Z roztrhané kapsy dětství - 2. část

21. července 2013 v 12:57 | Gura-chan
Zdravím zbloudilé duše,
Přináším vám další dávku mého dětství v kostce. Obě dvě kapitolky se tentokrát týkají přímo mě a mé nemotornosti, takže spolu opět tématicky ladí. Přeji příjemné počteníčko.
1. část - zde

Gura-chan



3. Kapitola
Muž přes palubu!

Byl podzim a my jsme si řekly, že si půjdeme hrát na přehradu. Byla tam sice zima, ale naštěstí jsme měly teplé bundy. Vzaly jsme si klacky a šly dolů po schodech k vodě. Na posledním schodu, kde už sahala voda, jsme si přičaply a máchaly klacky ve vodě. Hráli jsme si na loď, jako že pádlujeme. Najedou, se mi však klacek o něco zachytil, ztratila jsem rovnováhu a spadla do vody.
Pamatuji si, že jsem se strašně lekla a ponořila se do vody. Byla studená jako led. Viděla jsem bublinky a zelenou vodu. Od Markéty jsem se dozvěděla, že mě vytáhla klackem za bundu. Když mě vytáhly, byla jsem mokrá skrz na skrz a třásla jsem se jako ratlík.
Došly jsme až k bráně a mezitím jsme vymýšlely, co řekneme rodičům. Denča řekla, že bychom mohly jít přes druhou garáž přímo do domu a mamka s taťkou by o tom neměli ani páru. A tak jsme tedy šly přes druhou garáž, naštěstí nebyla zamčená. Vystoupaly jsme po schodech nahoru do Denčiného pokoje. Ta mi půjčila nějaké svoje oblečení a ségra mi mezitím vařila čaj. Denča mě potom uložila do své postele. Hráli jsme si, že jsem nemocná a že se o mě starají. Když jsem dopila čaj, ségra a Denča šli sušit moje věci fénem.
Bylo to fakt super, jak se o mě staraly. Díky jejich rychlému zásahu jsem nedostala ani kašel, ani rýmu a hodně dlouho o tom nevěděly ani rodiče. Když nás volali, oblékla jsem si svoje věci, které ještě byly vlhké, ale nikdo naštěstí nic nepoznal.


4. Kapitola
Zrcadlo
"Ach jo…"
Zase jednou jsme byly u Denči. Hrály jsme karty a při tom pozorovaly Denčino nové zrcadlo, bylo velké, vysoké a mělo zlatý zdobený rám. Od Denči jsme se dozvěděly, že je staré a že dříve bývalo na půdě. Zrcadlo stálo za dveřmi a podle našeho mínění se do Denčiného pokoje vůbec nehodilo.
Mezitím nám došlo pití, a tak jsem šla do kuchyně pro další. Vzala jsem si tácek a dala tam tři skleničky, do každé trochu nalila a flašku jsem taky dala na tácek. Bylo to sice dost těžké, ale co bych nezvládla? Opatrně jsem došla až ke dveřím a zakřičela jsem na holky, ať mi otevřou, ale neslyšely mě, protože uvnitř hrála hudba. Oparně jsem tedy loket položila na kliku a otevřela si. Byla ale vidět jen škvírka a proto jsem kopla nohou do dveří, aby se otevřely. Ale bohužel trochu prudčeji, než jsem měla v úmyslu.
Dveře se rozletěly a ozval se třesk. Ztuhla jsem. Holky se na mě dívaly jak na mumii.
Vešla jsem do pokoje, položila pití na stůl a s hrozným pocitem se šla podívat za dveře. Ano, opravdu jsem rozbila zrcadlo. Donekonečna jsem se Denče omlouvala. Chudák Denča. Posbíraly jsme střepy, zabalily je do novin a hodily do koše. Taťka nás za chvíli zavolal a tak jsme Denče popřály hodně štěstí k vysvětlování babičce. Odjela jsem se špatným svědomím. Ségra na mě sice ještě házela nevraživé pohledy, ale obě jsme o tom před rodiči pomlčely. Bylo mi jasné, že kdybych to pití položila na zem a neexperimentovala s otvíráním dveří, bylo by to všechno v pořádku. Bohužel, vrátit se to nedá. Od té doby je zrcadlo zpátky na půdě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama