Pírka Čarodějů I. - 18. kapitola/3. část

22. července 2013 v 13:09 | Gura-chan |  Kapitoly
Ušli kus cesty, když Irim znenadání zahnul do mírně otevřených vrat. Otočil se na dívku a usmál se.
"Tady to je," poznamenal a zmizel za vraty.
Dívka vstoupila a rozhlédla se.
Jen co spatřila obrovské, kdysi zřejmě krásné sídlo, uniklo jí tiché "páni". Nejen, že hrozivě ohořelé trámy trčely zpoza zčernalých zdí snad všude, ale zřejmě se je ani nikdo nenamáhal opravit. Bylo to vlastně snad jediné místo, které podle všeho zůstalo po požáru netknuté. A podle toho, v jakém bylo stavu, by to klidně mohlo být epicentrum celého požáru.


"Ehm, Irime," zavolala na něj nejistým hlasem. "Nemyslím si, že by tu někdo bydlel."
Čaroděj, který stál opodál zády k ní, se trochu nahrbil.
"Takže se ti nic nevybavuje?" zamumlal tiše a jen co mu dívka odpověděla překvapené "ne", v rychlosti se otočil a vrhl k jejím nohám jasně zelenou dýku.
Rudovlasá čarodějka ztuhla téměř okamžitě.


"Všechno se tu změnilo," zabručel Red, když se temným pohledem rozhlížel po městě.
Od doby co tu byl naposled, tu zřejmě z původní vesnice nezůstal kámen na kameni. Dokonce i ten památný hostinec, ve kterém zabil jistého muže, nechali očividně strhnout. A na místě kde stával jejich dům, bylo teď nějaké pitomé vetešnictví.
Kopl do kamínku na cestě, aniž by si všímal řady lidí, kteří po střetu s jeho pohledem, raději přešli na druhou stranu ulice. Ne, že by se díval na ně, jen upřeně hleděl dopředu a snažil se zabránit přívalu nechtěných vzpomínek. Odmítavě zavrtěl hlavou a násilím se přinutil myslet na něco jiného.

První co ho napadlo, bylo, jak se teď asi daří Miren.
Poté co ti dva odešli z cukrárny, se zvedl z křesla a zamumlal, že si potřebuje něco vyřídit. Miren ale nebyla z vyhlídky, že bude sama, moc nadšená. Začala se hlasitě dožadovat, aby ji vzal sebou, to ale on absolutně odmítal udělat.
"Dej si horkou čokoládu a pěkně tu počkej. Budu hned zpátky," odsekl a dřív než se zmohla na odpověď, zavřel za sebou dveře cukrárny.

Provinile se poškrábal se na hlavě, zatímco odbočil do jiné ulice. Věděl, že nejspíš nebylo moc moudré nechávat jí tam samotnou. Bylo tu ale něco, co udělat musel a musel to udělat sám.
Prošel řadou stromoví podél kamenného plotu a na jeho konci otevřel nízká vrátka. Byl tady. Na smutném místě zvaném hřbitov. Bylo jasné, že po požáru, při kterém zemřelo tolik lidí, se pořádně rozroste. Red poznal, které hroby byly původní a rychle je přešel. Zamířil k těm novějším.

U hrobu svých rodičů byl jen jednou a kvůli alkoholu si na to ani pořádně nepamatoval. Když je našel, chvíli nerozhodně stál. Ani ho nenapadlo vzít sebou nějaké květiny. V duchu nad tím ale mávl rukou. Nebylo to důležité, nebo alespoň pro něj ne. Důležité bylo, že tu vůbec přišel.
S povzdychem si sedl k jednoduchému hrobu, sestávající pouze z oblé kamenné desky postavené do země, a zahleděl se na něj, když tu koutkem oka zahlédl rychlý pohyb. Pomalu se otočil a znechuceně zasykl. "Jak dlouho se tam hodláš schovávat, prcku?"

Zpoza nedalekého náhrobku vykoukla Miren. Klidně k němu přistoupila a zadívala se na hrob, před kterým seděl. Tvářila se prazvláštně.
"Proč si mě sledovala?" otázal se jí nakvašeně.
Miren pokrčila rameny. Nevypadala zrovna kajícně, spíš, jako by o něčem přemýšlela. Red ji vlastně takhle vážnou ještě neviděl.
"Neměla jsem co dělat, a vůbec, přece si nemyslíš, že zůstanu sedět na zadku, zatímco ty hodláš někde trajdat."
Red si útrpně povzdychl. "Fajn, už ses prošla, takže se můžeš zase otočit a …"

"Takže ty už taky nemáš rodiče?" přerušila ho tiše Miren s pohledem stále na hrobu. "To jsem nevěděla."
"Kdy se to stalo?" optala se po chvíli.
Red si s povzdychem založil ruce. "Asi tak před rokem," odpověděl neochotně.
Miren se zprudka nadechla a přikývla. "Tak proto tedy, už to chápu…"
"Proto tedy co?" optal se nechápavě.
Děvče ztuhlo a po chvíli se na něj nepřesvědčivě usmálo. "Vůbec nic!"
Red přimhouřil oči. "Vklop to," přikázal nesmlouvavě.
Miren se na něj dlouze zadívala. "Jen mi došlo, že… nejspíš proto tě posedl ten démon," řekla pomalu.
Red na ni vytřeštil oči. "Jak o tom víš?" vyhrkl.

Děvče chvíli neodpovídalo, jak si nešťastně povzdychlo. "Protože jsem ho viděla," hlesla.
Černovlasý kluk ji chvíli překvapeně pozoroval, když se na jeho obličeji objevil výraz zděšení. Miren v jeho tváři skoro viděla, jak si dává dvě a dvě dohromady.
"To ne… prosím tě, řekni mi, že jsem to neudělal…" řekl tiše.
Miren však uhnula očima. "Za to mě Bezejmenná zabije," zamumlala si pro sebe lítostivě, ale Red to uslyšel a vytřeštil oči ještě víc.
"Ona… ona o tom věděla? Znamená to tedy, že jsem to opravdu udělal?" zvolal naléhavě a vzal se za hlavu. "To snad ne…"
"Neobviňuji tě," řekla rázně Miren a upřeně se mu zadívala do očí, aby věděl, že to myslí vážně.
"Teď už navíc vím, že to posednutí byla jen nešťastná náhoda. Doteď jsem si nebyla jistá, zda jsi toho démona náhodou nevyhledal sám."

Red však zuřivě zavrtěl hlavou.
"Byla to moje vina. Kdybych nebyl tak slabý, nikdy by mě žádný pitomý démon neposedl. Můžu za to já!"
Miren si otráveně povzdychla. "Jestli se chceš litovat, nech si to prosím tě na jindy!" vyjela na něj.
Red zvedl hlavu a nevěřícně si ji prohlížel.
"Myslel jsem, že mě budeš nenávidět…"
Miren jen mávla rukou.
"Věř mi, kdybys viděl to samé co já, neobviňoval by ses. Navíc za smrt svých rodičů stejně můžu nejspíš já," dodala tiše a znovu se zvláštně zadívala na náhrobek.
"Jak to myslíš?" zvolal šokovaně Red.

Děvče pokrčilo rameny.
"Kdybych neměla tu schopnost, ten démon by mě nevycítil a nezaútočil na mě… rodiče se mě jen pokusili bránit a zaplatili za to životem…"
Red si ji překvapeně prohlížel a zavrtěl hlavou. "To je pitomost. Jako bys snad za tohle mohla…"
Miren se smutně pousmála a lehce ho nakopla špičkou boty.
"Přesně, zrovna tak, jako za to nemůžeš ty," poznamenala.
Red ji chvíli pozoroval a poté nevěřícně zakroutil hlavou. "Zatím to vypadá, že potkávám jen samé divné a pomatené holky."
Miren si jen převrátila oči.
"Tvoje myšlenkové pochody jsou opravdu k pláči," poznamenala posměšně a poté kývla směrem k hrobu.
"Mám natrhat nějaké květiny?" nabídla se s andělským výrazem v tváři.

Red zavrtěl hlavou.
"Myslím, že vidět mě po nějaké době střízlivého, je pro ně mnohem větší dárek. Navíc," podotknul, "už je pomalu čas na sraz. Zabije nás, jestli zmeškáme toho jejího přítele," odfrkl si a zvedl se z trávy.
Smutně se pousmál směrem k hrobu a neurčitě mávl rukou.
"Tak zase někdy."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama