Pírka Čarodějů I. - 10. kapitola/1. část

22. června 2013 v 10:39 | Gura-chan |  Kapitoly

•Desátá kapitola•

Společníci

(Přítomnost)


"Jak se tak na vás dívám, vy jste určitě cizinec, že?"
Celá tahle vesnice se nijak nelišila od těch, co už prošel. Všude stále stejné obyčejné domy a obyčejní lidé, kteří se neustále honili za prací. Někdo by mohl říct, že je to tak správně. Lidé prostě jen žijí a zabývají se obyčejnými věcmi. Nic se v jejich mírumilovném životě nemění.


Jenže jemu se to vyloženě hnusilo.
Copak se ti lidé doopravdy smířili se svým obyčejným životem v malých vesnicích, kde se všichni znají už tak dobře, že už si vlastně nemají ani co povídat? A proto stále opakují jedno a totéž. Povídají si o práci, o zdraví a v horším případě o počasí.
Když se ale na obzoru objeví něco nového, všem se zalesknou oči nedočkavostí a ukazují tak, jak vlastně zoufale touží po novinkách, po něčem neznámém a zvláštním.

Tohle byl typický případ.
On se rozhodně nikdy v životě nepovažoval za někoho tak prostoduchého. V hloubi srdce cítil nekonečnou vděčnost nad tím, že nemusí žít tenhle život. Vlastně se snažil, jak jen mohl, aby se od něj odlišil a věděl, že na to vesničané budou reagovat.

A přesně jak si myslel, jen co vstoupil do hostince, všechny zraky se upřely na něj. Možná za to mohl jeho vyrovnaný pohled či bílé vlasy, nebo to jakým způsobem vešel, anebo taky to, že byl ozbrojen čtyřmi skvostnými dýkami u pasu. Navíc, když prošel ztichlou místností a sedl si k pultu zády ke všem přítomným, bylo vidět i jeho světlounce šedé pírko, které měl připevněné na konci jeho dlouhého copu.

Po otázce, kterou mu položil hostinský, zvedl oči a upřel je na něj. Ten se nervózně pousmál a podrbal se na hlavě.
Jak prostoduché, opravdu. Tito lidé dokonce ani nedokázali skrývat své emoce. Byli tak průhlední.
"Přineste mi kávu. Neslazenou," řekl klidně, a ignoroval tím jeho otázku.

"Hned to bude, pane," přikývl ihned hostinský a bylo na něm vidět, jak se mu nesmírně ulevilo, když už se s ním nemusí bavit.
Jen co hostinský zmizel, koutkem oka přelétl pohledem po ostatních. Neviděl nikoho zvláštního. Povzdechl si. Tohle opravdu nebude tak jednoduché, jak si myslel. Byl na cestách už tak dlouho, a přesto na nic nenarazil.
Když se hostinský vrátil spolu s kouřícím se hrnkem plným kávy, Irim se na něj znovu zahleděl.
"Stalo se tu v poslední době něco neobvyklého?" zeptal se a trochu si usrkl.
"Neobvyklého? Ani ne," odpověděl zaraženě hostinský a také přelétl pohledem místnost.
"Chápu."
Po chvíli se ale zamyšleně zatahal za knír.
"Vlastně před nedávnem se tu stalo neštěstí," řekl nakonec a smutně pokýval hlavou.
"O co šlo?" zeptal se Irim nezaujatě.
"Totiž, nedaleko odtud se stalo přepadení a zabili jednoho starce."

Irim na to nic neřekl. Přesně jak si myslel, byla to jen další úplně obyčejná věc, která však těmto lidem připadala jako navýsost velká novinka. Nejspíš o ní budou mluvit ještě další měsíc.
"Takovéhle skupiny lupičů se teď rojí ve velkém, ale většinou jen kradou, kdežto tihle i zabíjeli," přidal se k diskuzi jeden z vesničanů, což jen potvrzovalo jeho domněnku, že je všichni v hostinci už pěknou dobu poslouchají.
"Ale všichni cestující jim nakonec utekli, ne?" řekl někdo další v rohu místnosti.
"To je pravda. Dokonce přivezli zpět i staříkův dostavník, kdo ví, jak se jim to podařilo. Tihle chlápci mají fakt špatnou pověst," pronesl hostinský a zamyšleně se podrbal na bradě.
"Jo, a koně nakonec darovali Matiasovi," řekl další vesničan.

Čaroděj do sebe rychlým pohybem vylil zbytek kávy, hodil na stůl drobné a rychle vyšel z hostince. Ty hloupé žvásty se opravdu nedaly poslouchat. Začínal trochu litovat, že se na něco vůbec ptal.
Prošel hlavní ulicí a nezaujatě se rozhlížel. V tom za sebou uslyšel klapot kopyt. Otočil se a spatřil, jak se za ním plouží starý hnědý kůň s malou holkou na hřbetě.

"Počkej na mě, hej! Co když spadneš?" zahřměl něčí vyděšený hlas a za koněm se objevil udýchaný muž s bledýma očima. Děvčátko se jen rozpustile zasmálo a vyplázlo na něj jazyk. Muž chytil koně za uzdu a zastavil ho. Oddechl si a začal malou jezdkyni hubovat.
Čaroděj po chvilce pokračoval v cestě, když tu si uvědomil, že na něj ten chlápek něco křičí. S povzdychem se otočil, aby zjistil, co chce.
"Děje se něco?" zeptal se ho ne zrovna vlídně.
"Ne, vůbec nic, jen jsem si všiml, že máte taky ve vlasech to divné pírko… ehm," začal muž vesele, ale pak se zarazil, když uviděl, jak se Irim tváří.
"Totiž… promiňte, že jsem obtěžoval," řekl rychle omluvným tónem a chtěl se vydat pryč. Čaroděj na něj však zavolal.
"Řekl jste taky?"
Muž se nechápavě otočil a pak se usmál.
"No ano, řekl. Až na to, že ona měla jinou barvu… ehm, jen mě napadlo, že ji možná znáte," vykoktal ze sebe pod Irimovým přímým pohledem.
"Koho tím myslíte?" zeptal se vážným tónem.
"No… přece tu, co jí nedávno přepadli. Zaplatila tomu starci, co přišel o život, pohřeb a taky mi dala tohohle koně," vysvětloval muž.
Irimovi se zablýskly oči. "Takže vy jste Matias?"


Reda vzbudil praskot a hučení ohně. Ztěžka otevřel oči a uviděl koruny stromů. Vedle něj plápolal malý ohýnek a vydával do chladné noci příjemné teplo. Zmateně se otočil na bok a snažil se vymotat nohy z jakési přikrývky, pod kterou až do teď ležel. Když se mu povedlo posadit se, rozhlédl se.

Jak si myslel, byl v lese, ale nepamatoval si, že by rozdělal oheň. Vlastně poslední, co si pamatoval, bylo, jak se skácel vyčerpáním k zemi, když se pokoušel dohonit tu čarodějku. Kromě něj tu tedy musí být ještě někdo.
Za ním se ozvaly kroky.

Bleskurychle se otočil, až mu ruplo v krku a sáhl si k boku, kde měl mít zbraň. Bohužel tam nebyla.
"Hledáš tohle?" zeptala se ho rudovlasá čarodějka, která právě vyšla zpoza stromů a zamávala mu mečem před očima.
Red na ni vytřeštil oči. "T-ty…?"

Dívka si ho zkoumavě prohlížela.
"Přesně jak jsem si myslela. Nedá se ti věřit," řekla nakonec a i s jeho mečem se posadila k opačné straně ohně.
Když zjistila, že ji stále ještě nevěřícně sleduje, odfrkla si. "Co na mě tak zíráš?"

Red se vzpamatoval a snažil se to všechno pobrat. "Co se vlastně stalo?" zeptal se po chvíli.
"To bys měl vědět spíš ty, ne? Já tě jen našla, jak ležíš jako placka uprostřed lesa," odpověděla dívka a začala se přehrabovat v batohu. Po chvíli našla balíček se sušenkami a začala je chroupat.

Red si ji vyjeveně prohlížel. "Aha," hlesl tupě. Nějak mu nic nedocházelo.
"Šel jsi za ní, protože nemáš kam jít. Vzpomínáš?" ozval se mu v hlavě Hlas.
"Ach tak… už chápu. Zachránila jsi mě. Zase," vyrazil ze sebe nakonec.
Dívka se na něj překvapeně podívala.
"Zase?" zahuhňala s plnou pusou.
"Byl jsem posedlý."
"Aha… totiž, cože?"

Red se chytil za čelo. "Nevím, co jsi udělala, ale nějak jsi mě dostala zpod vlivu démona, který mě posedl," vysvětloval netrpělivě.
Dívka se na něj podívala jako by spadl z višně.
"Jak to jako myslíš?"
"Tak jak to říkám!" vybuchl Red. To je ta holka vážně tak pitomá? Pomyslel si v duchu a zakroutil hlavou.
"A jak si dospěl k tomu, že jsem tě vysvobodila od démona?" vyptávala se znovu se zvednutým obočím.

Red se na ni vážně zahleděl. Jak jí to má říct? Slyším v hlavě hlasy? To už si doopravdy pomyslí, že se nejspíš zbláznil.
"Když jsme spolu bojovali, byl jsem ještě posedlý. Proto jsem se tak choval…" zaváhal, ale když nic neřekla, pokračoval. "A potom si na mě hodila nějakou bílou dýku a…"
"Ach jo. Je to moje vina," povzdechla si pro sebe. "Promiň, ale nedokážu ti říct, co jsem to vlastně udělala. Účinky té dýky neznám," řekla prostě.

Red se na ni překvapeně podíval.
"Ale vždyť říkám, pomohla mi.
No, vlastně ze začátku to bylo peklo, ale potom mi Hlasy řekly, že jsem byl posedlý démonem, který mě nutil zabíjet lidi… a… a takhle to bylo. Vlastně jeden je ještě pořád se mnou, myslím hlas," vyblekotal a přemýšlel, že jí možná zatleská, pokud z toho, co právě řekl, vůbec něco pochopí.
Dívka ho však zaujatě poslouchala.

Red čekal, kdy se začne smát, ale čarodějka se jen zamyšleně zadívala do ohně a mlčela.
"Tak takhle to tedy je. Co ti ty hlasy udělaly?" zeptala se po chvíli.
"No totiž… nutily mě vidět všechny, co… co jsem zabil," řekl nakonec a raději se díval do země. "A potom jsem si na všechno vzpomněl a oni toho nechali."
"To je úžasné, takže já jsem ti opravdu pomohla?" zeptala se najednou nadšeně a se zájmem si začala prohlížet stříbřitou dýku ve svém pásu.
"Takže není tak hrozná, jak jsem si myslela," zašeptala si pro sebe.
Red nemohl uvěřit svým očím. Jak mohla být tak v pohodě, když právě přiznal, že zabil spousty lidí?

"Ty jsi opravdu divná. Každý normální člověk by mě odsoudil," pronesl po chvíli temně.
"Neříkej mi, že jsem divná!" ohradila se okamžitě. "Ty snad chceš, abych tě odsoudila? Pokud jsi byl posedlý, tak jsi za to nemohl, ne? Co po mě vlastně chceš?" vyjela na něj s elánem šavlozubého tygra.
Red si povzdechl, ale pak se zarazil, když mu něco došlo.
"Copak jsi mě před tím neodmítla? Proč jsi teda tady a znovu mě zachraňuješ?"

Dívka ho jen zpražila pohledem.
"Nevěděla jsem, že máš tak slabou výdrž. A vůbec, měla jsem tě tu nechat napospas vlkům?"
"Nemohl jsem za to! Ta věc s démonem mě oslabila!" namítl rozhořčeně.
Čarodějka si odfrkla. "Proč jsi vůbec chtěl cestovat se mnou? Nevidím žádný rozumný důvod."
Red si podrážděně založil ruce. "Teď už si nejsem tak jistý, že to chci udělat. Ale tehdy to byl šok, jen tak procitnout a zjistit, že není kam se vrátit," svěřil se jí neochotně.
"Aha, takže ty nemáš kam jít?" řekla a vážně na něj pohlédla.
"To už je jedno," odsekl a přitáhl si k sobě přikrývku. "Jen se vyspím a půjdu, nemusíš se o mě starat."
"Vážně?" ozvala se po chvíli posměšně. "Promiň, ale nijak netoužím po tom, za pár dní se dozvědět, že našli tvé mrtvé tělo v nějakém příkopu."
Red se ani nestačil ohradit, když dodala: "Nebude mi vadit, když půjdeš se mnou."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama