Pírka Čarodějů I. - 8. kapitola/3. část

19. června 2013 v 15:10 | Gura-chan |  Kapitoly

Zde už bylo mnohem více světla. Ne žlutého ale spíše bílého. Za nedlouho už byla matná záře dostatečná, aby viděli i bez louče, a proto ji Larren mávnutím ruky uhasil.

Zatímco procházeli jeskyní, dostávala dívka zvláštní pocit, který neuměla pojmenovat. Chvíli trvalo, než si toho všimla, ale po další chvíli cítila, jak to sílí. Skoro jako by ve vzduchu létalo něco hmotného.
Po celém těle jí naskočila husí kůže a kdesi v břiše pocítila divný tlak. Najednou si uvědomila, že se jí po tváři koulejí slzy. Nechápavě si je utřela a střelila pohledem po Larrenovi, který vypadal, jako by mu bylo zle od žaludku.
Nejspíš vycítil její pohled a obrátil se na ni.


"Je to docela nepříjemné, ale měla by sis zvyknout," zamumlal chraplavě.
"Co to vůbec je?" zašeptala znepokojeně a ujistila se, že už nemá mokrý obličej.
"Uvidíš," odvětil stroze.

Dospěli k prostorné jeskynní místnosti. A to, co v ní dívka uviděla, jí vyrazilo dech.
V zadní části stál Darhir a když je uviděl vstoupit, vesele na ně zamával. Dívka nechápala, jak může být tak klidný. Sama měla co dělat, aby ten stupňující se pocit zvládla. Jeskyně byla tím matným pohybujícím se a hmotným světlem zaplněna k prasknutí. Dokonce i Darhir vypadal v té divné věci jinak. Kolem něj se utvořila pulsující bílá aura. Dívka se zhluboka nadechla a snažila se silou vůle uklidnit její zběsile bušící srdce. Nebyla na to připravená a nechtěla to vidět znovu, to, co stálo za Darhirem. Tělem jí procházely všechny možné pocity od smutku, lítosti, přes vztek a radost a mísili se jedna přes druhou. Drtící tlak v břiše se také stupňoval. Cítila, že se potřebuje rychle o něco opřít.

Poslepu nahmatala stěnu jeskyně a opřela se. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Do jisté míry se jí to povedlo, a proto otevřela oči plné slz a zadívala se na své ruce, které se ještě pořád opírali o krápník. Zděšeně zjistila, že jí obklopuje úplně stejná aura, jako měl Darhir.

Prostor kolem byl tak přesycený magií, že tu snad už nezbyl žádný vzduch. Dívka divoce sípala a snažila se to ustát. Bylo jasné, z čeho to všechno vychází, ale dívka opravdu netoužila znovu to uvidět. Zavřela oči a pravidelně dýchala.
Uslyšela podivné řachnutí a poté jí na rameno dopadla něčí ruka.

Vzhlédla a spatřila, jak se na ní usmívá Darhirův obličej. Nedokázala mu nic říct, nedokázala otevřít pusu a možná že taky úplně zapomněla, jak se vlastně mluví. Nicméně, alespoň se o to pokusila.

"C…co… to bylo… z-za… zvu…"
"To se jen tvůj mistr skácel na zem, ale nemusíš mít o něj strach, zanedlouho se zase vzbudí. První nápor je nejhorší," řekl docela klidně modrovlasý čaroděj a zatímco zadržoval smích, ukázal na malou hromádku neštěstí - což byl Larren. Dívce to ale nepřišlo vůbec směšné, sama měla co dělat, aby se udržela na nohou. Ale poznala, že ten pocit už trochu opadává.

Darhir ji přidržel a vedl ji k té věci. Dívka okamžitě zavřela oči.
"Myslím, že už to bude v pořádku," řekl jí čaroděj do ucha. "Hegel tě chce poznat."
Bylo to opravdu neuvěřitelné. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že tohle se skrývá za zasvěcováním. Pocit se vytrácel a dívka se připravovala, že to zase uvidí.

Slyšela, jak vzadu v místnosti Darhir oživuje jejího mistra, ale také cítila tu věc. Ono se vlastně nedalo jí necítit. Dokonce i teď, když měla zavřené oči, věděla naprosto přesně, kde je, skoro jako by skrz víčka viděla jeho siluetu. Trochu se to podobalo cítění života v dýce, ale s touhle obrovskou masou energie se chabý život dýky vůbec nedal srovnávat.
Seděla v tureckém sedu přímo naproti němu a blíž, než by vůbec chtěla. Dobrá, zvládne to. Zhluboka se nadechla a pomalinku otevřela oči.

Zase uviděla tu bledou hmotu, která jí obalila a pulsovala v prostoru. Malinko zvedla oči a uviděla dva pařáty.
Byly čistě bílé, ale už se na ně dokázala dívat, aniž by oslepla nebo by se jí udělalo špatně. Pořád cítila, jak z jeho těla vychází síla, ale nesmírně se jí ulevilo, že první nápor je už pryč. Teď už to dokázala snést.
Fajn nebude zbabělec a podívá se na víc, než jen na nohy. Zvedla oči zase o trochu víc a užasle vydechla. Přece jenom to bylo krásné, i když se to zpočátku vůbec nezdálo. Vlastně to bylo nádherné. To bílé tělo, bílá křídla, bílé peří. Bylo to více než bílé. Zářilo to tak bíle, až se bílá stala světlem.

Nakonec neodolala a podívala se tomu do očí. Byly krásné nepopsatelné barvy. Vlastně tam možná byly všechny barvy a vytvářely úplně novou. V té chvíli už dívka nechápala, jak se toho mohla bát.

Jistě, pořád to byl pět metrů vysoký veliký bájný pták jako z jiného světa a s obrovskou magickou mocí, ale byl krásný a nevycházelo z něj už nic znepokojivého. Tentokrát to byly příjemné pocity. Dívka se cítila skoro jako ve snu.
"Líbíš se mu," pronesl Darhir šťastně. "To je dobře, protože kdyby ne, Larren by se asi nikdy neprobral."
Ozvalo se zasténání a její mistr se začal sbírat ze země. "Zdá se mi to nebo už je v klidu?" zasípal a zhluboka nasával klidnou bílou hmotu.

"To je opravdu úleva, myslel jsem, že mi rozdrtí vnitřnosti."
"No teď už je to na tobě. Zavaž se mu slibem," řekl jí Darhir a nevšímal si Larrenova brblání.
"Jo, prostě si s ním pokecej," dodal její mistr, když uviděl její nechápavý výraz, a v příští chvíli sebou praštil na zem a vyčerpaně oddechoval.

Dívka se k němu znovu otočila a blaženě se usmála. Bylo jí teď tak dobře, jako ještě nikdy. Darhir řekl, že se mu má zavázat slibem. Dívka si tedy odkašlala a nejistě se na Hegela zadívala. Ten ji klidně a mírumilovně pozoroval.

Když se mu teď dívala do očí, věděla, že je zbytečné, aby cokoli říkala nahlas. Proto zavřela oči a v duchu pronesla:

Slibuji, že nikdy nezradím své přátele čaroděje, protože by to byl mizerný vděk za jejich pomoc.
Slibuji, že nikdy nevyzradím místo, kde se skrývá čarodějnický palác, protože je to místo, které mi poskytlo útočiště a stalo se mým domovem.
Slibuji, že nikdy nepoužiju moc dýk, abych někomu záměrně ublížila, protože mi byly poskytnuty na obranu.
Slibuji, že najdu, co hledám, protože bych neměla klid, a protože by jinak vše, co jsem doposud dělala, bylo k ničemu.

Vlastně byla trochu překvapená, že našla ty správné slova, ale u Hegela jí vše připadalo milé a prosté a ona cítila, že to řekla přesně tak, jak chtěla, a že to myslí naprosto upřímně. Navíc věděla, že porozuměl a možná, že s tím i souhlasí.
Hegel k ní snesl svou zářící hlavu a velikým leskle bílým zobákem se jí zlehka dotknul. Jen co to udělal, vzplanul, ale dívce to kupodivu přišlo docela normální a klidně ho pozorovala. Bílé plameny však ihned začaly měnit barvu. Objevila se světlounce modrá a stále přibývala na intenzitě. Nakonec zaplála nádherná půlnoční modř a plameny pohasly.

Hegelovo tělo teď vydávalo namodralou magii. Vyvolávala tak trochu mystický pocit, který ale nebyl nijak nepříjemný. Dívka na něj užasle hleděla a šťastně se smála. Tohle… tohle byla její magie. Hegel majestátně mávl pravým křídlem, ze kterého se následně uvolnilo jedno jediné pírko a dopadlo dívce na nastavenou ruku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Komentáře

1 Izumi-chan Izumi-chan | 20. června 2013 v 17:10 | Reagovat

Wow... luxusní povídka :) Kéž bych takhle taky uměla psát :D

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. června 2013 v 22:09 | Reagovat

Mockrát děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama