Pírka Čarodějů I. - 20. kapitola/3. část

14. srpna 2013 v 16:37 | Gura-chan |  Kapitoly
Už dlouhou dobu jen seděl a zíral na zapadající slunce. V hlavě měl prázdno a věděl, že to není v pořádku. Někdo jiný by už byl zřejmě napůl cesty pryč z města.
Věděl, že by měl odejít. Nebylo jisté, co se teď stane, vždyť vlastně zradil čaroděje… Nějak se ale nedokázal přinutit zvednout ze země a začít to řešit.
Půda byla tvrdá a nepohodlná a z civění do slunce mu jen slzely oči. On se ale ani nepohnul.
"Tak tady jsi. Hledala jsem tě," ozval se za ním její hlas.


Irim se neobrátil.
I když ho to překvapilo, nejspíš zde seděl až moc dlouho. Jeho tělo už se proti jeho vůli nechtělo ani pohnout. Uslyšel, jak si povzdychla a s heknutím si sedla vedle něj.
"Máš docela výhled," zavýskla uznale.
Čaroděj se silou vůle přinutil obrátit se na ni. Jeho dojem byl správný. Ve světle slunce to viděl naprosto jasně. Ten klidný úsměv.
Nevěřícně zakroutil hlavou.
"Proč jsi tady?" zeptal se konečně.
Dívka se na něj překvapeně obrátila.
"No, čekala jsem, že za námi přijdeš, ale jelikož ses neukazoval…"
"Nedělej si ze mě legraci. Jako bych se snad po tom všem mohl před vámi jen tak ukázat!"

Dívka ho smutně pozorovala, ale nic na to neřekla. Rozhlédla se okolo a povzdychla si.
"Takže?"
"Támhle," ukázal Irim k nedalekému stromu. Dívka si zaclonila oči a podívala se tam.
"Chápu," hlesla, když spatřila vzdálený náhrobní kámen. Tam tedy spočíval Agor.
Irim ji zkoumavě sledoval.
"Nechápu to," řekl nakonec. "Neměla bys být tady. Popravdě čekal jsem, že už jsi na Myrdě a všem vypravuješ, co se stalo."
"Já to řekla jen Mericovi a těm dvěma… proč sis to myslel?"

"Zradil jsem přísahu. Napadl jsem čaroděje. A to ani nemluvím o tom, jak jsem vás všechny obelhal…" pronesl trpělivě.
"Já ti už odpustila a pochybuji, že by Meric plánoval nějakou pomstu," poznamenala dívka a zazubila se. "Prostě se tím netrap. Všichni už vědí o tvých důvodech a o všem co sis musel prožít…"
Čaroděj ji klidně pozoroval a po chvíli si odfrkl.
"Red má pravdu, víš? Ty jsi opravdu divná."

Dívka se rozesmála.
"Zvláštní… když to řeknu já, vždycky na mě řveš jako pomatená," ozvalo se jim za zády.
Irim i dívka se bleskově otočili.
"Nazdárek," protáhl Red, jako by se nechumelilo.
Dívka ho ostražitě sledovala.
"To je fakt. Jenže od tebe to zní mnohem urážlivěji," odpověděla.
"Jistě, jistě," mávl nad tím rukou Red věnoval Irimovi temný pohled. Čaroděj mu ho opětoval.

Dívka nejistě pozorovala, jak se propalují očima.
"Nemůžu si pomoct, ale mně se pořád nelíbí, jak sis před námi hrál na kamarádského čaroděje…" pronesl Red drsně.
"Máš pravdu, ve skutečnosti nejsem vůbec přátelský," řekl na to klidně Irim.
Redovi se na tváři začal objevovat nebezpečný úšklebek.
"Tak hele, já si nepřeji, abyste se tu prali! Propána, tohle je hřbitov!" ozvala se dívka vyplašeně.
Red si odfrkl a zamračeně se uvelebil na zemi vedle jednoho z náhrobků.
"Nemůžu za to, že jste si udělali piknik zrovna tady, navíc jediný kdo tu vyrušuje, jsi ty… měla bys trochu víc brát ohledy na tyhle tady…" odsekl a kývnutím poukázal na hroby.

Dívka si útrpně povzdychla, zatímco Irim se odvrátil a znovu se zadíval do slunce.
"Chápu tě… můžeš vybrat jiné místo. Stejně si momentálně nepřeju nic jiného, než dostat za to všechno pořádnou nakládačku," pronesl celkem klidně po chvíli.
Red zvedl obočí, ale po chvíli vyprskl smíchy.
Irim se otočil a překvapeně spolu s dívkou sledoval jeho záchvat smíchu.
"Stejně ale, byl to dobrý herecký výkon… ze začátku jsem ti sice nevěřil, ale po nějaké době jsem si přestal dávat pozor," řekl a utřel si slzy smíchu.
Dívka se pousmála a pohlédla na Irima. Ten na něj pořád ještě nechápavě zíral. Nakonec protočil oči.
"Jste divní oba."
Red se opět rozchechtal a dívka se k němu přidala.

Irim se pousmál.
Nejspíš to byli ti nevětší blázni pod sluncem, ale v hloubi duše byl rád, že tomu tak je. Když se k nim přidal, měl jen jediný cíl a to dostat je do Ebakidury, kde trpěl jeho otec. Hrál před nimi svou roli, jak byl zvyklý, ale po nějaké době o nich začal uvažovat jinak. Za celý svůj život si neudělal jediného kamaráda. Vlastně ani o žádného nestál. Na Myrdě byla spousta lidí, kteří se pokoušeli být přátelští, ale on sám něco takového neměl v povaze. Neměl rád, když se ho někdo na cokoliv vyptával. Možná se jen bránil případným předsudkům, že je dědic z vlivné rodiny. Proto se naučil o sobě nikdy moc neprozrazovat.

Když mu došlo, že Red i ona se před ním nepřetvařují, jasně viděl, že to vůbec nejsou zlí lidé. Oba dva ho rychle přijali mezi sebe, ačkoliv jim o sobě nikdy nic neřekl. A oni jeho mlčení naprosto přecházeli, jako by jim na jeho vlastní minulosti ani za mák nezáleželo. Neměli potřebu tahat z něj informace, jednoduše ho přijali takového, jaký byl.
Často přemýšlel o tom, že prostě není možné, aby někdo jako ona proklel jeho otce. Nemohl to však vědět jistě, a proto i když se mu to příčilo, nakonec je vlákal do pasti a uskutečnil tak svůj plán.

Nikdy by si však nepomyslel, že vyjde najevo pravda o jeho otci. On sám už od sedmi let docházel do školy pro dědice důležitých rodin, která se nacházela v hlavním městě. Svého otce měl v úctě, ale nikdy mezi nimi nebyl nějaký opravdový vztah.
Pamatoval si však, že ji viděl. Byl jí v té době jen rok a on ji zahlédl jen jednou jedinkrát. Nevěděl kdo to je a svého otce se na to nezeptal. Následně poté odjel do hlavního města a už si na ni nikdy nevzpomněl. Dokonce ani otec o ní nikdy nepsal. Teď už věděl proč.
Léta plynuly a on byl zrovna na Myrdě, když dostal ten dopis.
Dopis, který ho informoval o požáru v jeho rodném městě. Sídlo jeho rodiny z velké části vyhořelo a předpokládalo se, že všichni, kdo tam byli, zahynuli.

Nejhorší pro něj bylo, když ho našel. Mrtvého člověka, který ještě žil. Dlouhé dny se ho snažil zprostit kletby, ale bezvýsledně. A poté se o ní jeho otec konečně zmínil. Řekl jen, že ji adoptoval, ale nikdy neměl důvod mu to říct, protože prý byla duševně nemocná. Musel ji kvůli tomu držet zavřenou v pokoji. Podle něj té noci utekla a založila požár, který ho vzbudil. Následně utekla a s největší pravděpodobností spadla do Larrie. A protože ji považoval za potomka čarodějů, došel k názoru, že pád určitě přežila a že za jeho bolest může ona.

Když na to všechno teď pomyslel, věděl, že nikdy nemůže pochopit, jak mu mohla tak rychle odpustit. Nejen jemu, ale hlavně Agorovi.
A teď mu dokonce odpustil i Red. Od něj by to rozhodně nečekal, ale zřejmě za to mohl i její vliv.
I když věděl, že si to ani v nejmenším nezaslouží, ve skutečnosti se mu hrozně ulevilo.
Uvědomil si, jak mu vlastně záleží na jejich přátelství.

"No? A co teď?" zeptal se Red s pohledem upřeným na dívku. "Co teď budeš dělat, když už víš, že nemáš jméno?"
Dívka se však k jeho překvapení rozesmála.
"O čem to mluvíš Rede?" hihňala se pobaveně.
Red se zmateně podíval na Irima. Ten však jen klidně pokrčil rameny.
"Já už přece jméno mám, to jsi zapomněl?" zazubila se na něj dívka.
V Redově obličeji se pomalu objevovalo pochopení.
"To snad ne…"
"Co se ti nelíbí? Copak jsi to ty sám nevymyslel?" zabručela dívka naoko uraženě.
Irim mezi nimi zmateně těkal očima.
Red úplně zbledl.
"No jistěže ano… ale to bylo myšleno spíše jako přezdívka! Nikdy jsem si nemyslel, že by ses tak pojmenovala!" zablekotal a úplně vykolejený zíral na její rostoucí úšklebek.

"V zásadě se mi to líbí, ale chybí tomu maličkost."
"Jaká?" optal se Red nechápavě.
"Jsem přece bez jména, ne? Ta tvoje přezdívka znamenala jen "jméno", proto bych to ještě doplnila," vysvětlila dívka, zatímco se pořád pochechtávala.
"Takže?" optal se Irim s úsměvem. "Jakže se to teď jmenuješ?"

"Izenaren Gabea?" zopakoval Meric a nahodil přemýšlivý výraz. "Hm… vážně to znamená Bez jména…"
"Takže v zásadě ti pořád můžu říkat Bezejmenná? Je to přece to samé, ne?" zazubila se uličnicky Miren.
Red po ní vrhl vražedný pohled.
"Konečně má jméno a ty myslíš jen na ty svoje pitomé přezdívky! Nestydíš se trochu?"
Miren však nestál ani za pohled.
Izen se zasmála, protáhla se a rozhlédla se po cukrárně.
"Neměli bychom už jít?" zeptala se Merica.
"Samozřejmě! Jenom zaplatím!" zahlaholil vesele lékař a odcupital k pultu.
"Docela ho lituju… když pomyslím na všechny ty sušenky…" řekl Red a pohlédl na Izen. "A všechno to mlíko…" dodal, jen co se otočil na Miren, a s povzdechem zakroutil hlavou.

Obě dvě ho zpražily pohledem.
"Mimochodem… kam že se to vlastně jde?" zeptal se ještě.
Izenaren se překvapeně otočila.
"No kam jinam než na Myrdu?" odpověděla a pak jí to došlo. "Ehm… totiž…" zablekotala a nejistě se zadívala na Reda. Ten se zamračeně díval stranou.
Rozhlédla se a vyhledala pohledem Merica. Naklonila hlavu na stranu a poté kývla směrem k Redovi. Meric se zazubil a přikývl.
Dívka si oddychla a vesele žduchla do Reda.
"Už se těšíš, až uvidíš čarodějnický palác?"
Ten jen zvedl obočí.
"Myslíš to vážně?"
"Samozřejmě! Ještě pořád mi dlužíš život! Nemysli si, že si jen tak odejdeš!" vyplázla na něj jazyk a rozesmála se.

Red se jen ušklíbl, ale jí to stačilo. Opravdu se jí nesmírně ulevilo, že může jít na Myrdu s nimi ačkoliv není čaroděj. Nedokázala si představit, že by se s ním teď zčistajasna rozloučila.
Po tom všem co společně s Irimem i Miren zažili, by to už prostě nešlo.

♦Konec první knihy♦

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama