Z roztrhané kapsy dětství

19. července 2013 v 11:35 | Gura-chan
Rozhodla jsem se podělit se s vámi o mé zašlé vzpomínky, prožité u kamarádky na venkově. Kdysi jsem je ještě jako malý parchošík sepisovala (ty chyby ještě ve starém sešitě bych vám nezáviděla číst), a po čase mě napadlo je krapet zrekonstruovat a přepsat do počítače. Chtěla jsem aby to mělo ráz mého psaní ještě jako dítěte ale aby tam nebyly nějaké děsivé chyby, takže to opravdu není přesný přepis (vážně, buďte rádi). Moje zážitková knížečka, začínala tímto proslovem.
Pozn. Některá jména jsem nechala, jiná vymazala, protože obsahovala i příjmení. Myslím, že aktory můžu nechat v normálu, jsou to přeci jen obyčejná jména, co nic neprozrazují.
Pod předmluvou jsou dvě kapitolky, které spolu tématicky ladí, proto jsem je nerozdělovala, další přibudou později.

Gura-chan



Předmluva
Ahoj! Budu vám vyprávět mé zážitky z dětství prožité na venkově a v domě mojí kamarádky Denči, za kterou jezdíme snad od mých 5-ti let. Rodiče Denči jsou přátelé mých rodičů a tak je navštěvujeme. Denča, já a moje sestra Markéta jsme nerozlučné kamarádky. Denča má taky sestru, jmenuje se Lenka a je o hodně starší než Denča, nevím přesně o kolik let, ale na tom nezáleží. Teta Alena je Denčina maminka. Říkáme jí tak, i když to není naše teta. Denčina babička je bývalá kuchařka a proto výborně vaří a peče. Nejvíc to oceníme u jejích koláčků a buchet, protože těch podle nás není nikdy dost. Denča sice bydlí i se svou maminkou v jiném městě, ale na venkov jezdí vždycky o víkendech a prázdninách.

Také my tam jezdíme v tyto dny a to většinou s tatínkem. Ten si dá u tety Aleny kávu a popovídají si spolu, nebo se někdy udělá oheň a všichni společně pečeme párky. Když jsme přijeli poprvé, nebylo mi víc než pět, šest let. Ihned jsme se skamarádili s Denčou a ta nás všude provedla, od domu až po přehradu za lesem. Za chvíli z nás byla nerozlučná trojka a od té doby tam jezdíme pořád, i když se již mnohé změnilo. Zažili jsme tam tolik dobrodružství, a kolik lumpáren jsme se navyváděly! Proto jsem se rozhodla napsat tuhle zážitkovou knížku.

1. Kapitola
"Hovínka"
"První lumpárnu jsem pojmenovala "Hovínka", byla to fakt sranda!"
Jednoho dne jsme přijely do Těrlicka. Nudily jsme se, bylo vedro a my jsme neměly co dělat. Ségru ale najednou něco napadlo, řekla, že bychom mohly udělat v naší tajné kuchyňce nějakou hnědou hňačku, a pak bychom udělaly všude po zahradě "hovínka" a na nich by byl list, jako že se někdo "utřel". Moc se nám to s Denčou líbilo a tak jsme na to ségře kývly.
Denča někde vyhrabala starý hrnec, ségra šla pro vodu a na mě zbyla hlína. Vzala jsem ji z krtinců kolem. V tajné kuchyňce jsme se sešly a všechno daly dohromady. Výsledek ale byla dost řídká hnědá břečka a Denča musela uznat, že v reálu to vypadá opravdu trochu jinak. Tak jsme tam přidaly ještě víc hlíny, až to bylo pořádně husté.
Pak jsme vytvořily všude hovínka a přikryly je listem, jak nám poradila ségra. Nakonec jsme běžely za babičkou a řekly jsme jí, že se na zahradě někdo vy… Babička se šla podívat, ale pak nás zavolal taťka, že už musíme jet domů a tak jsme nasedly do auta a ještě jsme viděly babičku, jak se ohýbá nad jedním naším hovínkem a jak se při tom šklebí.
Vyprskla jsem smíchy a s Markétou jsme se řehtaly, celou cestu domů.

2. Kapitola
Nechutný "dort"
"Tohle je taky dílo z naší kuchyňky, tentokrát byla obětí teta Alena."
Bylo po dešti a všude bylo dost bláta. To nás ale neodradilo, abychom se trochu neporozhlédly po dolní části zahrady. Byl tam nějaký kompost a bedna s harampádím. Objevily jsme tam taky hrnec, který neměl uši, ale jinak vypadal opravdu hezky. Rozhodly jsme se, že si uděláme "dort". Jak jinak z hlíny a vody. Hlína ale byla už rozmočená od deště, takže jsme vodu ani nepotřebovaly. Výsledek vypadal úplně jako čokoládový dort a to nám vnuklo nápad. Řekly jsme si, že uděláme tetě Aleně překvapení, a proto jsme v lese natrhaly nějaké bobule, které jsme naaranžovaly na náš dort. Dokonce jsme v lese našli nějaký starý pudr a tak jsme ho jím posypaly, že vypadal jako pocukrovaný. Pak jsme naše dílo donesly tetě Aleně a řekly jsme jí, že jsme ten dort našly v lese a že ho tam prý někdo nechal. Čekaly jsme, že nás prokoukne, ale ona nám věřila!
Řekla: "Holky vyhoďte to, možná je to zkažené!" Náš dort tedy skončil v lese, a hrnec zpátky v bedně, ale mohly jsme si gratulovat, že jsme na tetu Alenu ušily takovou pěknou boudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama