Pírka Čarodějů I. - 9. kapitola/2. část

21. června 2013 v 23:35 | Gura-chan |  Kapitoly

Její pracovna nebyla přímo ve věži, ale byla v horních patrech, proto jí trvalo, než se dostala k Larrenově pracovně.
Zaklepala na kočku a dveře se otevřely. V místnosti však nikdo nebyl. Chvíli se zmateně rozhlížela, když tu uslyšela nějaké hlasy vycházející ze dveří přímo za stolem. Věděla, že by neměla jen tak chodit dál, a proto jen čekala, až čarodějové vyjdou ven.


Za chvíli vylezl ze dveří vysmátý Meric a vesele na dívku zamával.
"Larren to, chudák, včera trochu přehnal," zachechtal se doktor, ale napříč tomu, co řekl, se netvářil nijak lítostivě.
"Ten tvůj lék vůbec nezabírá tak si laskavě nech své poznámky," zahřímal na něho Larren z vedlejší místnosti, načež se objevil ve dveřích s rozcuchanými vlasy a bledým obličejem.
"No, když si vzpomenu na to, co jste pil, tak se nemůžete divit," poznamenala dívka mudrlantsky, ale čaroděj ji ihned zpražil pohledem. Na moment se jeho oči zastavili na její tašce, ale v příští chvíli se odvrátil.
"Ty nic nemluv, zapíjeli jsme přece tebe! Radši mi přines kávu," zaskuhral směrem k ní a opatrně se posadil za stůl.

Dívka se pousmála. "Provedu!" zvolala a zasalutovala mu. Pak se smíchem vyběhla z pracovny, když po ní hodil tužku a zaskučel ať "propána neřve".
Po kávě s mlékem se její mistr trochu uklidnil a upřel na ni vážný pohled.
"Nemůžu uvěřit, že se chystáš odejít tak brzo. Starouš Darhir ještě zaspává opici a to ani nemluvím o Urun. Chceš se s nimi přece rozloučit, ne?"
"Samozřejmě, že ano," ujistila ho dívka netrpělivě a uhla očima. Larren si mezitím vyměnil pohled s Mericem a oba dva čarodějové si současně povzdychli.

Dívka se na ně překvapeně podívala.
"Vážně nějak moc spěcháš. Můžeš tu klidně ještě pár dní zůstat," naléhal na ni doktor.
Dívka však zavrtěla hlavou. Ticho, které následovalo, jí připadalo nesnesitelné. Rychle vstala a vymluvila se, že jde přinést kávu i Urun, následně vyklouzla z místnosti a nechala dva zaražené čaroděje za sebou.

Rychlým krokem se vydala chodbou. Tohle bude těžší, než si myslela. Měla chuť hned teď odejít, když ještě většina spí a nic je netrápí.
V hlavě si přehrávala Mericovo přemlouvání, ale nemohla mu říct pravdu. Nemohla mu říct, že když ještě pár dní zůstane, tak už neodejde nikdy. Musela sama sebe přinutit, aby se vydala na cesty. Byl by to tak krásný život, kdyby zde zůstala, ale to by se ovšem nikdy nedozvěděla, jak se jmenuje a všichni by jí, až do smrti, neříkali nijak. Anebo by jí vymysleli nové jméno, což by nesnesla. Nikdy by se nedozvěděla pravdu. A protože ztratila jméno, kdo ví, co by bylo jejím osudem. Nejspíš nic. Stala se uživatelem athame jen pro své jméno, nemůže to teď vzdát. Dokonce to slíbila i při zasvěcování.

Najednou se zarazila. Nejprve mířila k Urun, ale teď už si nebyla jistá, zda tam opravdu chce. Urun byla její ochránkyně a nejlepší kamarádka. Věděla navíc velmi dobře, že je upřímná ve všech svých pocitech. Nedokázala by jí říct sbohem.
Znenadání se jí zmocnil šílený strach a ona se rozběhla směrem k bráně. Nedokáže to. Musí odejít teď hned.

Vlasy jí zavlály náhlým poryvem větru. Vzhlédla a spatřila, že černá vstupní brána je otevřená dokořán. Nad okrajem propasti se líně vznášela mohutná oblaka a jejich nazlátlá barva svědčila o tom, že slunce již vyšlo.
Dlouho ten pohled tiše pozorovala, když tu jí někdo poklepal na rameno. Dívka se polekaně otočila.

Za ní stál usmívající se Meric, a co víc - dívka zalapala po dechu - byli tam i všichni ostatní.
"Promiň, ale tak jednoduché to mít nebudeš," zašeptal jí do ucha a přelétl pohledem po ostatních. "Oni se prostě rozhodli, že se s tebou rozloučí."
"Ty snad taky, ne?" podotkl Larren jízlivě a odfrkl si.
"Ne, já se rozhodl, že ji vyprovodím," vyplázl na něj jazyk Meric a rozpustile se zachechtal. "Tvářila ses trochu divně. Domysleli jsme si, co chceš udělat a tak jsme všechny zburcovali."

Dívka si je nejistě prohlížela, když v tom na ní dopadla hora masa - totiž Urun, která se otřásala vzlyky.
"Hlavně… na sebe… dávej pozor," vyrazila ze sebe a zoufale se rozfňukala.
"Budu. Nemusíš se bát," zašeptala jí do ucha a pohladila ji po zádech.
S každým se tedy rozloučila zvlášť.
Darhir se na ni usmál a za čarodějčina hlasitého breku popřál dívce hodně štěstí při hledání jména a vyjádřil naději, že se zase vrátí. Dívka mu srdečně poděkovala a smutně se zadívala na plačící Urun, kterou musel Meric podpírat.

V tom k ní přistoupil Larren.
"Nezapomínej, že si stále čarodějka, takže od tebe musíme mít pravidelné zprávy. Jestli na něco narazíš, tak nám o tom hned napiš, jasné?" pronesl a snažil se na ni přísně podívat. Dívka přikývla a usmála se. Nakonec odhodila hrdost a prostě ho objala.
"Děkuji za všechno, mistře!" vyrazila se sebe a raději ho rychle ho pustila.
Poté ji ale znovu popadla Urun.
"Musíš mi psát každý den!" zvolala znovu a dívka se na ni usmála.
"Budu ti psát," slíbila jí, a protože to už nemohla vydržet, rychle se jí vykroutila a vyběhla z paláce, táhnouc za sebou Merica. Až když byla na prvním ze skalnatých schodů, ohlédla se.

Všichni tam ještě pořád stáli. Darhir jí vesele mával, Urun brečela a opírala se o Larrena, který se tvářil prapodivně, ale nakonec se ušklíbl a zvedl ruku. Dívka se zazubila a zamávala jak jemu, tak i Urun a Darhirovi. Naposled si prohlédla palác a zjistila, že z okna učňovské věže na ni někdo mává. Zasmála se a taky Louviemu zamávala. Potom se rychle otočila a vyhnula se Mericovu pohledu.

Když dospěla k poslednímu schodu, uvědomila si, jak dlouho, už nebyla venku v přírodě. Zhluboka nasála svěží vzduch a usmála se.
"Tak, a je to za mnou."
"Myslíš? Ještě pořád zbývám já!" ozval se dotčeně Meric, který se právě vydrápal z propasti.
"Já vím, ale s tebou ještě půjdu celou tu štreku dolů."
"To je fakt," usoudil doktor a posunul si brýle na nose. "Měli bychom vyrazit, nebo sejdeme z Myrdy, a už bude pomalu čas na oběd."

Když procházeli lesem, povídali si o spoustě věcí. Připomnělo jí to časy, když u něj ještě bydlela. Přesně takhle si kdysi povídali. Nicméně pociťovala, že už se nemůže dočkat, až vyrazí na cesty. Nejspíš to bude obtížná cesta, ale bylo jedno, kde začne. Může procestovat celé Království a má na to dostatek času. Bylo to jako sen o skutečné svobodě.
Cesta dolů z hory uběhla až nepřirozeně rychle, vzhledem k tomu, jakou vždycky dalo práci na ni vylézt. Dívka zahlédla starou známou Mericovu chaloupku a nadšeně se k ní rozběhla.
"Tady už jsem tak dlouho nebyla!"
"Není to zas tak dlouho," ušklíbl se Meric a beze slova jí hodil váček s penězi.
Dívka ho překvapeně chytila.

Meric se jen zazubil.
"Neboj se, to není všechno, budeš dostávat plat každý měsíc, ale snaž se to všechno neutratit za pitomosti, ano?"
"Já budu dostávat plat?" zvolala nadšeně a zvědavě váček otevřela.
"Je tam dost na první měsíc. Budeš si z toho platit nocleh, obživu a dopravu, takže by to mělo stačit."
"Je toho moc!" zaprotestovala dívka. "Vždyť ani nepracuji, tak proč dostávám plat?"
"Ta tvoje výprava je pro nás jako mise a za mise se platí," odsekl Meric a odmítl si vzít váček zpět.
"Vždy koncem měsíce by k tobě měl dorazit poštovní holub, ale jelikož se budeš přemisťovat, pořád piš, kde právě jsi a kam se chystáš a nezapomeň na datum, kdyby se dopis náhodou zpozdil."

Dívka si snažila všechno zapamatovat a nakonec pohlédla na klidného usmívajícího se Merica.
"Vděčím ti za všechno," řekla po chvíli.
"To je pitomost. Larren tě toho naučil mnohem víc než já," zabručel doktor.
"Ale ty jsi mě našel u řeky, poskytl jsi mi bydlení, vyléčil moji nohu a taky mě seznámil s čaroději!" vyhrkla a zhluboka se nadechla, aby nezačala brečet. "Jsem ti za to opravdu vděčná."
"Já vím. Tak už běž," hlesl Meric a pokýval hlavou.

Dívka ho rychle objala a vzápětí se mu vytrhla a rozběhla se opačným směrem. Utíkala a neohlížela se.
Utíkala celou cestu, až dokud se jí Mericova chaloupka neztratila mezi stromy, ale ani potom se nezastavila. Běžela, až doběhla k řece. Poznala mělčinu, ve které se kdysi probrala.

Zamyšleně se na to místo zadívala. O kus dál už byl proud řeky mnohem rychlejší a všude viděla ostré skály, které vystupovali z vodní hladiny a přes které se neustále přelévala voda. V horním toku už byla skála všudypřítomná. Obklopovala řeku, jako by se jí snažila zakrýt. Brzy už dívka nemohla pokračovat podél jejího břehu. Pěšina jí donutila změnit směr v naprosto opačný. Vydala se po ní a po chvíli vyšla z lesa.

Čekala před ní křižovatka.
Tak, kam se vydá? Dívka měla ráda rovné cesty, a proto pokračovala do polí. Doufala, že co nevidět narazí na nějakou vesnici. Uvědomovala si, že si sebou nevzala jídlo a zakručení v žaludku jí připomnělo, že ani nesnídala. S novým elánem vyrazila po pěšině a radostně se rozhlížela kolem dokola.

Takže konečně je to tady. Po všech těch týdnech, kdy se učila na čarodějku, se teď vydává hledat svou minulost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama