Pírka Čarodějů I. - 8. kapitola/2. část

19. června 2013 v 15:00 | Gura-chan |  Kapitoly

"To se ten dědek už úplně zbláznil?" poznamenal tiše Larren a vytáhl svou dýmku.
Darhir na něj vážně pohlédl a smutně pokýval hlavou.


"Bohužel paměť už mu moc neslouží, ale Urun to naštěstí nějak zvládla."
"Měl by se s tím už vyrovnat," odsekl opovržlivě čaroděj a zablýskl očima.
Darhir nesouhlasně zabručel a střelil pohledem po nástěnných hodinách. "Asi bych se měl připravit na zasvěcování," zamumlal a začal se zvedat, přičemž se zapotácel a musel se přidržet stolu.
Larren, který ho koutkem oka pozoroval, si posměšně odfrkl a potáhl si.
"Ty už nepij."
"Ty bys měl taky přestat, pokud nechceš být na kaši," vrátil mu to čaroděj a ukázal prstem na Urun, která se vracela s tácem plným čaje.
Larren se rozkašlal a rychle schoval dýmku do kapsy.


"Zasvěcování? Tak rychle?" zvolala dívka a vytřeštila oči na Merica.
"Já myslel, že nechceš čekat."
"No… to je pravda, ale přece jenom… nemyslela jsem, že to bude hned po závěrečné zkoušce."
Doktor se zasmál, až mu zavlály vlasy a vesele se na ni usmál.

"O nic vlastně nejde, jen složíš přísahu a dostaneš pírko. Bude u toho ale jen tvůj mistr a Darhir."
"Tys byl přece taky můj mistr," zabručela dívka a dopila svůj čaj.
"No to je fakt," uznal Meric. "Ale mě tam nebude třeba."

Dívka se zamyšleně podívala z okna jídelny. Ten pocit, který měla, když s tímhle vším začala, se zase vrátil. Zoufale prahla po svém jméně. Vzpomínky jsou vedlejší, i když by je ráda znala, nebyly pro ni tak důležité. Teď už byla něco jako čarodějka a měla přátele i kam se vrátit. Myrda se stala jejím domovem. Meric tenhle její pocit nikdy moc nechápal. Vždycky se ptal: "To nechceš zase vidět svou rodinu?" Ale poté co se dozvěděla, že po ní nikdo nepátrá a že nikdo nenahlásil její zmizení nebo smrt, usoudila, že nejspíš už rodinu nemá. Samozřejmě, že by si přála znovu se s ní setkat, ale ona tomu zkrátka nevěřila. Jednoduše necítila potřebu je hledat. Chtěla jen vědět své jméno. Možná potká někoho, kdo jí čirou náhodou znal a ona se ho dozví. Bylo možné, že si potom vzpomene na všechno. Sama si uvědomovala, že to zní podivně a nesmyslně, ale prostě jen věřila svému instinktu.

Po chvíli jí něco napadlo a ona se zvědavě otočila na Merica.
"Tak už jsi zase v našem světě?" zachechtal se a dívce došlo, že jí nejspíš celou dobu pozoroval.
"Jen mě zajímá jedna věc. Odkud se vlastně vezme to pírko?" zeptala se a pozorovala jak se Meric zarazil.
"No totiž… ono to vlastně nikdo neví jistě," vykoktal po chvíli zmateně.

"Co prosím?" zvedla obočí dívka a nechápavě ho pozorovala. "Přece jsi musel vidět, odkud to tvé berou, ne?"
Meric se usmíval a vrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že jsem to viděl, ale nepamatuji si na to."
Dívka na něj vytřeštila oči a přemýšlela, jestli ho má praštit.
"Popravdě řečeno na to každý zapomene. Nejspíš, aby se to tajemství uchovalo."

"To jako vážně?" zvolala překvapeně a pak se zamračila. "Já na to teda nezapomenu!"
Meric se zazubil. "Tak mi to potom povyprávíš, dobře?"
"Platí," řekla odhodlaně čarodějka a taky se zazubila.
"Kde se flákáš?" zahřměl jí za zády Larren a vytáhl jí za límec ze židle. "Myslíš si, že na tebe budeme čekat věčně?"
"Hodně štěstí!" křikl za ní ještě Meric, než se za ní stačili zavřít dveře od jídelny. Dívka se na něj jen usmála a poté se rychle připojila k Larrenovi.
"Kde se to vlastně bude konat, mistře?" zeptala se, když sešly asi třetí schody a vydali se po dalších, tentokrát točitých.

Larren se jen zachechtal.
"V propasti," řekl prostě a znovu se zasmál. "Proč myslíš, že jdeme pořád dolů? Za chvíli dorazíme do sklepení a poté vyjdeme z paláce a zamíříme hlouběji."
Dívka vyděšeně polkla.
"Tak to jsem opravdu nečekala."

"A mimochodem, po zasvěcení už budeš oficiálně čarodějka, takže ti přiřadíme i tvoji pracovnu," poznamenal Larren přes rameno a zastavil se u nesmírně starých dřevěných dveří. Zatímco se dívka rozhlížela, vytáhl z kabátu klíč a dveře otevřel.
Uvnitř byla tma a zima, skoro jako v nějaké jeskyni. Larren ukázal prstem na zeď a vzápětí se tam zničehonic rozhořela louč, která předtím nešla vůbec vidět. Ozářila však jen nejbližší okolí.
Čarodějka se rozhlédla.

Ukázalo se, že stojí na schodech vytesaných do jedné ze stěn propasti. Dívka málem vyjekla překvapením, ale potom se zarazila, protože si vzpomněla na ozvěnu.
"Tak už pojď nebo tam starouš uschne nudou," prohodil čaroděj a vytáhl louč ze stojanu. Poté rychlým krokem začal sestupovat z úzkých a nebezpečných schodů.
"Jak je to daleko?"

"Musíš se ptát? Jdeme až na dno, takže to bude chvíli trvat," odvětil a nevzrušeně pokračoval v sestupu.
Dívka začala být pekelně nervózní, ale zároveň pociťovala i pěknou dávku zvědavosti. Proč se zasvěcování děje na dně hlubiny? A proč si z něj Meric skoro nic nepamatuje? Roztřeseně se vydala po schodech a započala tak dlouhou a úmornou cestu. Po chvíli už ani neviděla palác, jen černočernou tmu dole i nahoře a ten kousek schodiště, kterou osvětlovala Larrenova louč.

Po chvíli klesání se jí ale zdálo, že tma možná není až tak černočerná a po další chvíli už si byla jistá. Čím víc se blížili ke dnu, tím víc tmy ubývalo. Zanedlouho už dokázala rozeznat skalnatou stěnu naproti nim. A potom konečně stanuli na pevné zemi.

Tma se rozestoupila ještě více, ale nedalo se říct, zda to bylo nějakým jiným světlem. Tma byla pořád, jen už nebyla černá, ale šedá. Díky Larrenovu ohni dostala zvláštní nažloutlý odstín.

Dívka se po dnu propasti rozhlížela, ale zanedlouho uslyšela netrpělivé zavolání. Ohlédla se a spatřila, že asi deset metrů od schodiště zeje ve skalní stěně obrovská díra. U ní stál Larren s loučí v ruce a zvednutým obočím. Dívka si k němu pospíšila a vstoupila do jeskyně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama