Pírka Čarodějů I. - 19. kapitola/2. část

7. srpna 2013 v 13:00 | Gura-chan |  Kapitoly
"Jak… jak to myslíte?"
Celý svět se s ní zatočil. Agor se pořád ještě šklebil.
"Slyšela jsi."
Dívka zavrtěla hlavou a snažila se najít v jeho obličeji náznak něčeho, co by ji ujistilo, že si dělá jen legraci.

Tohle přece nebylo možné… to všechno čím prošla… její slib… její naděje. Jak je možné, že jednou jedinou větou se tohle všechno zmaří? Pro co až do teď žila? Nemůže to být pravda. Prostě nemůže.
Zoufale se ohlédla po Irimovi, ale ten uhnul očima. Zahlédla náznak soucitu.
Soucit.
Ten nechtěla vidět. Tohle byla jediná věc, kterou v této chvíli spatřit nechtěla.
"To ne…"
"Nechtěla bys alespoň slyšet proč?" ozval se Agor.

Dívka nezareagovala, ale on se i přesto rozmluvil.
"Povím ti to. To tvá matka. Vědělas, že i ona byla čarodějka? Nejspíš ne.
Bylo to už dávno. Luen, moje žena, byla vždycky slabá, a proto nebylo divu, že brzy zemřela. Irim byl tehdy ještě děcko. Nikdy jsem k ní nic necítil, byla to jen další šlechtična a my se museli vzít.
Po její smrti jsem však hledal někoho jiného a našel jsem. Jmenovala se Rosana. Nechtěl jsem jen, aby Irimovi nahradila matku. Popravdě řečeno byla jediná, o kterou jsem kdy doopravdy stál. Ale můžeš hádat, co mi řekla, když jsem ji požádal o ruku."

Agor se zašklebil a dusivě se rozkašlal. Dívka ho nepřítomně pozorovala.
"Samozřejmě mě odmítla. A já zanedlouho zjistil, že někoho má," odfrkl si. "Byl to ubohý chudák. Kdežto já měl peníze. Vím, že jsem za ní často chodil a přemlouval ji. Víš, nikdy na mě nebyla nepříjemná, i když jsem jí už určitě musel lézt na nervy. Chovala se ke mně jako k příteli a já jím nejspíš opravdu byl. Nikdy jsem se s tím však nesmířil. Nikdy."
Agor se pomalu opřel do křesla s tváří zkřivenou bolestí.
Dívka se podívala na Irima. V jeho tváři viděla překvapení.
Takže o tom nevěděl.

Jaké pro něj muselo být zjištění, že otec nikdy nemiloval jeho matku? Nějak se v ní ale nedostavil pocit lítosti. Po zjištění, že hledala něco, co nikdy neexistovalo, neměla náladu litovat jiné.
Znovu se zadívala do Agorovy tváře. Zjistila, že se jeho rty zase začaly pohybovat.
Přinutila se ho poslouchat.

"Byl jsem jí tak dobrým přítelem, že mi dokonce prozradila, kdo je. Nebyla ani z tohoto kraje. Nebyla z Království, ale z Herialdy. Protože však byla zlá doba, museli se skrývat. Ona i ten její, poněvadž ten byl také čaroděj, jak jsem zjistil. Byl jsem to já, kdo jim obstarával úkryty. Jenže s tím co přišlo pak, jsem nemohl nic dělat. Jednoho dne se její muž nevrátil domů a já věděl moc dobře, že ho právě popravují na náměstí," rozchechtal se Agor.

Dívka ho jen nevěřícně sledovala.
"Jenže ani potom, co ho zabili, nechtěla přijmout moji nabídku. Asi někdy v té době jsem ji začal nenávidět. Po nějaké době jsem zjistil, že čeká dítě. Myslím, že už ti došlo, že jsi to byla ty. A když přišla její hodinka, věděl jsem, že to nepřežije. Možná za to mohla smrt toho vlasatého pitomce, ale faktem bylo, že nevypadala zrovna nejlíp. Dalo se to vyčíst i z pohledu porodních bab. Nakonec mě zavolali, ať si s ní ještě naposledy promluvím.
Ležela v posteli s tebou v náručí a zoufale mě prosila, ať se o tebe postarám. Nenáviděl jsem ji. Nenáviděl jsem ji tak moc, ale i přes to jsem ji nedokázal říct ne. A tak jsem to slíbil.
Rosana se tehdy smála tak šťastně, že se to nedalo vydržet. Usmála se na tebe a nadechla se, aby udělala to poslední, co ještě měla udělat.
Jenže hádej co. Už to nestihla."

Dívka si setřela slzy z tváří a pomalu se narovnala.
"Když jste ji tak nenáviděl, a mě taky… proč jste mě už dávno nezabil?"
Agor se sípavě rozchechtal.
"Věř mi, momentálně dost lituji, že jsem to neudělal. Měl jsem ti vrazit kudlu do srdce v momentě, kdy Rosana naposled vydechla. Ale v tu chvíli jsem to neudělal… a víš proč? I když jsem ji nenáviděl, pořád jsem měl na paměti slib, co jsem jí dal. Za několik měsíců jsem se však přistihl, že se na tebe nedokážu dívat. Jsi jí až příliš podobná. A tak jsem najal chůvy. Zajistil jsem, abys měla pokoj co nejdál ode mě a neměl jsem v úmyslu tě někdy pustit ven."

Dívka na něj vytřeštila oči.
Agor však jen mávl rukou.
"Jen se tak na mě nedívej. Nejspíš ti vůbec nedochází, co jsi byla za dítě. Chůvám jsem zakázal se vyptávat, proč nemáš jméno. Nikdy jsem neměl chuť ti ho dávat, protože jsem si jednoduše nikdy nepřál, abys existovala. A tak jsem zajistil, abys vyrůstala, aniž bych tě měl na očích.
Jenže potom přišel ten den.
Věděl jsem, že se jednou určitě pokusíš utéct. To bylo jasné. Přes to ale, nemohla sis vybrat příhodnější den. Den tvého zrození. Myslím, že ti zrovna bylo tak patnáct let. Jenže to není důležité. Důležité je, že to byl zároveň i den Rosaniny smrti. Zvláštní, že jsem na ten den nikdy nedokázal zapomenout a protože jsem to nedokázal, zkoušel jsem zapomenout trochu jinak. Přesněji řečeno opil jsem se, že jsem sotva chodil. A tu noc jsem tě zahlédl na chodbě. Vím, že jsem se tam nějakou dobu předtím potácel a nejspíš jsem při tom shodil pár svícnů na zem. To nebylo moc šťastné. Oheň se rychle šířil. Mohlo zato to pití, že jsem neviděl tebe ale Rosanu. Nebo možná za to mohlo to, že jsem tě neviděl od doby, cos byla mimino. Zaslepila mě nenávist. Vím, že jsem po tobě házel nožem a tys utíkala až do zahrady. Nejspíš jsi mě nepoznávala. Pořád si pamatuju ten tvůj vyděšený obličej. Běžela jsi až nahoru k lesu a pak dál ke skaliskům, kde jsi skočila do rozbouřené Larrie."

Dívka ho poslouchala jako ve snu.
I přes to, že se jí nic nevybavovalo, vnímala bolestný pocit u srdce, který ji potvrzoval, že je to všechno pravda. Navíc si nemyslela, že by Agor lhal. Takhle dobrý herec nebyl nikdo.
Dívala se na něj a uvědomovala si, že by ho měla nenávidět. Koutkem oka uviděla Irima. Hleděl na svého otce jako by ho nepoznával.

"Já si myslel, že jsi mrtvá. Opravu jsem si to myslel, a proto jsem odešel zpět do domu. Byl jsem pořád opilý a nějak mi nedocházelo, že je všechno v plamenech. Došlo mi to, až když jsem se začal dusit, ale to už bylo pozdě. Oheň mi zastoupil cestu. Ani si nepamatuji, kdy jsem omdlel. Procit jsem až za několik hodin. Dům už nehořel, ale zjistil jsem, že se bolestí nemůžu ani hnout. Našel mě tu až teprve Irim, který dostal dopis, že jsem uhořel ve svém sídle. Myslel si, že jsem mrtvý… a víš co? Já bych opravdu měl být mrtvý."
"Jak to myslíte?" zeptala se ho tiše dívka.
Poprvé po dlouhé době se Irim pohnul a tiše promluvil.
"Jeho zranění jsou příliš vážná. Jeho srdce už netluče. Jeho tělo je už mrtvé… ale on stále žije."
Ta slova zněla jako nějaká říkanka.

"Ale… jak je tohle možné? Jak se to stalo?" zeptala se dívka nechápavě.
Irim se na ni nevěřícně zadíval.
"Copak to není jasné? Proč myslíš, že jsem strávil takovou dobu tím, že jsem tě hledal?!"
Dívka si uvědomila, že je to vůbec poprvé co ho vidí rozrušeného. Když jí došlo, co tím myslí, měla chuť se hlasitě rozesmát.
"Snad si nemyslíš že…"
"A kdo jiný? Kdo jiný to mohl udělat?! Kdo jiný měl tu moc a také důvod?"
Dívka mu jen nevěřícně hleděla do očí.
"Řekni mi Irime, ty si opravdu myslíš, že jsem tvého otce proklela? Opravdu si myslíš, že jsem toho vůbec schopná?"
Čaroděj ještě pořád stál u stěny a měřil si ji zlostným pohledem. Avšak po její větě na malou vteřinu zaváhal.

Dívka to zpozorovala a smutně se ušklíbla.
"Ty víš líp než kdokoli jiný, že neumím lhát."
Irim zavřel oči a odmítavě zavrtěl hlavou.
"Když ne ty, tak kdo? Snažil jsem se, jak jsem mohl, abych to prokletí zrušil. Nemáš ani tušení co to je, když se snažíš zabít vlastního otce. Vědět, že není jiná cesta jak mu pomoci, protože na záchranu je už pozdě! Protože by měl být mrtvý! Víš jaké to je, když víš, že tvůj otec trpí každou minutu a každou vteřinu nesnesitelnou bolestí a ať dělá, co dělá, nedokáže se připravit o život?" zakřičel Irim a rozzuřeně oddychoval.

Dívka na něj jen hleděla.
Nakonec ji tedy přece jen cítila. Lítost. Nebyla to ale lítost nad jejím osudem. Nad jejím jménem nebo její rodinou. Sama nedokázala uvěřit tomu, že k těm dvěma nepociťuje nenávist.
Jistě, Agor se jí pokusil zabít, dokonce i Irim se jí pokusil zabít tehdy v lese tou šipkou. Ale i přes to… nedokázala jim to vyčítat.
"Pokusím se ti pomoct," řekla mu klidně tichým hlasem. Irim na ni vytřeštil oči a Agor se sípavě rozesmál, načež chytil záchvat dusivého kašle.
"Proč?" zeptal se zmateně Irim a šel podepřít Agora, aby nespadl z křesla.
"Ty opravdu nejsi normální! Řeknu ti, že tě nenávidím, a ty se mě pokoušíš zachránit!" odfrkl si znechuceně Agor, když kašel ustal.
"Jsi opravdu dcera své matky!" poznamenal nenávistně.

Dívka na něj pohlédla.
"Možná to bude znít divně, ale jsem ráda, že jste mi to všechno řekl," pronesla dutým hlasem a nevšímala si letícího kusu dřeva, který Agor samou zlostí ulomil z opěradla a hodil po ní.
"Nech si svůj vděk a zabij mě! Na co myslíš, že ještě čekám?!" řval po ní a hystericky lámal další kusy dřeva.
Irim ho popadl za ruce a přinutil ho uklidnit se. Poté se s nevyslovenou prosbou v očích obrátil na dívku.
Ta přikývla.

Další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama