Pírka Čarodějů I. - 13. kapitola/3. část

3. července 2013 v 20:57 | Gura-chan |  Kapitoly

"Takže jsi neměla v plánu se rozloučit," poznamenal Nil.
Miren však jen pokrčila rameny.
"Nebyl čas, ale teď máme trochu na mále, tak jsem si řekla, že za tebou zaskočím."
Ukázalo se, že Nil opravdu bydlí v polorozpadlém sídle. Nakonec jim dovolil se na čas schovat u něj, ale stálo je to cennou informaci o jejich identitě.
Irim si odmítavě založil ruce.
"Mám takový pocit, že místo toho, abychom v lidech vzbudili klamný dojem, že žádní čarodějové neexistují, děláme přesný opak."


Dívka však jen mávla rukou.
"Na tom už teď nezáleží," odvětila a raději se rozhlížela po ruinách okolo.
Přestože byli vlastně uvnitř sídla, rozdělali malý oheň na očividně hodně používaném ohništi. Obrovská vstupní hala skýtala pohled na rozbořené hlavní schodiště a zbytek trosek střechy, které se válely všude kolem. Vzhlédla a spatřila zpoza zchátralých stěn odpolední oblohu. Bylo to opravdu zvláštní místo.
Oni sami seděli na kamenných dlaždicích, kterými byla v minulosti obložena podlaha a zatímco se vařila voda, snědli něco málo ze svých zásob.

Nil přisypal do uvařené vody sušené lístky čaje, nechal ho vylouhovat a poté ho rozdělil do pěti hrníčků v různém stádiu rozpadu.
Dívka zklamaně zjistila, že zřejmě nemá cukr, ale čaj byl i přes hořkost překvapivě dobrý. Blaženě popíjela a přistihla se, jak je ráda za horký nápoj. Ukázalo se, že ve stínu rozbořeného sídla je o poznání větší zima, než venku.
Miren se zimomřivě zachumlala do pláštěnky a pohlédla na ostatní ze skupiny.
"Nil je kromě mě jediné další dítě ve vesnici, ale na rozdíl ode mě odmítl svou náhradní rodinu a rozhodl se žít jako samotář," pronesla klidně.

Nil ji probodl pohledem, ale nic neřekl.
Red se kolem sebe nejistě rozhlížel. "Rozhodl ses žít tady, místo u náhradní rodiny?" podotkl a zamračil se. "To tak docela nechápu. Byli na tebe zlí?"
Nil však jen klidně zavrtěl hlavou. "Jednoduše jsem si přál bydlet doma."
Dívka se zalkla čajem a rozkašlala se. "Takže tohle je…"
Nil přikývl.
"Tohle je bývalé sídlo mé rodiny. Můj otec zdědil titul, ale narodil se jako třetí z bratrů, proto mu přidělili tohle zapadlé panství. Už tehdy bylo v hrozném stavu. Moje matka pak onemocněla a umřela a zanedlouho ji následoval i otec. Vesnice se rozhodla, že mě dá k náhradní rodině, ale já chtěl zůstat tady. To je celý příběh," pronesl do nábožného ticha, a aniž by si všímal soucitných pohledů všech přítomných, v klidu si upil čaje.

Nikdo dlouho nepromluvil a ticho začínalo být trochu nepříjemné.
"Jak jste se vy dva vlastně seznámili?" nahodil Irim.
Miren se zahihňala.
"Prostě jsem tu jednou vlezla. A to mi dalo opravdu práci, poněvadž Nil to tu nechal zarůst schválně. Tu cestičku, kterou jsme sem prošli, jsem vybudovala já," pronesla hrdě a zaculila se.
"Nil ale nebyl moc rád," řekla po chvíli. "Vlastně jsme se tehdy dost poprali."
Přítomní se nejistě zadívali na Nila. Nevypadal na typ, který se rád pere, ale dívka věděla, že jde zřejmě jen o zdání.
"Kdo vyhrál?" zeptala se poťouchle a Nil klidně pokýval hlavou. "Samozřejmě že já."
"Ale i tak jsem za ním pořád chodila," neodpustila si Miren. "Po nějaké době mi potom dovolil sem chodit," řekla a posměšně si odfrkla. "Jako bych snad potřebovala jeho svolení."
"Co teda uděláme s těmi vojáky?" změnil najednou téma Red.
"Půjdu a zjistím, jestli jsou ještě tady," nabídla se Miren a dívka zavrtěla hlavou.
"V žádném případě."
"Půjdu já," ozval se Nil. "Nikdo si mě nevšimne."
Skupina čítající dva čaroděje, jednoho šermíře a senzibilku se na něj nejistě podívala, ale Nilův výraz odmítal jakékoliv námitky. Zvedl se a jen co zamrkali, byl pryč.
"Rád bych věděl, kde se to naučil," poznamenal Irim a Red souhlasně zabručel.
Miren pokrčila rameny a zazubila se.
"Tohle on dělá vždycky."


Nedalo vůbec žádnou práci je najít.
Nilan se přitiskl k rohu obytného stavení a klidně zpoza něj vykukoval. Věděl, že si ho nikdo nevšimne.
Jeden ze dvou mužů v královských uniformách se uvolněně opíral o stěnu nedalekého domu a druhého právě zaměstnávali dva nervózní vesničané.
"Musíte nám věřit. Opravdu tu byli!" zvolal naléhavě jeden z nich a pohledem hledal pomoc u svého kolegy. Strážník si povzdechl a vzal se za hlavu.
"Vždyť vám to říkám, my to víme, ale potřebujeme vědět…" Jenže to už ho druhý vesničan přerušil.
"Ta holka byla vždycky trochu divná, a když přišli ti zvláštní lidé, hned se s nimi spřátelila, proto jsme si mysleli, že by mohli být…"

Strážník, který se do teď opíral o zeď, se zamračil.
"Dobrá, dobrá, nemusíte nám vykládat takové zbytečnosti. Jak už jsme řekli, měli jsme rozkaz to tu prohledat, ještě předtím, než jste nám dali hlášku, chápete?" protáhl a nevraživě si vesničany prohlížel. "My teď jen potřebujeme vědět, zda tady není nějaké místo, kde by se mohli schovat."
Druhý strážník s úlevou přikývl. Vypadalo to, že vesničané to konečně pochopili.
"Víme, že z vesnice neodešli," poznamenal.
Dva muži se na sebe zamyšleně podívali.
"Jediné místo je snad…"
"Ale to ne, tam by určitě nešli," zavrtěl hlavou druhý a zaťukal si na čelo. "Tam přece straší."

Strážníka to však zaujalo.
"Povězte mi o tom víc."
Vesničan znovu zavrtěl hlavou.
"Je to staré zchátralé sídlo na severu vesnice. Dříve tam bydlela docela zámožná rodina, ale teď už je dlouho opuštěný."
Strážník se zamyšleně zamračil. "To mi ale připadá jako ideální místo," podotknul.
Druhý vesničan na ně však vyděšeně pohlédl. "Ale tam opravdu straší!"
Dva strážníci se ale už pohledem domluvili a postoupili kupředu. "Takže na severu?"
Jen co se vydali směrem, který jim vesničané ukázali a zmizeli za rohem, ve stínu menšího domku se cosi pohlo. Nil ty dva nespouštěl z očí a klidně za nimi zamířil. Pohyboval se podél zdí, vždy napůl ve stínu.

Nikdy, dokonce i jako dítě neměl problém dostat se na určité místo, aniž by si toho někdo všiml. Nevěděl proč tomu tak bylo. Nejspíš vypadá tak obyčejně, že lidem nestál ani za pohled. Byl malý, nosil nenápadné věci a zdálky vypadal jako dospělý člověk, což mu dost nahrávalo. Navíc, když byl po smrti rodičů odkázán sám na sebe, brzy se naučil využívat své nenápadnosti a tiché chůze, ve které se dlouho cvičil. Kvůli tomu dokázal ukrást věci, které potřeboval, ale nikdy nekradl víc jak pár kusů jídla, většinou zeleniny či ovoce. Byla tak větší šance, že si nikdo zmizelých věcí nevšimne.
Aniž by ho kdokoliv byť jen okem zahlédl, přešel ulici a za domkem se rychle rozběhl, čímž předběhl ploužící se vojáky. Na jeho rohu se zastavil a číhal. Věděl, že má jen pár okamžiků, proto rychlým pohybem vytáhl z kapsy prak a ze země sebral dva větší kamínky.

Zbraň si vyrobil sám ze silného světlého dřeva. Byl větší než ten, který udělal Miren, ale to mu jen přidávalo na účinnosti. Dva rozdvojené konce byly delší a umožňovali tak vystřelit větší kus kamení když bylo třeba. Vložil do něj oblázek a zamířil.
Tady už nešlo jen o to, aby nezajali podivnou skupinu čarodějů, dočasně ukrytou v jeho domě, ale i o dům samotný. Byl to jeho majetek a on si nepřál, aby do něj chodili nezvané návštěvy. Každý, kdo chtěl porušit toto pravidlo, býval potrestán.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama