Pírka Čarodějů I. - 5. kapitola/2. část

15. června 2013 v 13:41 | Gura-chan |  Kapitoly

"No to je dost," poznamenal posměšně Larren, když se ráno i se všemi svými věcmi, kterých pravdaže moc nebylo, objevila před branou paláce. Přísně si jí změřil pohledem, otočil se a provedl jí branou. "Doufám, že se té nedochvilnosti odnaučíš. Jsi teď můj učeň, takže na tebe nechci slyšet žádné stížnosti."
Dívka jen nevěřícně zakroutila hlavou.

Meric jí dal radu ať se radši s Larrenem nehádá a ona si ji vzala k srdci.
Prošla branou a vydala se za svým novým mistrem. Už dřív si všimla, že chodby paláce jsou více méně opuštěné. Když sem chodila s Mericem, vždy na nich potkali jen Urun. Ostatní čaroděje kromě Darhira a Larrena nikdy neviděla.
Už pochopila, že palác má pár místností, které mají svou funkci a které jsou ozdobeny ornamenty zvířat. Mezi nimi byla laboratoř, přijímací místnost a zkoušecí místnost.

Larren se zastavil u dalších z těchto místností. Dveře, které k ní patřily, byly oranžové s černými siluetami zvířat.
"Tohle je moje pracovna," pronesl a ukázal na dveře. "Kdybys něco potřebovala tak za mnou přijdeš, ale neruš mě kvůli každé pitomosti, ano?"

Otočil se a pokračoval další chodbou. Dívka se zmateně vydala za ním.
"Ehm… jak je to vlastně s těmi ornamenty na dveřích a v místnosti? Zatím jsem nepochopila jejich účel," zeptala se ho dívka opatrně.


"No na ozdobu tam opravdu nejsou. Popravdě řečeno, každý z čarodějů má svůj vlastní znak. A vždycky je to zvíře. Všechny osobní pracovny se otevírají poklepáním nebo stisknutím siluety zvířete, patřící čaroději, který pracovnu obývá. S ostatními místnostmi je to jinak. Třeba přijímací místnost se otevírá rybou, ale tu nemá nikdo ve znaku."
"Aha," hlesla dívka a snažila se to pobrat.

"Mají ovšem i jiný účel. Posílají se po nich zprávy. Když například sedím v pracovně a přiletí ke mně drak se zprávou, vím, že je od Darhira, protože je to jeho znak, chápeš?"
"Šikovné věcičky," poznamenala dívka. "Jaký znak máte vy?"
"Jsem tvůj mistr tak mě tak oslovuj," zavrčel na ni Larren.
Dívka si povzdychla. "A jaký znak máte vy, mistře, smím-li se zeptat?" zeptala se jej znovu, tím nejzdvořilejším tónem na jaký se zmohla. Vlastně chtěla, aby to znělo přehnaně.

Larren se jen temně zachechtal.
"Moje je kočka, a abych zabránil tvému příštímu otravnému vyptávání, řeknu ti i ostatní.
Darhira už víš, Urun má ve znaku vlaštovku, Irim psa. Meric má zajíce, ale protože tu nebydlí, skoro ho nevidím. Taky je tu také Samantina želva a Fessyho kůň. To jsou staří čarodějové, ale pochybuji, že by ses s nimi někdy setkala, i když tu teď budeš bydlet. Zbytek zvířat je od čarodějů, kteří odešli z paláce. Někteří jsou na misích anebo jen tak cestují, ale jsou tu i takoví, od kterých už vůbec nemáme zprávy.

"To je čarodějů tak málo?" zeptala se vyjeveně dívka a než se k ní Larren stačil otočit, rychle dodala "mistře".
"Už je to tak," přikývl.
Došli na konec chodby a vydali se po točitých schodech věže. Na nejvyšším odpočívadle se zastavili. Čaroděj ukázal na jedny ze třech dveří. "Tohle bude tvůj pokoj. Těch ostatních dveří si nevšímej, hlavně těch nalevo ne."
"A to proč, mistře?" ozvala se nechápavě dívka.
Larren si odfrkl. "Takhle věž je obývána výhradně učni. Myslím, že zbytek si domyslíš."
Čaroděj se otočil na podpatku a vydal se po schodech dolů.
"Budu tě čekat v deset hodin u brány. Zatím se můžeš zabydlet," křikl přes rameno. "A přijď přesně."
Dívka počkala až se jí Larren ztratí z očí a potom se zvědavě podívala na zmiňované dveře.
"Takže tady bydlí Louvie," zašeptala si pro sebe.

Potom se vydala ke dveřím napravo od nich a otevřela je.
Místnost byla malá, ale útulná. Stěny byly ve spodní polovině obloženy dřevem. V malém krbu prskal oheň a v rohu místnosti stála pěkná a pohodlná postel. Vedle ní vpravo od dveří byla postavena skříň z tmavého dřeva. Pod jediným oknem měla pracovní stůl a malou stoličku na sezení.
Dívka si vybalila těch pár věcí co díky Mericovi vlastnila a poté si sedla na postel. Bylo sotva po osmé a ona už neměla co dělat.

Podívala se z okna. Měla výhled skoro na celý palác a také na hlubinu pod ním.
Povzdychla si, vstala a vyšla z pokoje. Když už tu měla bydlet, aspoň se tu porozhlédne.
Podle ticha, usoudila, že Louvie zřejmě není ve svém pokoji. Dívka se vydala po schodech dolů a poté chodbou, kterou přišla s Larrenem. Když procházela okolo jeho pracovny, zaslechla nějaké hlasy. Chvíli váhala, ale nakonec neodolala. Poťouchle se ušklíbla a přitiskla ke dveřím ucho.

"Ty si zase děláš, co chceš Larrene," ozval se Darhirův nešťastný hlas. Čaroděj se v odpověď ďábelsky zachechtal. "To je smůla, viď staříku?" pronesl ironicky.
Dívka uslyšela něco jako povzdech a poté netrpělivé kroky, jakoby někdo přecházel sem tam po místnosti.
"Jsem sice rád, že jsi konečně dal na mou radu a obstaral sis učně, ale takovýmto způsobem…"
Dívka ho skoro viděla, jak kroutí hlavou. "A kdo teď bude učit Louvieho? Nebyl by to problém, kdyby tu byl alespoň Irim… A když má teď Meric tolik práce…"
"Tak ho uč ty. Poslední dobou pořád jen hraješ šachy se staříkem Fessym. To se tedy musíš pěkně nudit," poznamenal Larren a znovu se zachechtal.

"Pěkně sis to vymyslel Larrene, jen co je pravda. A to už jsem chtěl jít na odpočinek…"
"Ale prosím tě," ozval se hlas jejího mistra. "Jsi sice starý ale tak starý abys šel jako Fessy a Samanta na odpočinek, ještě ne."
Dívka náhle uslyšela kroky, ale poznala, že se neozývají z místnosti, kterou odposlouchávala. Rychle se odlepila od dveří.
Právě včas, protože za rohem se objevila Urun, třímající své pírko v pravé ruce a kupu papírů v levé.
"Ale, ale, kohopak to tu vidím?" zahalasila a přívětivě se na dívku usmála.
"Ehm…" vyrazila ze sebe mladá čarodějka a mimoděk ještě trochu ustoupila od dveří. Doufala, že nikdo v místnosti Urun neslyšel.

"Počkej chvíli, jen tohle donesu Larrenovi a hned se ti budu věnovat," mrkla na ni a zmizela ve dveřích pracovny.
Dívka se po ní nejistě ohlédla.
Chvíli uvažovala, zda se odváží znovu odposlouchávat, ale jen co za dveřmi zřetelně uslyšela její veselý pronikavý hlas, uvědomila si, že to nebude třeba.
"Ale Darhire, tváříš se jako na pohřbu, usměj se trochu! Pokud ti to tak vadí, budu učit Louvieho sama!"
Z místnosti se vzápětí ozvaly vyplašené hlasy obou čarodějů.

"Ne, kdepak!"
"Samozřejmě, že ho budu učit já!"
"Ty máš přece moc práce Urun!"
"Správně! Byla bys přepracovaná!"
Urun se vesele zasmála.
"Vy se o mě tak staráte, jste zlatíčka!"
Dívka zřetelně uslyšela, jak si oba oddechli a rychle si zacpala pusu, aby nevyprskla smíchy.
"Tak tady máš ty spisy, co jsi chtěl Larrene, já už půjdu, mám teď jinou práci!"
Za chvíli se ze dveří vypotácela Urun a dřív, než někdo z místnosti stačil zpozorovat dívku, zavřela je za sebou.
"Tak už jsem tady, pojď za mnou!" pokynula jí rukou a vydala se chodbou pryč. Dívka jí se smíšenými pocity následovala. Přemýšlela, co po ní tak může chtít, když tu se čarodějka sama rozpovídala.

"Larren by tě nechal sedět jen tak samotnou v pokoji, to já nepřipustím. Půjdeš do mé pracovny a dáme si spolu čaj, co ty na to?" zamrkala na ni přes rameno.
"Děkuji," hlesla dívka nejistě.
Přemýšlela proč se Darhir s Larrenem tolik báli toho, že by měla učit Louvieho. Zatímco zvažovala všechny možnosti, přešli chodbu, pokračovali po honosných schodech a ocitli se ve veliké hale.

Stejně jako vždy byla ozdobená mnoha sloupy ale jinak prázdná. Věděla, že z haly vedou dveře do skladu, ve kterém s Mericem vybírali její cvičební výbavu. Byla tu také černá vstupní brána.
Urun však mířila k úplně neznámým dveřím. Vedly k nim tři malé schůdky. Dívka v nich poznala další z oněch podivných barevných dveří. Tyhle byly rudé s bílými siluetami. Čarodějka položila ruku na vlaštovku a dveře se skřípavě otevřely.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama