměla chuť se na někoho dívat.
"No tak už povídej," vyzvala ji Miren. "Jak jste vlastně našli staříkova otce? Proč jste nám o ničem neřekli?"
"Když už jsme u Irima… kam se poděl?" zavrčel Red a rozhlížel se po krámku.
"Myslím, že ho šel pohřbít," ozvala se tiše dívka a všichni k ní vzhlédli.

Znovu si povzdechla.
"Dobře, fajn, všechno vám povím… ale slibte mi, že ať řeknu cokoliv, nebudete dělat unáhlené závěry, ano?"
Všichni zaraženě přikývli.
A tak jim začala opatrně vyprávět, jak ji Irim nalákal do jeho sídla, jak proti ní použil jedovou dýku a jak jí přivedl k Agorovi. I když se na nikoho z nich nedívala, mohla cítit, jak se v jejich tvářích střídají zmatené, šokované i zlostné pocity. A podle toho jak ji Red propaloval očima, věděla, že má co dělat, aby se okamžitě nevydal hledat Irima a nedal mu co proto.

Snažila se proto mluvit co nejrychleji. Museli vědět, že k tomu všemu měl důvod. Vyprávěla o tom, co musel prožívat, když věděl jak je na tom jeho otec. Myslel si, že za všechno mohla ona a proto ji hledal.
"Ale proč? Proč by si myslel, že za to můžeš ty? Znamená to snad, že tě celou tu dobu zná? Že věděl přesně, kdo jsi?" vybuchl Red, který to už zřejmě nemohl vydržet.
"Nedává to smysl… proč jednoduše nepřišel požádat o pomoc na Myrdu? Proč to celé tajil?" přidal se k němu Meric. "Nakonec z nás všech udělal hlupáky a nejvíc z tebe!"
"Slíbili jste mi, že nebudete dělat unáhlené závěry!" vyjela na ně dívka, až oba překvapeně zmlkli.

Vzápětí odněkud vyletěl malý smetáček a uhodil Merica do hlavy.
"ZKLIDNĚTE SE! RUŠÍTE MOJE ZÁKAZNÍKY!" zahřměl jakýsi hlas od pultu. Jen co se však všichni překvapeně ohlédli, uviděli už jen vlající závěs.
"Ta babizna ale umí mířit," poznamenal šeptem Meric a s bolestným výrazem si stiskl bouli na čele.
"Já to slyšela Mericharde!" ozvalo se tlumeně z jejího kamrlíku.
Meric si povzdechl a upřel oči na dívku.
"Dobrá tedy, vysvětli nám to."
Čarodějka nejistě přikývla. Zdá se, že přišla na řadu ta nejbolestivější pravda. Pravda o ní.
"Ano, v podstatě mě znal celou tu dobu… ten člověk, kterého teď pohřbívá, jeho otec Agor… řekl mi všechno, co se stalo…"

Všichni ztichli a napjatě vyčkávali.
Dívka se zhluboka nadechla a vylíčila jim celý Agorův příběh. V tu dobu jen upřeně hleděla na nedohořelou svíčku na stole. Mluvila a mluvila a nevnímala jejich zděšené pohledy. Nechtěla vidět soucit. Stačilo, když ho viděla na Irimově tváři.
Poslední věty už vyprávěla do nábožného ticha. A když skončila, zavřela oči a usmála se. Tak nakonec nebylo tak hrozné o tom mluvit.
Najednou zaslechla ťuknutí o stůl.
Překvapeně oči otevřela. Před ní stála Frída a se slzami v očích ukazovala na sklenici vody.
"Určitě vám ze všeho toho vyprávění úplně vyschlo v krku…" zamumlala chraplavě, a rychle odcupitala zpět k pultu, aby se vysmrkala.

Dívka se nejistě rozhlédla.
Následně jí došlo, že očividně poslouchalo i těch několik málo zákazníků, kteří zde byli spolu s nimi. Unaveně si povzdychla a jediným lokem vyprázdnila sklenici s vodou.
Poté se odvážila podívat na ostatní. Ihned se jí ulevilo, když viděla, že jí nepozorují. Meric zamyšleně sledoval cosi venku za oknem. Miren si právě utírala slzy a Red vypadal, že má co dělat, aby nevybouchnul vzteky.
"Proč…" ucedil. "Proč jsi tomu parchantovi pomáhala?"

Dívka na něj vážně pohlédla.
"Neobviňuji ho," řekla prostě.
"A já se ptám proč?!" vyjel na ni a vzteky se zvedl z křesla. "Tady nejde jen o tebe, víš? Všem nám lhal! Úplně všem! Dělal, že je náš kamarád, nabízel se, že ti pomůže najít jméno a přitom celou tu dobu věděl, kdo jsi!!"
"Uklidni se Rede, tím, že tu budeš řvát, nic nevyřešíš… jenom vyprovokuješ Frídu a věř mi, dostat po hlavě tímhle smetáčkem pěkně bolí…" poznamenal Meric klidně.
Red chtěl něco odseknout, ale zachytil jeho vážný pohled.
"Má pravdu, on měl své důvody… i když to samozřejmě mohl udělat jinak," dodal lékař.
Dívka přikývla a pohlédla na Reda.
"Chápu, že jsi na něho naštvaný… opravdu…"
"No jistě," odsekl ihned. "Určitě ti nedošlo, co vlastně jeho milý tatíček udělal, a nemyslím teď to, co provedl tobě!"
Dívka si složila hlavu do dlaní.
"Já to vím…" řekla tiše. "Ten požár, při kterém zemřeli tví rodiče… vím, že to on ho způsobil…"
"Vážně?" ušklíbl se ironicky.
"Je mi to líto."
"Nech už toho! Ty za to nemůžeš! Chtěl jsem jen říct, jak je pro mě těžké smířit se s tím, co udělal mě… tak jak je potom možné, že jsi mu tak lehce odpustila, když ti udělal něco takového? V porovnání s tím není můj důvod ho nenávidět ničím!"
"Já vím, vím, že bych ho měla nenávidět…" řekla dívka a utrápeně k němu vzhlédla. "Ale prostě to nedokážu… abych pravdu řekla, spíše ho lituju."

Red si opovržlivě odfrknul.
"Jsi prostě pitomá, ale to už jsem věděl dávno…" Narovnal se a upřeně na ni pohlédl.
"Pitomá a naivní."
"Neurážej ji!" ozvala se Miren a zamračila se na něj. "Je jenom hodná."
"Až moc!" odsekl Red a s povzdychem si znovu sedl do křesla. "Fajn a co teď?"
Dívka vzhlédla k Mericovi.
"Je tu něco, na co se tě chci zeptat," začala nejistě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co vy a druhá kniha Pírek Čarodějů?

Těším se na ni.
Neznám.
Teprve čtu první knihu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama