Pírka Čarodějů I. - 10. kapitola/2. část

22. června 2013 v 10:44 | Gura-chan |  Kapitoly

Když se probrala, slunce už bylo vysoko na nebi. Neochotně odhrnula přikrývku a začala se sbírat ze země. V ohništi už to ani nedýmilo a nadmutá deka naproti ní, svědčila o tom, že se ten kluk ještě nevzbudil.

Zívla, protáhla se a vydala se k potůčku, který včera večer našla. Opláchla se a doplnila vodu do lahve. Poté se vydala zpět. Přešla ke svému batohu a vytáhla čisté oblečení, balíček s jídlem a váček s penězi. Když se převlékla, vytáhla si krajíc chleba s trochou másla a poté hodila zbytek v balíčku na spáče.


Ten sebou trhnul a zmateně se posadil.
"Najez se a vyrazíme," zahuhňala na něj s plnou pusou. "Mimochodem, jak se vlastně jmenuješ?"
Kluk se na ni zdrceně podíval. "Jsem Red, díky za jídlo," odvětil a zakousl se do chleba.
Potom se zarazil, polkl a rozkašlal se. Dívka, která ho při tom pozorovala, si povzdychla a obrátila oči v sloup.
"Jak se jmenuješ ty?" vypadlo z něj, když se uklidnil.
"Nijak," řekla prostě, aniž by se na něj podívala.
"Cože?" zeptal se zmateně Red.
"Slyšel jsi. Nemám jméno."

Red si ji prohlížel se zvláštním pohledem v očích.
Dívka si toho všimla a ihned na něj vyjela. "Nemusíš mě litovat!"
"Nelituju tě, jenom mi to přijde, jako šílenost," bránil se ublíženě. "Co je to vůbec za pitomost, nemít jméno?"
"Co ti na tom připadá pitomého, pane "slyším hlasy"?"zvolala navztekaně čarodějka.
Red na to nic neřekl, jen si útrpně povzdychl a čekal, jestli se uklidní.
"Prostě jsem ztratila paměť a právě jsem na cestě, za účelem najít své jméno," vypadlo z ní konečně.
"To jsi měla říct hned," poznamenal.

Dívka si ho nevšímala a otevřela váček s penězi. Už jí moc nezbývalo, protože si nakoupila hromadu sušenek a co víc, bude se teď muset starat i o toho pomatence.
Zamyslela se a začala na prstech počítat. Zbývá pět dní do další výplaty. No, bude s tím prostě muset nějak vyjít.
Vrátila peníze zpět do váčku, utáhla ho a hodila zpět do batohu. Při tom jí padl pohled na štos dopisů, které tam také ukrývala. Pousmála se.

Většina z nich byla od Urun a Merica ale před nedávnem dostala dokonce i jeden od Larrena. Ani nemohla vyjádřit, jak ji takový dopis vždycky potěšil. Sama už svůj napsala, ale teď zaváhala, zda ho nemá ještě poupravit a zmínit se o Redovi. Nakonec se však rozhodla, že o tom ještě chvíli pomlčí. Může to počkat do dalšího dopisu.
Zatímco přemýšlela, Red dojedl svůj příděl a zvedl se ze země.

"Takže kam vyrazíme?" zeptal se a složil deku.
"Do nejbližšího města, musím něco poslat a taky nakoupit jídlo," odvětila ještě pořád v zamyšlení a také se zvedla.
Společně tedy opustili jejich dočasné útočiště a vyrazili dál lesem.
Po více než hodině, kdy nedělali nic jiného, než se drápali z kopce a do kopce lesním porostem, přerušil mlčení Red.
"Takže, co jsi vlastně zač, čarodějka?"
"Něco takového. Chceš mě udat?" opáčila klidně a seběhla na lesní pěšinu.
Red se uchechtnul. "Pořád mi nevěříš?"
"Kdybych ti nevěřila, nevrátila bych ti meč," odvětila zase.
Povzdychl si.
"Nemám důvod tě udávat, už si zapomněla, že ti dlužím dva životy?"

Dívka se pousmála.
"To je dobře. Měla bych problémy, kdyby o tom někdo věděl."
"Myslel jsem, že čarodějové už dávno nejsou," poznamenal zamyšleně Red.
"Neměla bych se s tebou o tom bavit," utnula ho dívka a odvrátila se.
"No dobře," povzdychl si a poraženecky zvedl ruce.
Dívka spokojeně přikývla.
"Jestli máš potřebu mluvit, mluv třeba o sobě," navrhla mu po chvíli. "Promiň, už jsem si asi navykla při cestování mlčet, nejsem zvyklá na společnost."
"Jak dlouho jsi vůbec na téhle honičce za vzpomínkami?" zeptal se.
"Ztratila jsem paměť před rokem, ale na cestách jsem jen asi tak půl roku."
"A to jsi ještě na nic nenarazila?" podivil se Red.
Dívka jen zavrtěla hlavou a povzdychla si.
"V každé vesnici nebo městě se snažím, vidět co nejvíce lidí. Někdy je oslovím, a ptám se jich, jestli mě náhodou neznají. Ale většinou se na mě dívají jako na blázna."
Red se po jejím proslovu upřímně rozesmál. "Tak to se jim nedivím."
Dívka po něm střelila podrážděným pohledem. "A jak bys to dělal ty, chytráku?"
"Hm… asi bych se jich náhodně ptal, jestli jsme se už někdy neviděli. To by bylo přirozenější," řekl nakonec.
"To není o moc lepší," usadila ho ihned dívka a ušklíbla se.
"Já bych řekl, že je," odsekl v odpověď.

Brzy došli k okraji lesa. Dívka se rozhlédla po obzoru. Podle toho, co viděla, bylo město hned za dalším lesem, který byl asi kilometr před ní. Vyrazila tedy po pěšině, která se táhla napříč loukou a rozhlížela se po obloze, kdyby náhodou přilétl poštovní holub.
"Hej… počkej na mě!" zavolal za ní Red a také se vydal po pěšině. Když k ní dorazil, tvářil se kdoví proč naštvaně.
"Tohle mi opravdu nevyhovuje," zabrblal a kopl do kamínku na cestě.
Dívka ho zmateně pozorovala.
"Jak ti mám vlastně říkat? Nebudu na tebe pořád volat "hej"!" vypadlo z něj nakonec.

Dívka se rozesmála.
"To je opravdu to nejmenší, co mi vadí. Jsem na to zvyklá."
"Ale já ne. Nepřipadá mi to normální," zavrčel na ni znovu a zamyšleně hleděl do země.
Dívka ho nechala, ať vychladne, a pokračovala v pozorování oblohy. Jak si myslela, dopis nejspíš dostane až s výplatou. Nikdo jí zřejmě dřív, než na konci měsíce nenapíše.

"Z tohohle lesa bychom měli vyjít něco po poledni, ale potom už budeme skoro u města. Měli bychom si tam obstarat nějaký nocleh, protože spát po dnešku na zemi, mě už nikdo nedonutí," poznamenala dívka a mimoděk se trochu protáhla. Tělo měla tak rozlámané, že se už opravdu těšila na měkkou postel.
Po chvilce se zamračeně podívala na Reda. Už pěknou dobu nepromluvil, což se jí zdálo divné.
"Co je s tebou?" zeptala se ho a nabídla mu sušenku.

Ten se však najednou napřímil a vesele se zachechtal.
"Už to mám! Budu ti říkat Izenaren!" pronesl a natáhl se po nabízené sušence. Když ale uviděl, jak se tváří zarazil se.
"Okamžitě to odvolej," vyzvala ho tiše a zastavila se. "Nestojím o náhradní jméno, rozumíš?"
Red ji překvapeně pozoroval, ale potom se zamračil.
"Proč bych ti tak nemohl říkat? Myslím, že je to dobrý nápad. Navíc to znamená "jméno", no není to ideální?"
"Přestaň s tím!" zaječela na něj dívka. "Proč si myslíš, že podnikám celou tuhle výpravu? Kvůli svému jménu! Svému opravdovému jménu! Nestojím o žádné náhražky, tak se o to už nepokoušej!"

Když skončila, ještě pořád oddechovala jako rozzuřený tygr a probodávala ho očima. Red se od ní odvrátil a bez výrazu se znovu vydal po lesní pěšině.
"Zapomeň na to," řekl po chvíli prostě.
Dívka se uklidnila a vyrazila za ním, nicméně poté si už neřekli ani slovo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama