Pírka Čarodějů I. - 18. kapitola/4. část

24. července 2013 v 14:15 | Gura-chan |  Kapitoly

Zatímco jí odepjal pás s athame, dívka pomalu procitla.
Jelikož jedová dýka byla nejslabší, byla v ochromení pouze několik vteřin. Pomalu se pohnula.
Irim se ještě ujistil, že její dýky jsou schované v jeho batohu, načež se k ní otočil a vážně jí pohlédl do očí.
"Asi bych ti měl všechno vysvětlit," poznamenal klidně.


"Irime, proč tohle…" zvolala naléhavě, ale ten ji zvednutím ruky umlčel.
"Je to jednoduché. Tohle jsem plánoval už od začátku. Abys pochopila, to já jsem podplatil tu bandu zlodějíčků, aby tě znovu napadli. Sice zprvu nechtěli, protože přišli o jednoho člena, ale nakonec svolili, když jsem jim prozradil, kdo jsem. Jo a také…" zatímco na něj dívka vytřeštila oči, vytáhl z jedné z vnitřních kapes svého pláště středně velkou dřevěnou foukačku.
"To já jsem na tebe tehdy v lese vystřelil… nakonec bylo dobře, že tě Red zachránil. Přiznávám, jednal jsem zbrkle."

Dívka na něj jen nevěřícně zírala.
"Ten pitomec co je vedl, mě málem prozradil, proto jsem ho musel zneškodnit" dodal ještě.
"Proč?" zeptala se tiše dívka.
Irim ji jen klidně pozoroval a po chvíli v rozmáchlém gestu ukázal na ohořelé stavení.
"Rozhlédni se! Tady jsi vyrůstala."
Čarodějka se zděšeně nadechla.
"Cože?"
"Slyšela jsi," odvětil, aniž by se na ni podíval.
"Kdysi to bylo velmi krásné a bohatě zařízené sídlo jedné z šlechtických rodin. Po tom požáru ale… no musím konstatovat, že ani Nilanovo sídlo nevypadalo tak bídně jako tohle," řekl a nevesele se zasmál.
"Tohle bývalo obytné sídlo rodiny Hasierových. Čili, mé rodiny," poznamenal a obrátil se na ni. "Vlastně by se dalo říct, že jsi něco jako moje mladší sestřička."

Dívka zuřivě zakroutila hlavou.
"Pitomost! Tohle nemůžeš myslet vážně!" zaprotestovala okamžitě.
Irim však jen klidně zavrtěl hlavou.
"Důvod, proč jsem cestoval, byl, abych tě našel a přivedl sem. V životě by mě nenapadlo, že se také staneš čarodějkou," pokrčil rameny. "No vlastně vzhledem k tomu co se stalo, mě to mohlo dojít."

Čarodějka ho pozorovala zlomeným pohledem. "A proč jsi mě vlastně hledal?" zeptala se ho.
"Všechno se dozvíš," odpověděl nevzrušeně Irim, načež opět vytáhl z pásu jedovou dýku, kterou na ni následně namířil. Pokynul jí.
"Běž přede mnou. A být tebou nepokoušel bych se utéct, k ničemu ti to nebude."

Dostrkal dívku až k postranním dveřím. Klika byla celá zčernalá, ale vypadalo to, že pořád ještě funguje. Stiskl ji a kývnutím ji vyzval, aby vstoupila. Dívka věděla, že nemůže utéct. Neměla tušení, co s ní hodlá provést, ale i přesto byla podivně klidná. To co jí Irim řekl… možná nakonec opravdu zjistí, co se jí vlastně stalo. A kvůli tomu se neváhala vystavit nebezpečí. Cítila, že pravdu má na dosah ruky. Co jí ovšem dělalo starosti, bylo, co se s ní stane, až se ji dozví. Roztřeseně se nadechla a snažila se nemyslet na to, co bude s Redem a Miren. Určitě už si musí dělat starosti.
Prošli několik chodeb. Museli se vyhýbat rozbořeným místům, ale ukázalo se, že vnitřek není tak poškozený jako venek. Vypadalo to, jako by to tu někdo trochu uklidil. Stěny byly sice zčernalé, ale některé chodby a pokoje byly téměř nedotčené.
"Kam mě to vedeš?" nevydržela to už dívka.
"V téhle části jsem ti tak docela nelhal. Doopravdy tě vedu za člověkem, který tě zná," odpověděl Irim.
"Za kým?"
"Za mým otcem," odvětil tiše Irim.
Dívka překvapeně uslyšela v jeho hlase náznak nevýslovného smutku. Neměla však už čas přemýšlet, poněvadž očividně stanuli před cílem.

Irim ji obešel a otevřel dveře pokoje.
Vstoupil jako první a přelétl pohledem místnost. Jeho oči potemněly, když spatřil to, co hledal.
"Přivedl jsem ji, otče," pronesl do ticha.
Jakmile na ni Irim pohlédl, věděla, že musí vstoupit. Nervózně vkročila do místnosti.
Nebylo zde skoro žádné světlo. U rohu zaneřáděné postele stála na podstavci jediná svíčka. V jejím skromném světle se ukázalo, že v pokoji nebyl téměř žádný jiný nábytek. Pouze vysoké dřevěné křeslo s opěradly, ve kterém někdo seděl.
Postava byla celá zahalená v plášti a hrbila se. Po velmi dlouhé chvíli se pohnula a kápě odhalila část mužovi tváře. Jen co ji dívka zahlédla, zděšením o krok ustoupila.

Ten někdo, byl očividně nemocný. Vážně nemocný. Vypadal až mrtvolně. Oči, které na ni zpod kápě hleděly, byly nepochybně dávno mrtvé. Vyhaslé a bez života. Do propadlé tváře nezdravé barvy mu spadalo pár pramenů dlouhých bílých vlasů. Byl tam ještě náznak předchozí černé barvy, ale ta už skoro mizela před očima.
"Dozvěděl jsem se tady od Irima, že jsi prý ztratila paměť," zasípal. Mluvení mu očividně působilo bolest, a nejen to. Vypadalo to, že nejspíš trpí neustále.

Dívka na něj jen nemohoucně zírala.
"Kdo… vlastně jste?"
Stařec se temně zasmál. "Jsem něco jako tvůj adoptivní otec. Jmenuji se Agor."
"Adoptivní?" hlesla dívka. "Takže už nemám rodiče?"
Agor se jízlivě ušklíbnul.
"Ne nemáš," poznamenal a hrozivě se rozkašlal.
"Nejspíš ti budu muset říct celý příběh, když si nic nepamatuješ," řekl, poté co se uklidnil.
"Navíc, vypadá to, že ses stala čarodějkou. A dokonce prý hledáš své jméno…" pronesl a krutě se zasmál, jako by mu řekla nějaký povedený vtip.
"Tak to tě musím zklamat, dítě, nikdy jsi žádné neměla."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama