Pírka Čarodějů I. - 15. kapitola/3. část

11. července 2013 v 13:12 | Gura-chan |  Kapitoly

Právě v tom okamžiku se ozval dětský pláč. Žena s hrůzou vytřeštila oči na zvláštní šedivou mlhu, která ji v momentě obklopila a šířila se dál.
Ta hmota vyvolala příšernou bolest.
Žena pod náporem klesla k zemi, ale ačkoliv ji trýznil obrovský tlak v hlavě a bodavé jehličky plné emocí hrůzy a strachu jí působily hotová muka, nepřestávala se na tu hmotu dívat.
Silou vůle se zvedla na nohy a vydala se směrem, odkud viděla, že vychází ona podivná mlha.
Našla ji sedět mezi mrtvými vojáky. Nemusela jim ani zkontrolovat tep, protože dobře věděla, že jsou všichni mrtví. Jejich aura, byla vyhaslá.


Pomalu se sklonila nad usedavě plačící holčičkou a pohladila ji po oranžových vláscích. Dítě k ní překvapeně vzhlédlo. Usmála se na ni.
"Nemusíš se mě bát, neublížím ti," řekla potichu.
Děvčátko si ji vyděšeně prohlíželo, ale přestalo brečet. Žena si oddechla. Ustalo to.
"Jmenuji si Charley. A kdopak jsi ty?" zeptala si jí mile.
Dítě popotáhlo.
"Ulun," vyslovilo namáhavě.
Charley přikývla. "Dobře Ulun, půjdeš teď se mnou?"
Děvčátko se zamračilo a zkroutilo hlavou. "Ne Ulun, ale Ulun!"
Žena nakrčila čelo, ale nakonec pochopila.
"Aha! Takže Urun! Už chápu."
Rozhlédla se a vzala malou do náručí.
"Musíme jít, než zase přijdou ti zlí lidé," zašeptala Urun na vysvětlenou a rozběhla se spolu s ní pryč z vesnice.

Tak započala jejich strastiplná cesta.
Charley věděla, že musí malou Urun co nejrychleji dostat na Myrdu. Byl to však problém, poněvadž ta byla od nich na míle vzdálená. A protože se důkladně střežili všichni poštovní holubi, nemohla jim ani dát vědět dopisem.
Od Urun se dozvěděla, že ji v té cizí vesnici nechali její rodiče. Pochmurně se zamračila. Nemohla těm lidem nic vyčítat. Tohle dítě bylo opravdový problém a to zvlášť v téhle době, kdy se na čaroděje pořádaly hony. Obě dvě měly malou šanci, že se živí dostanou do bezpečí na Myrdu. Charley se však nehodlala vzdát. Bude to těžké, ale musí to zvládnout. Teď už nešlo jen o ni, ale i o to dítě.

Žena se koutkem oka podívala za sebe. Tam byla. Vlezla si do jejího batohu a s hlavou venku tiše spala. Charley se usmála. Něco na tom dítěti bylo. Přestože věděla, že při každém větším výkyvu její nálady, by ji mohla okamžitě zabít, něco ji nutilo dávat na ni neustále pozor. Skoro jako by to bylo její vlastní dítě.

Kvůli větší bezpečnosti ji zamazala vlasy blátem, aby alespoň částečně zakryla jejich barvu. S jejími oči, však nemohla dělat nic. Stejně jako nemohla nic dělat se svou barvou očí. Tohle měly společné.
Zatímco cestovaly, učila malou svěřenkyni nejrůznější věci - Když kolem někdo prochází, dívej se do země. Nikdy se nikomu nedívej do očí. Nikdy se nesměj a nikdy nebreč před lidmi.

Charley ji vysvětlila, že kdykoliv se směje nebo pláče, působí to lidem v okolí bolest a děvčátko se od té doby mnohem více snažilo. Poradila ji, ať se soustředí na něco neutrálního.
"Představ si nějakou věc. Ale nesmíš se té věci bát, natož ji nenávidět," řekla jí jednou a rozhlédla se po louce, kterou šli. Najednou ukázala do trávy.
"Hele třeba támhle! Pampeliška! Máš ráda pampelišky?"
"Nevím," řekla překvapeně Urun.
"Tak to je dobře. Budeš myslet na pampelišku," rozhodla Charley s úsměvem.
Několikrát musely změnit směr cesty, aby se vyhnuly příliš hlídaným městům a vesnicím. Občas se stalo, že musely rychle odejít a nechat všechny věci v hostinci, kde se ubytovaly, aby unikly vojákům.
Často tak neměly nic k jídlu a Urun měla díky tomu hroznou náladu.
Brzy však stačil jediný bolestný pohled a dítě pochopilo a okamžitě se uklidnilo.
"Plomiň Šally…" řekla Urun a omluvně se zadívala do země.
Žena si jen povzdychla a povzbudivě se na ni usmála.
"To je v pořádku, nemůžeš za to. Navíc, už brzy budeme na místě. A na Myrdě je spousta hodných čarodějů. Určitě ti pomůžou…" pronesla uklidňujícím tónem.
Avšak ani ona sama si nebyla jistá, zda Urun opravdu někdo pomůže. Ze všech sil se snažila nemyslet na ten nejhorší možný scénář.


Charley vzhlédla od mapy a vydechla si. Vzápětí ji však zase rychle složila a nacpala do batohu. Poté se kvapně rozhlédla.
Život na útěku se na ni podepsal. Byla pohublá a hluboké kruhy pod očima svědčily o tom, že má za sebou již řadu nocí beze spánku. Pohled uštvaného člověka se již trvale usadil na její tváři.
Avšak i přes to, že na tom byla bídně, nepřestávala být v pozoru. Za ta léta, kdy byla vysílána na své mise, si zvykla. Věděla, že chvilka nepozornosti stačí na to, aby se už nikdy nevrátila domů na Myrdu. Možná za to mohlo vědomí, že je pro čaroděje nepostradatelná, anebo to, že slyšela, kolik z jejích přátel bylo chyceno, ale nedovolila si ani chvilku odpočinku.

Zatímco se ujišťovala, že je nikdo nesleduje, s vypětím všech svých zbývajících sil si opatrně nasadila objemný batoh na záda. Urun se zavrtěla, ale spala dál.
Charley se na ni usmála a vyrazila.
Bylo to k neuvěření, ale skutečně to nakonec zvládly. Myrda byla přímo před nimi, mapa to jen potvrzovala. I když se ještě před ní nacházela poslední vesnice, Charley věděla, že už mají téměř vyhráno.
Ač se to nezdálo, vesnice Kaza byla pro čaroděje důležitá, hlavně kvůli tomu, že se nacházela přímo pod Myrdou. Zajišťovala jim jak příležitostnou práci, tak informace, pro které by jinak museli mnohem hlouběji do Království. V Kaze navíc nebyli téměř žádní vojáci. Několik kilometrů od ní se nacházela města či větší vesnice a proto byli všichni převeleni tam.

Bylo jasné, že má teď mnohem větší šanci střetnout se s čaroději, protože nejméně jeden by ve vesnici být měl.
Rychlým krokem přešla polní cestu a nedočkavě si to razila přímo do vesnice.
Ta jako obvykle hýřila životem. I když byla vesnička opravdu malá, bylo zde plno lidí. Zdejší vesničané si s oblibou při práci zpívali, a proto Charley už zdálky slyšela jejich společný popěvek. Ať už se pracovalo na políčkách za domy, nebo si vesničanky na malé návsi společně prali prádlo, všude zněla stejná písnička.
Charley s úsměvem prošla kolem babičky, sedící na lavičce, a jen co byla z jejího dohledu, šťouchla do batohu.
"Vstávat, ospalče!" zvolala a vzápětí ucítila jak se Urun zavrtěla. Vršek batohu se nadzdvihl a vykoukla z něj její bledá tvář.
"Co je Šally?"
"Už jsme skoro tam, podívej!" zašeptala jí a ukázala rukou na mohutnou horu.
"Páni," vydechla Urun.
Charley ji rozuměla.
Pamatovala si, že když viděla Myrdu poprvé, také nemohla uvěřit jak je velká. Nejen výškově ale také do šířky. Vesničku, ve které právě stáli, obklopovala snad z celých tří čtvrtin a zakrývala velkou část oblohy nemluvě o tom, že asi v polovině záhadně mizela v oblacích. Nikdo tedy vlastně nevěděl jak přesně je vysoká.
Zrovna když uvažovala nad tím, jak ten namáhavý výstup zvládne, zvlášť s Urun na zádech, zaklepal jí kdosi na rameno.
Zděšeně se otočila a ve vteřině vytáhla dlouhou kudlu, kterou okamžitě přiložila neznámé osobě ke krku.

Byl to nepochybně muž asi tak stejně vysoký jako ona v černém plášti s kápí, která mu zakrývala polovinu obličeje. Ústa se mu roztáhla pobaveným úsměvem.
"Tak co Charley, šla bys na rande?" zazubil se na ni muž a odkryl si obličej.
Ukázalo se, že je poměrně mladý. Z pod rozcuchaných červených vlasů na ni koukaly dvě veselé žluté oči.
Charley okamžitě spustila ruku s kudlou a oddychla si.
"Zenri! Ani nevíš, jak ráda tě vidím."
Čaroděj se zazubil ještě zářivěji. "Takže to znamená, že se mnou půjdeš?"
"To tak," usadila ho. "Vždyť jsi mladší než já! A vůbec, přestaň s těmi šaškárnami a radši mi pomoz," dodala a i s jeho pomocí položila batoh na zem.
"Můžeš vylézt Urun, zachovala ses výborně!" pochválila ji Charley, jen co dítě vykouklo z batohu.
V okamžiku, kdy se prudce otočila a vytáhla kudlu, Urun se rychle schovala, aby jí nikdo nezahlédl. Přesně jak ji to učila.
"Kdopak je tohle? No počkat… to mi neříkej, že…"
Zenri stál a šokovaně hleděl na dítě. Urun se nejistě přikrčila s pohledem upřeným k zemi.
Charley ji však pohladila a usmála se na ni.
"V pořádku, tohle je čaroděj a můj kamarád. Před ním se můžeš chovat normálně."
Poté vzhlédla k Zenrimu.
"Ano, ona má moc… proto jsem ji sem přivedla," řekla mu na vysvětlenou.
Čarodějovi se viditelně ulevilo.
"Ach tak! Tohle mi nedělej Charley, málem se mi zastavilo srdce!"
"Ale proč?" zeptala se nechápavě.
Zenri jen mávl rukou. "Ále, myslel jsem, že je to tvoje dítě…"

Charley protočila oči.
"Už toho nech a vystřídej mě. Potřebuji ji dostat na Myrdu, ale sama ji tam nevynesu."
"Ona snad neumí chodit?" otázal se čaroděj.
"Skoro nespala a nejedla. Byli jsme na útěku a honili nás jako divou zvěř… myslím, že ti to popisovat nemusím," řekla na to Charley a s úlevou ve tváři si sedla na lavičku.
Zenri ji chvíli mlčky pozoroval a nakonec si vyhoupl batoh i s Urun na záda.
"Měla by ses na to vykašlat Charley. Chápu, že nikdo kromě tebe to dělat nemůže, ale… to riziko je prostě moc velké," pronesl a otočil se k odchodu.

Charley se neochotně zvedla a připojila se k němu.
"Přesně jak si řekl. Nikdo jiný to dělat nemůže… víš vůbec co by se stalo s tímhle dítětem, kdybych tam tu noc nebyla? Zabili by ji, anebo by spíš ona zabila je… nemůžu nechávat lidi s mocí jen tak bez možnosti naučit se své síly ovládat, nemůžu je nechat, aby je království zabilo jen tak, protože jsou trochu jiní! Každý má právo žít, Zenri!"
Čaroděj na ni pohlédl, ale ozval se až po chvíli.
"Řekla jsi… že by je zabila? Co je zač?"
Charley si nervózně skousla ret.
"Povím to všem, až na Myrdě," rozhodla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama