O Autorce, blogu a jak to všechno začalo

20. srpna 2013 v 14:50 | Gura-chan |  O blogu
O Autorce

Obecně
Žiju v Moravskoslezském kraji, je mi 21 let a studuji na univerzitě Ekologii. Zajímám se o jazyky - momentálně se učím Japonsky. Na internetu vystupuji pod přezdívkou Gura-chan, Mrs.O případně Misisou.
Jsem člověk, co rád zkouší a učí se nové věci. Nejprve mě ta věc ale musí dostatečně nadchnout, abych stála o to ztrácet s ní svůj čas. Takhle jsem se jednu dobu učila těsnopis, naučila jsem se plést (háčkování ještě kašlu), zkouším dělat i let's playe z her na svém kanále na youtube, no a tvořím jak malováním tak psaním, což považuji asi za nejdůležitější v mém životě.
Píšu originální příběhy vlastně skoro celý můj život, ale úspěšně dokončené mám jen poslední z nich, co jsou již psány elektronicky. Kvůli nim jsem si založila tento blog, (původně jen kvůli jedinému příběhu) s přáním podělit se o ně i najít zpětnou vazbu.
Považuji se spíše za vypravěčku, než za obecného pisálka, protože většina z mých příběhů vznikla nejprve v mé hlavě, aniž bych se je pokoušela napsat. To přišlo až později, kdy pro ně v mé hlavě už nebylo místo a tak musely ven na papír či do textového editoru. Teď se proto snažím psát o nich jak nejlépe dovedu.
Co vám tady na blogu tedy můžu nabídnout?


Novela Pírka Čarodějů I. - Jméno
První úspěšně dopsaný příběh, k přečtení volně na blogu. Jedná se o fantasy, ale ne klasickou. Žádní trpaslíci, elfové ani skřeti na vás vyskakovat nebudou. Jsou zde jen lidé s magickou aurou - čarodějové, lidé, co se je snaží zapírat a démoni, o kterých nikdo až na pár vyvolených neví, co lidem v Království úspěšně komplikují život. Příběh je volně k přečtení v Knihovničce, sesterské stránce - odkaz máte v levém sloupci stránky.

Novela/Román Pírka Čarodějů II. - Vzpomínky
Pokračování, které se tentokrát odehrává v Herialdě, sousední zemi, pokračuje zde putování hlavní trojice, a každá z nich řeší svou vlastní zapeklitou situaci. Druhá kniha z trilogie je také k volnému přečtení v Knihovničce - odkaz v levém pruhu stránky.

Povídka Svět s Pravidly aneb O Měsíčním kocourovi
Moje druhá úspěšně dopsaná věc. Je to rozhodně něco, o čem se sama divím, jak jsem to vůbec vymyslela. V této povídce nechávám některé věci záměrně opředené záhadou. Také bych o ní napsala, že je převrácená naruby, takže se nenechte zmást, úplná pravda se vyjeví až na konci.

Krátká povídka Na mostě
Tajemná a velice alegorická povídka, což by se dalo říct i o Měsíčním kocourovi. Také se pravdu dozvíme až na konci, do té doby budete tápat a přemýšlet, zda autorka nemá o kolečko víc. Po Kocourovi jsem však nalezla v tomhle žánru zalíbení, nečekejte však stejný způsob psaní.

Sbírka mikropovídek Z roztrhané kapsy dětství
Zážitky z dětství, které jsem napsala ještě jako dítě. Jsou pouze lehce upraveny a skutečně se staly.

Mikropovídka Příběh opuštěného stromu
Napsána na Téma týdne v Literárním klubu.

Mikropovídka Lov na myšlenku
Již druhý příběh na Téma týdne do Literárního klubu.

Fejetony Kam utekly děti?, Sen nebo realita?
Kam utekly děti? Je můj první fejeton vůbec. Dostala jsem za něj jedna ve slohu a mě samotné se líbil, proto jsem ho zveřejnila. Sen nebo realita? Je fejeton, který moje češtinářka poslala do soutěže, a on vyhrál druhé místo.
(Pozn. Kdyby to někoho zajímalo, z třetího fejetonu jsem úspěšně odmaturovala. :-))


Autorčina historie

První idea
Moje asi největší vášeň je psaní a kreslení.
Když jsem byla malá a ptali se mě ve školce, čím chci být. Tehdy jsem odpověděla: "Malířkou." Bylo to jak kvůli tomu, že když jsem při kreslení ve školce cokoli namalovala (ale vážně, cokoli), okamžitě se mi vršily papíry od ostatních, abych jim namalovala přesně to samé. Tak taky kvůli tomu, že jsem tu otázku ze srdce nenáviděla, protože jsem o tom nikdy zvlášť nepřemýšlela. A tak jsem vždycky řekla: "Malířkou," a měla jsem od všech pokoj.

První čtené knihy a první dětské příběhy
K vlastnímu psaní mě úplně poprvé přivedly tuny knih od Enid Blytonové. Četla jsem, sotva jsem se to naučila a začala jsem chodit do místní knihovny. Její knížky byly pro mě pěkné, tenké a dobrodružné. Četla jsem Správnou Pětku, Tajnou Sedmu, řadu Tajemství a později i další série.
Pak vznikaly mé první psané příběhy. Snad úplně první, co jsem kdy napsala, byl příběh Pes Rek. Napsán byl na jediném papíře a tuším, že jsem někde slyšela podobnou pohádku a v myšlenkách ji převzala. Stejně vznikla i tří stránková povídečka pojmenovaná Záhada kočky Micky.
Povídku o Rekovi jsem pak přečetla před třídou a všichni mi tleskali, i když to byla neskutečná hovězina.

Knižní zaměření
Do knížek jsem se ponořila úplně. S nosem zarytým do Heidi, děvčátko z hor, jsem doma uklízela, jedla i chodila. Všichni se mi smáli, jak se od ní nemůžu odtrhnout.
V době kdy mi sestra předčítala Harryho Pottera (to zrovna vyšel první díl a mamka nám ho, po sestříném přemlouvání, nakonec koupila) jsem objevila fantastiku a začala si půjčovat Kroniky Prydainu, Septimuse Heapa, Kroniky Světakraje, Abarat, nebo třeba sérii Čarodění, Čaroklání a Čaroplutí. Propadla jsem i Charliemu od Jenny Nimmové a jednu dobu, po té, co jsme se sestrou četly Rychlé šípy od Jaroslava Foglara (Ježek v kleci i Stínadla se bouří), jsem si potom s knihovny odnášela po štosech i komixy Rychlých šípů.
Mimochodem sestra mi předčítala jen kvůli tomu, že jsme chtěly obě dvě číst stejnou knihu zároveň, ale měli jsme jen jednu. Tak to bylo i s Harry Potterem snad do čtvrtého dílu, poté jsme si prostě počkaly.
Musím ale přiznat, že jsem nebyla pouze na fantastiku. V té době jsem četla rovněž knihy třeba od Jacqueline Wilsonové.

Papírové příběhy
Z knih, co jsem četla, pak vznikaly první nápady na knížky i když často směšně nedomyšlené. Začala jsem psát knihu Pátrači, se kterou mi po čase pomohla i sestra (opravovala mi chyby), ale nějak jsem ji nikdy nedokončila a to i přes to, že jsem měla napsanou skoro polovinu.
Knížku Pátrači (v polepených deskách starého sešitu) i první již zmíněné mini příběhy, mám dodnes pečlivě schované v krabici od bot a s láskou si je občas prohlížím.
Tahle byla hodně ovlivněna Blytonovou, vlastně přesně její styl a jednalo se (jak jinak) o partu kamarádů, co zažívají dobrodružství.

Po Pátračích jsem zkusila psát o vlastních zážitcích, ale hlavně proto, že jsem je nechtěla zapomenout. Byly to lumpárny a vzpomínky na mé dětství prožité na venkově se sestrou a kamarádkou. V současné době je mám zveřejněné na blogu v mírně upravené podobě, protože jsem chtěla, aby vyniklo mé neobroušené dětské psaní.

V době, kdy mi bylo tak třináct let, jsem začala psát první velký příběh. Byl o víle jménem Ewin, co nemá křídla, ale zato velkou moc. Měla jsem vymyšlené snad čtyři díly i nadepsané kapitoly. Příběh však po prvních neúspěšných pokusech, začít ho psát, zůstal nakonec jen v mé hlavě. Za ta léta se trochu změnil. Často si ho ještě v mysli přehrávám, i když jsem se vlastně již dávno vzdala nápadu, začít jej psát. Tenhle můj první příběh možná nikdy být napsán neměl a mně zcela vyhovuje, že jej znám jen já.

Další knihu jsem začala psát asi v patnácti letech, konkrétně do starého diáře z taťkovy práce. Také ho mám schovaný a stále mám pocit, že by se z něj něco vytřískat dalo, možná v budoucnu po důkladném předělání. Nápad mám totiž rozepsaný na spoustě papírů a nejedna myšlenka je tam dobrá. Mělo se to jmenovat Strážci, nebo tak nějak.

Snad poslední příběh, co jsem psala ještě na papír, byla A. Pamatuji si, že jsem ji psala náruživě, den co den a nemohla jsem se odtrhnout i když mě bolela ruka, až jsem měla křeče. Tak moc jsem to chtěla napsat, než okouzlení zmizí. Nakonec se mi to nepovedlo a musela jsem přestat, i když jsem měla vymyšlený naprosto brilantní konec. Tento příběh si zpětně čtu asi nejraději, protože je tam vidět pokrok ve psaní i to nadšení. Vždy když to čtu, cítím se stejně, jak když jsem to psala. Tento příběh hodlám v budoucnu přepracovat a zkusit to znovu - v elektronické podobě už mám něco málo a vypadá to poměrně dobře.

Na okraj:
Svůj první v rychlosti plácnutý sen stát se malířkou, jsem později obměnila o sen stát se Spisovatelkou, co si ilustruje vlastní knihy. S tímto rozhodnutím jsem se přihlásila na uměleckou školu a podstoupila přijímací zkoušky. Tam jsem poznala, že zdaleka nejde o talent, ale hlavně o techniku. Všichni kromě mě chodili do kroužků nebo na přípravné kurzy. Já nic z toho neznala, ale i přesto jsem pár technik v rychlosti okoukala od ostatních. Ty úkolové výkresy byly pěkné, moc mě mrzí, že mi je nevrátili, když jsem neuspěla. Vrátili mi vlastně jen složku s domácími výkresy, které se rovněž hodnotily, a nad kterými jsem strávila poslední měsíc, zavřená v ložnici rodičů, aby mě nikdo nerušil.
Jednalo se o pár bodů, ale i tak to pro mě byla taková facka osudu, že jsem asi tak rok nesáhla po tužce a papíru. Úplně ze mě vyprchal duch umění, vrátil se až po čase, kdy jsem si zpětně uvědomila své štěstí, že jsem se tam nedostala. Teď vím, kolik je lidí, co jsou mnohem víc nadaní, než já. A mé domácí práce možná byly na můj věk dobré, ale teď třískám hlavou o zeď kdykoli je vidím.
Můj sen ilustrovat si knihy je stále reálný, ale to bych nesměla být tak skeptická ohledně svých schopností. Bez jakéhokoli kurzu, kroužků či školy, si jednoduše nemůžu ilustrovat knihu, aby to bylo na úrovni. Stále si však myslím, že na blog, jsou mé šudlanice více než dobré.

První příběhy na počítači
V době, kdy jsem dostala darem vlastní notebook, byla moje vize jasná. Chtěla jsem přepsat své příběhy do elektronické podoby. Zkoušela jsem to nejprve s vílou Ewin, což se nepovedlo, ale soubor mám uložený stále a kromě toho začátku tak hrozný není. Poté i Z roztrhané kapsy dětství, a jelikož jsou to mikropovídky, podařilo se a jsou zveřejněny na blogu.
Avšak můj úplně první příběh byly právě Pírka Čarodějů. Nevinná malá věc, kterou jsem začala psát jen tak z nudy a neměla jsem vymyšleno vůbec nic. Ale obklopily mě múzy a přinutili mě příběh rozvíjet. Než jsem se nadála, měla jsem vymyšlenou první knihu.
Ta by se ale nikdy nezrodila nebýt Míši Š.
Doteď mě moc bolí, že už si nikdy nepřečte její konec. Ale i přesto jsem začala psát pokračování, protože bych asi nemohla sama se sebou žít, kdybych ji takhle zklamala. Pírka jí budou patřit už navždy. Hodlám ji vydat v samizdatu pro sebe, a pokud bude mít někdo zájem, pak i pro něj. Stejně tak, pokud se nashromáždí pár dalších slibných povídek, mohla bych vydat i je, pospolu.
Nechci však skončit jako někdo, kdo si vydává knihy pro sebe, to v žádném případě. Ale čeká mě dlouhá cesta, a pokud některý z mých nápadů bude stát za to, hodlám zkusit štěstí v soutěžích a protlačit ji do sborníku. Pokud se mi to i víckrát povede, teprve potom budu uvažovat o vydavatelství.

Soutěže v kreslení
Zatím jsem se přihlásila jen do dvou.
Úplně první byla soutěž Temnářky o nejlepší portrét čaroděje Femoriana, kde jsem dodala obličej své představy spolu s dvěma draky. Také jsem si trochu víc pohrála s pozadím, jelikož jsem měla zrovna nové akvarelky.

Druhá soutěž byla v Klubu snílků, o nakreslení nejlepšího Snílka. Slušnou část, kdy se rozhodovalo v anketě, jsem vyhrávala, ale člověk prostě nemůže bojovat proti často navštěvovanému blogu s klikačkou, co bije do očí. Dostala jsem krásné záložky, můj oblíbený čaj a moc milý dopis od organizátorky, takže jsem byla nakonec spokojená.


Členství v klubech
Jak můžete vidět v menu, momentálně patřím do Klubu snílků, pisálků a Literárního klubu, do kterého jsem chtěla patřit moc a moc, ale stále jsem měla málo dopsaných věcí - podle mě je to docela nefér vůči básníkům, ale budiž - později se však ukázalo, že už mám dostatečný počet a tak jsem se přihlásila a vzali mě. Také Klubu snílků si moc cením a strašně dlouho jsem tam očumovala, než jsem se odhodlala přihlásit se.
Klub pisálků teprve začínal, když jsem se přihlásila, a pořád jsem čekala, jak se to tam vyvine, vypadá to však, že pravděpodobně chátrá, to je moc škoda.
Tyto kluby mi prozatím bohatě stačí, sice jsem se kdysi pradávno přihlásila i do Autorského klubu, čert ví, jestli se vůbec dostanu na řadu, zatím mě to tedy moc netrápí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 20:34 | Reagovat

Pozoruhodné. Žiji v kraji takto tvořivého člověka, dokonce se asi i potkáváme v menze či na chodbách. Milá Gura-chan, kdybys náhodou měla někdy chuť poznat píšící lidi z Tvého kraje, rádi Tě uvítáme na nějakém srazu Ostravských pisálků (naši skupinu nalezneš na FB, kde se dělíme o zajímavé materiály, poskytujeme si rady a tak dále). Na našich setkáních se můžeš potkat i s jednou třetinou Triumvirátu, chimérou Ekyelkou.

Psaní zdar a tvorbě všeobecně!

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 20:59 | Reagovat

[1]: Ono to "studuji" je pravdaže trochu předběžné. Začínám až letos. :-) To budu moc ráda, Triumvirát znám, ale o srazu Ostravských pisálků jsem zatím neslyšela. Určitě se připojím, pokud to najdu :-D. Děkuji za pozvání.

3 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 21:10 | Reagovat

[2]: Stačí do FB vyhledávače zadat Ostravští pisálci a vyjede to uzavřenou skupinu. Pokud tam bude člen Maglaiz Maglaizowski, tak je to ono. Vím, že je to poněkud pozdě, ale koná se menší sraz již tento pátek v Ostravě na Masarykově náměstí ve dvě odpoledne.

4 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 21:54 | Reagovat

[3]: Hm, ať dělám co dělám, nechce se mi ukázat. A to jak ve vyhledávači na FB tak i na googlu. Tebe jsem našla bez problému, ale ani v tvém členství ve skupinách ji nevidím. Že bych měla nastavenou nějakou pitomou antidetekci uzavřených skupin? Jinak si to nedovedu vysvětlit. Snad bych leda poprosila o odkaz na mail, jestli to teda tady nechceš zveřejňovat.

5 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 21:57 | Reagovat

[4]: Tak si mne přidej do přátel a já Tě pozvu do té skupiny, pak se klidně můžeme "odpřátelit", dle Tvé libosti :-)

6 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 22:05 | Reagovat

[5]: Skvěle, tím je to jednodušší. :-) To ani nemusíme, řekla bych. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama