Pírka Čarodějů I. - 15. kapitola/2. část

11. července 2013 v 13:07 | Gura-chan |  Kapitoly
Poslední měsíce byly chmurné. Sam i Miat byli vyčerpaní neustálými bolestmi, jakmile se Urunina nálada jen trochu změnila. Měli kruhy pod očima a nebyl den, kdy by se nebáli, že do jejich domu vtrhnou naštvaní vesničané nebo v horším případě vojáci.


Miat nevěřila, že její dítě je ta stvůra, kterou se tu lidé po večerech strašili. Věděla, že tyhle příběhy o čarodějích roznáší království. Jenže věděla taky, že Urun není normální dítě. Vlastně v královském popisu čarodějů, vypadala přesně jako jedna z nich. Navíc její moc také neustále rostla a vesničané už více méně měli podezření, kdo může za smrt starého krejčího a jejich bolesti, když se procházejí vesnicí.

Kolikrát slyšeli Urun plakat, když měla zrovna horečku. A kolikrát ji slyšeli se smát, když vesele běhala po dvorku a chytala slepice. A kolikrát vesničané na vlastní oči viděli její oranžové duhovky a vlasy. Nebylo pochyb, že si už dávno domysleli, kdo za to všechno může.
Po té co je Elun dlouhé večery přemlouvala, se nakonec rozhodli.


V ulici se mihl stín.
Žena v černém plášti se přitiskla ke kamenné zdi a bloudila očima v šeru. Ačkoliv se blížila noc, ve vesnici to žilo. Skousla si ret a duchu si nadávala, že šla zrovna tudy. Hemžilo se to tu vojáky.
Tohle bylo nebezpečné. Musí odtud okamžitě zmizet.
Stáhla si kapuci do obličeje a proplížila se uličkou. Zmizela za rohem a dala se do opatrného běhu. Právě včas se zarazila a pokračovala normálním krokem. Kolem ní proběhl voják - ani se na ni nepodíval. Oddychla si a dovolila svým nohám přidat do kroku. Ohlédla se a přeběhla ulici. Zmizela za rohem malého stavení.
Nechtěně se dostala na osvětlenou náves. Kolem dokola postávali zmatení vesničané, které násilím vytáhli z postele vojáci. Očividně tu někoho hledali. Uviděla skupinu vojáků, kteří se rozhlíželi po návsi.

Nervózně se nahrbila, aby vypadala starší a pomalým krokem se sunula do boční ulice.
"Hej vy tam! Co jste zač?" zavolal na ni někdo.
Žena se ohlédla.
Skupinka vojáků, šla jejím směrem. Zběsile se jí rozbušilo srdce. Přinutila se zůstat v klidu na místě a čekala, až k ní dorazí.
"Vy nejste zdejší, že?" optal se voják, jen co na ni pohlédl. Žena se snažila nedívat se mu do očí.
"Co to povídáte, já tady bydlím už od narození!" bránila se ihned.

Voják se na ni zamyšleně podíval.
"No to je jedno. Důležité je - viděla jste tady někde někoho podezřelého?"
Žena s očima upřenýma do země, zalapala po dechu.
"Copak… copak je tu nějaký vrah? Vážně! Je tu vrah? A co vy tu tedy stojíte? Proč ho nehledáte?!" zvolala v panice a vzala se za hlavu.
Voják na ni vytřeštil oči. "Ne, ne nic takového… ptal jsem se po někom podezřelém…"
"To mě nezajímá!" odsekla žena. "Já už měla dávno spát! Co si myslíte, že mě tady budete zastavovat, když tu ani není vrah?!" zahalasila žena a nakvašeně vkráčela do uličky.
Voják si povzdychl a nechal ji jít. Pomalým krokem se vydal zpět ke své skupině.
Žena se za rohem usmála. Tohle naštěstí zvládla. Kdyby však tenhle voják nebyl takový dobrotivý hlupák… no řekněme, že by byla ve velkém průšvihu.
Ještě ale nebylo po všem. Musí se odtud nějak nepozorovaně dostat.

Rozhlédla se.
Stála v tmavé uličce mezi dvěma ploty. Ušlapanou cestičku zdobily stromy a husté keře. Vydala se směrem, kterým tušila, že vede pryč z vesnice.
Možná to byla intuice, ale zvláštní pocit ji přinutil se ohlédnout.


Jen co se ohlédla, byli pryč. Chvíli si myslela, že se táta zase někde schoval a teď ji zpoza rohu vystraší, ale ten se neobjevoval. Ani mámu nikde neviděla. Nechali ji tu.
Zoufale se rozfňukala a začala je volat. Proč nepřicházejí? Kde jsou?
Chodila a chodila, nahlížela pod keře a za rohy plotů. Plakala tak usedavě, až se několik domků kolem ní rozsvítilo. Ozvaly se nějaké vyplašené hlasy.

Děvčátko zmateně pobíhalo sem a tam a snažilo se najít své rodiče.
Nechápalo, proč z domů okolo vylézá tolik lidí. Nevědělo, proč se na ni všichni vyděšeně dívají s tvářemi zkřivenými bolestí. Ani proč několik z vesničanů vzalo vidle a lopaty a začalo ji s nenávistnými výkřiky honit. Malá holčička se snažila utéct, ale nějaký sedlák ji popadl za šaty a zvedl vzhůru.
Vyděšeně zavřískla. Muž ji okamžitě pustil.

Ani se neohlédla a vyděšeně pelášila z návsi. Doběhla k jednomu keři, kde se schovala. Po tvářích se jí koulely slzy a ona nemohla přestat fňukat.
Zanedlouho ji objevili.
Byli to však zvláštní lidé. Všichni měli oblečené stejné věci. Namířili na ni meče a něco na sebe hulákali.
Malá Urun chtěla, aby už přestali. Nelíbilo se jí to a všichni ti lidé jí naháněli hrůzu.
Nějaký muž ji popadl za ručky a snažil se je svázat provazem.
Urun vyděšeně zaječela.
Kdoví proč se v tom okamžiku všichni zhroutili na zem. Kolem dokola se ozývaly bolestné výkřiky, ale malá holčička je přes svůj vlastní pláč ani neslyšela.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama