Při čaji o deváté

18. července 2013 v 21:37 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím všechny zbloudilé duše,
Ještě kdysi mi přišly velké letní prázdniny buď děsně super, nebo nudné. Děsně super byly, když jsem byla ještě malý parchošík, nosila jsem žlutozelené "kaťata", červené tričko a rudobíle pruhovanou čepičku. Vypadala jsem jako malý lump, bundy a mikiny jsem nosila zásadně neupraveně s pravým límcem uvnitř a levým ven. Tehdy byly pro mě dva měsíce nepředstavitelně dlouhý čas plný zážitků a legrace.


Nudné byly minulých cca 5-ti letech. Částečně to bylo i tím, že na dovolenou nebylo a prázdniny se staly opravdu prázd - nými. Celé dlouhé dny vstávat v jedenáct dopoledne a zbytek dne strávit nic neděláním.
Pak přišel čas, kdy jsem se začala koukat na anime, takže jsem stihla celé One Piece a fůru kratších anime. A ještě potom jsem začala psát první věci na počítači - do té doby pouze do sešitů a podobně. Samozřejmě už od svých dětských let čtu tuny knih, takže ani s nimi jsem nezahálela.

Momentálně se skoro nestačím divit, že mám pořád co dělat.
Ne, že bych dřív neměla - ale mně se jednoduše nechtělo. Jen jsem ležela a válela si šunky. Na něco takového však právě teď nemám ani pomyšlení. Když si představím, co všechno můžu dělat:
Psát druhou knihu Pírek, psát jiné povídky a projekty, učit se japonštinu, číst knihy, chodit s Verou na výlety a každou sobotu s ní hrát badminton, venčení pejsky, koupání v přehradě, lenošení v houpací síti na zahradě, kreslení postav do knih, vymýšlení nových věcí na blog, sledování oblíbených seriálů, anime, mangy, filmů …
Nejlepší i nejhorší na tom je, že se kolikrát nemůžu rozhodnout, co budu dělat dřív a nakonec na to stejně nemám čas, protože se často zrovna děje nějaká rychloakce.
Stále je však fajn jen to pomyšlení na to, co zase zítra spáchám…

Rozjela jsem po delší době Literární deníček a slušně jsem do něj zapisovala den za dnem, jenže v úterý jsem jela za Míšou do Bohumína a byla tam až do středy. Takže mám dva dny mezeru, no nic, ono to za ten čas opravdu stálo a člověk přece nemůže pořád jen sedět na zadku.

Sice jsem u ní mohla zůstat déle, ale věděla jsem, že dneska je 18., proto jsem chtěla být doma.
Dnes je to tedy přesně rok, co mě opustila spřízněná duše… tak nějak to vrací vzpomínky - ne že bych v nich neprodlévala po celý ten prašivý rok, ale přece jen, je to divný pocit.
Nakonec jsem kvůli jedné rychloakci se zablokovanou kartou a taťkovým nápadem zajet ještě na zahradu, neměla ani čas za ní zajít, i když jsem to původně plánovala. Pěkně mě to štve, ale svíčka tu u mě hoří. Pomalu dohasíná. Nebude už hořet dlouho.
Bráním se vzpomínkám "poté" protože nejsou vůbec příjemné a snažit se myslet na vzpomínky "před" - co jsme spolu zažili, na její hlášky apod. Na to vůbec myslet nemusím, protože je mám před očima pořád a ona to ví.

Vždycky jsem si hrozně vážila života, myslím, že to jde vidět i v tom, co jsem napsala výše. Už jen ta spousta věcí, co mě baví a co můžu dělat. Ještě jsem ani zdaleka nezačala realizovat některé mé nápady a sny - vím, že většina se nikdy nesplní, ale to vůbec nebude vadit. V tu dobu už jich budu mít tolik, že si nebudu stačit všímat, kolik se mi jich nepodařilo uskutečnit.
Jsou dny kdy i já mám problém se zvednout a začít něco dělat, ale i když to říkám takhle, nakonec vždycky něco dělám. Když jsem si zlomila nohu a nemohla jsem vůbec chodit - během té doby jsem se naučila celou hiraganu. Když jsem nemocná a je mi zle tak, že nemůžu vstát a dojít k počítači a vlastně vůbec nemám myšlenky na to, abych něco napsala - alespoň si čtu.

Svíčka už mele z posledního, asi zapálím novou a půjdu datlovat Pírka II., blížím se totiž k velice zajímavé části. Nepochybně si i spřízněná duše přeje vědět, co bude dál, tak ji nenechám dlouho čekat.

Sice jsem trochu zabředla do melancholie, ale snad mi to odpustíte.

Vaše

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama