Pírka Čarodějů I. - 15. kapitola/1. část

11. července 2013 v 13:03 | Gura-chan |  Kapitoly

•Patnáctá kapitola•

Prokleté dítě

(minulost)

Okolo půlnoci vyrazil z malého domku muž.
Rozrazil dveře, a aniž by si všiml, kolik tím náhlým zvukem, vyplašil kuřat, přeskočil nízkou branku a pelášil ztichlou vesničkou až k domku za velikým vzrostlým kaštanem.
Jen co zadýchaně stanul u dveří, začal na ně zuřivě bouchat.
"Už je to tady! Prosím, rychle…"
V domku se téměř v okamžení rozsvítilo a ze dveří vykoukla ospalá tvář staré ženy se svíčkou v ruce. Jen co zamžourala na návštěvníka, oči se jí rozšířily pochopením. Obrátila se k věšáku, ze kterého si vzala kabát a urychleně vyrazila za mužem do noci.


"Kdy to začalo?" zeptala se spěšně.
"Asi teď před chvílí. Žena mě vzbudila, že má bolesti…" vykoktal muž a roztřeseně kulil oči.
Stařena po něm vrhla pohrdavý pohled.
"Jen se uklidněte, dítě bude rodit vaše žena, ne vy," řekla mu posměšně a vešla do dveří jejich domku, aby pomohla na svět malému človíčku.

"Je tak krásná," ozval se blaženě muž a posadil se ke své ženě.
Bylo již po všem. Porod proběhl bez problémů a matka i dítě bylo zdravé.
Žena už spala, ale dítě pořád ještě držela v náručí. Stařena si domyla ruce a s temným pohledem se na šťastnou rodinu ohlédla. Vyhledala očima muže a upřeně ho pozorovala, až dokud si toho nevšiml a nevzhlédl k ní.
Stařena pohodila hlavou k dítěti.
"Neříkejte mi, že jste si toho nevšiml," pronesla do ticha upjatě.

Muž se jen nechápavě podíval na holčičku. Potom mu bliklo v očích pochopení.
"Všiml, a co má být?" řekl klidně.
Stařena si jen odfrkla. "Koukají z toho jen problémy."
Muž svraštil obočí.
Porodní bába si oblékla kabát a zamířila ke dveřím, kde se naposled ohlédla. "Jestli jde o to… já to nikomu nepovím, ale… zanedlouho už to nebudete moct skrývat," dodala a koutkem oka pohlédla na holčičku.
Ta se probudila a upřela na ni své oči. I v záři jediné svíčky byla dobře vidět jejich podivná sytě oranžová barva. To ovšem nebylo všechno. Její vlásky byly rovněž oranžové.
Stařena se rychle odvrátila a zmizela ve dveřích.

Manželé byli obyčejní sedláci. Měli pole, dvě krávy, jednu kozu a asi tucet slepic. Nebyli bohatí, ale nebyli na tom špatně.
Místní porodní bába je čas od času navštěvovala a dávala matce rady, jak se o dítě starat. Nikdy ale nezůstala moc dlouho a poté, co malá Urun rostla, už se jejich domku zdaleka vyhýbala.
"No a co? Tak je trochu jiná, na tom přece nic není!" říkávala vždycky její matka Miat.

Jednoho dne, když se muž zrovna vracel z pole domů, našel svou ženu sedět za stolem s Urun na klíně.
"Je mi nějak divně," řekla mu a sáhla si na čelo.
"Jak divně?" zeptal se Sam ustaraně.
"Nevím… jsem nějaká… smutná," řekla překvapeně a podívala se na něj. Sam jen mávl rukou.
"Už jsem si myslel, že jsi nemocná," oddechl si. "Ale přesto si jdi raději lehnout, já se zatím postarám o malou."
Miat mu podala dítě a odešla do vedlejší místnosti.
Sam si všiml, že i Urun je nějak skleslá a proto sáhl do kapsy a vylovil malý bonbón, který cestou koupil.
"Podívej, co pro tebe mám," zvolal a zamával bonbónkem holčičce před obličejem.
Urun se pousmála a malou ručkou se mu ho pokoušela vzít. Jenže Sam na ni vyplázl jazyk a schoval bonbón do dlaně. Dítě zkřivilo obličej a začalo popotahovat.

Vtom to Sam ucítil.
Zvedl se v něm bolestivý pocit křivdy a smutku. Zalapal po dechu, když se pocit vystupňoval. Za malou chvíli, už to bylo opravdu silné. Vyjekl a vzal se za hlavu. Z dlaně mu při tom vypadnul bonbón. Urun sklouzla po jeho noze a po všech čtyřech se k němu doplazila. Čapla ho do ručky a zvonivě se zasmála.
Pocit na moment ustoupil, ale vrátil se v mnohem větší vlně. Tentokrát to však byl šťastný pocit. Sam by nikdy nevěřil, že se mu může ze štěstí udělat zle. Cítil, jak mu zaplňuje celou hlavu a byl to tak příšerný tlak, až se s výkřikem skácel na zem.

Tyhle divné stavy však byly zanedlouho na denním pořádku. Jak Sam věděl, působilo to jak na jeho ženu, tak na něj. Několikrát byli za lékařem, ale ten jim řekl, že jsou úplně zdraví.
Miat kolikrát napadlo, že to dělá Urun, ale nechtěla jen tak bezdůvodně obviňovat své dítě a proto zavolala Elun, porodní bábu. Ta ji několikrát odmítla, ale když Miat naléhala, nakonec přišla.

Vstoupila do místnosti a obezřetně pohlédla na Urun. Děvče už mělo tři roky. Pohlédlo na ni a usmálo se.
Miat se pod bolestivou vlnou otřásla. Nedalo se na to zvyknout. Dokonce se jí zdálo, že je teď na tyhle věci citlivější.
Stařena o krok ucouvla a zpražila Miat pohledem.
"To děcko je prokleté! Teď už se nedivím těm povídačkám, co tu kolují…"
"Povídačkám?" zvolala Miat a vyděšeně pohlédla na Elun.
Ta pokývala hlavou.
"Už několik týdnů se povídá, že se lidé divně cítí, když procházejí touhle částí vesnice… Nemůžete to skrývat navždy! Zbavte se jí, než na vás přijdou!" zasyčela na ni stařena a rychle se obrátila ke dveřím.
"Prosím nechoďte! Musíte nám nějak pomoct! Třeba jí dejte nějaký lék!"
"Téhle holce už nikdo nepomůže! Copak jste neslyšela, co se povídá o … o čarodějích?" sykla tiše a ohlédla se kolem dokola. "Jsou to prokleté zlé stvůry! A jestli člověk o některém z nich ví, měl by ho ihned zabít! Nebo alespoň předat království!"
"Ne!" zaječela Miat okamžitě. "Není to stvůra! Je to moje dítě! Vy sama jste ji rodila, takže to musíte vědět!"
"Sama ale vidíš, co se z ní stalo! Vždycky byla divná, a teď vám jen působí bolest a utrpení!" řekla jí stařena a nutila se mluvit potichu.

Miat na ni jen zděšeně zírala a kroutila hlavou. "Nemůžu ji přece udat, je to moje dítě!"
Elun ji jen pohrdavě pozorovala.
"Nemusíte ji zabíjet ani udávat. Stačí, když jí někde necháte. Takhle alespoň ochráníš sebe a svého muže, když se na to přijde. A ono se na to určitě přijde!"
Miat jen zabořila hlavu do dlaní a tak Elun pokračovala.
"Kdyby na vás přišli, zabili by nejen ji, ale i vás a vaše rodiče. Jen aby měli jistotu," šeptala dál a propalovala Miat pohledem.
V tom k nim dolehla další bolestivá vlna. Stařena se chytila za břicho a skácela se na kolena. S velikým úsilím zvedla hlavu, zatímco sípala bolestí. Jak si myslela - Urun se nelíbilo, že si jí nikdo nevšímá a začala brečet.

Bylo zvláštní, že něco, co obyčejné malé děti dělají skoro neustále, má na ně tak příšerný dopad. Miat věděla, že to byla zatím nejsilnější pocitová vlna (tak tomu se Samem říkali), kterou kdy zažila.
Dlouho se o tom ve vesnici mluvilo, poněvadž byla velkého rozsahu. Jeden stařec, který šel zrovna kolem návsi, čili asi tak třicet metrů od domku, v němž bydleli, se skácel na zem v bolestech a už ho nevzkřísili.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama