Pírka Čarodějů I. - 3. kapitola/3. část

31. května 2013 v 19:45 | Gura-chan |  Kapitoly

Asi po deseti minutách konečně stanuli na nosné skále, na které byl palác postaven. Už z pohledu z vrchu byl velkolepý, ale teď se zdál ještě velkolepější. Nedaleko od nich stála vysoká strážní věž a na druhém konci paláce u protější skalní stěny byla druhá. Když se na tu nádheru pořádně podívala, všimla si, že skoro každá věž se od sebe liší. Některé byly malé a úzké a ze střech rašily v hojném počtu jako nějaké divé houby. Některé se tyčily vysoko nad ostatními a měli i ochoz s trouchnivějícím dřevěným zábradlím. Jedna byla až robustní a malá okýnka se na ní točila kolem dokola v řadě za sebou, jako lesklý had. Celý palác byl členitý a sestával ze spousty na sebe navazujících budov, přístavků a spojek. Dokonce i s prozářenými střechami a zdmi, však na ni palác působil poněkud temně. Možná za to mohl fakt, že už věděla, kdo jej obývá.


Pořád ještě moc nechápala, jak to, že palác nespadne, ale potom ji napadlo, že dokázat něco udržet ve vzduchu je pro čaroděje nejspíš úplná prkotina. Připomněla si Mericovy vlasy a vyprskla smíchy.

"Co je tady tak směšného?" zeptal se jí doktor a překvapeně se díval, jak se kření. Když tu se ozval veselý hlas.
"To je ale překvapení! Nečekala jsem, že sem přijdeš osobně. Něco se stalo?"
Oba dva se ohlédli.

Za nimi stála malá žena v kostkované košili, hnědé sukni po kolena a s pírkem v ruce. Měla baňatý nos a oči i krátké vlasy po ramena svítivě oranžové.
Dívka na ni vytřeštila oči, zatímco Meric vesele zahlaholil v pozdrav.
"Dlouho jsme se neviděli Urun, jak se máš?"

"Moc dobře, díky za optání," zvolala potěšeně, když tu si všimla dívky. "Ale, ale, kdopak je tohle? Nějaký nový učeň?"

"No něco takového, haha…" odvětil doktor a nervózně se poškrábal na hlavě. "Moc rád jsem tě viděl Urun, někdy se u mě zastav na čaj!" zamával za ní, popadl dívku za ruku a táhl ji za sebou.

"Co se děje? Proč si před ní utekl?" zašeptala dívka a ohlédla se za Urun.
"Je sice milá ale nebezpečná, věř mi, lepší bude, když se jí vyhneme," zašeptal nervózně, zatímco ji vlekl k bráně. "Navíc je celkem upovídaná."

"Takže ty nechceš, aby se rozkřiklo, že jsme tady? Neříkal jsi před chvílí, že už to stejně vědí?"

"No to je pravda…" uznal nakonec zachmuřeně. "Ale přece jen jsem doufal, že to nebude vědět celý palác."

Prošli bránou, vyrobenou z podivně se lesknoucího černého kovu a prošli vstupní halou s vysokými zdobnými sloupy. Podlaha byla kamenná, ale trochu jinak než zdi. Na těch dívka nezpozorovala ani jediný obraz, pouze tu a tam kovový držák s vyhaslou loučí. Z haly ji však Meric skoro ihned odvedl jednou z mnoha uliček. Z té potom pokračovali chodbou doleva, pak schody doprava a dalšími točitými schody. Dívce se ještě točila hlava, když konečně dorazili ke dveřím, což byl očividně jejich cíl. Meric ji pustil a přistoupil k nim.

Byly v barvě půlnoční modři s jasně rudými siluetami zvířat. Zatímco si je dívka se zájmem prohlížela, Meric položil dlaň na siluetu ryby a poté na ni třikrát zaťukal. Skoro vzápětí se dveře otevřely.

"Jen dál, jen dál," ozval se v místnosti netrpělivý hlas.
Meric vstoupil a táhl dívku za sebou.

Místnost byla poměrně malá, kruhového půdorysu. Kulatá okna po celém jejím obvodu, byly vysoko, téměř u stropu. Stěny byly totožné se vzorem dveří, až na to, že se siluety samovolně pohybovaly. Malý rudý drak chrlil oheň, pták létal po obvodu místnosti a dívka dokonce zahlédla i kočku, která právě zmizela z okraje dveří.
V místnosti byl jediným kusem nábytku veliký kruhový stůl ze světlého dřeva, přesně ve středu místnosti. Po jeho obvodu byly tři židle a na jedné z nich někdo seděl.

Byl to muž asi ve věku Merica s velice dlouhými kaštanově hnědými vlasy svázanými do mnoha pramínků. Měl krátkou ofinu, která jen zdůrazňovala jeho vysoké čelo. Rysy v obličeji byly ostře řezané a svým způsobem vznešené. Ten úzký a dlouhý nos, špičatá brada a vysoké lícní kosti. Byl oblečen do svérázného modrého pláště s dlouhým límcem, spadajícím až kdesi k pasu. Nejenže vypadal dost bizardně, ale jako by to nestačilo, zrovna kouřil z nějaké podivně zkroucené bílé dýmky.

Nepodíval se na ně hned. Potáhl si, vyfoukl oblak nazelenalého kouře a teprve potom na ně upřel rychlý přísný a povýšený pohled.

Dívka pod tím pohledem málem zkameněla strachy. Jeho oči totiž rudě plály.

Instinktivně ucouvla a sevřela Mericův rukáv.

"Jak si myslíš, že bychom jí měli pomoct? Víš moc dobře, že takhle to nefunguje," pronesl čaroděj a klidně bafal dýmku.

"Ehm… Larrene," poškrábal se Meric nervózně na hlavě. "Myslel jsem, že nás příjme spíš Darhir…"

"Ten má na práci něco jiného, nemůžeš ho přece otravovat s takovou prkotinou,"odfrkl si Larren a potáhl si. "Kromě toho, mám důvod, abych to vyřídil přímo já, o něco jsem tě požádal, ne? Je už opravený?"

"Ach, ty myslíš…" Meric zašátral ve vnitřní kapse svého pláště, vytáhl jakési pouzdro z jemné kůže a podal ho Larrenovi. Ten se pro něj natáhl a pouzdro rozbalil. Opatrně vytáhl jakousi podivnou dýku, jejíž čepel rudě zářila.

Dívka se na ni překvapeně podívala. Na malou chvíli měla dojem, že dýka zaplála, ale pak si pomyslela, že se jí to určitě jen zdálo. Zamrkala, podívala se na Larrena a znovu polekaně ucouvla.

Čaroděj jí totiž také pozoroval. Dívka znepokojeně uhnula pohledem.
"Podrž si ji na chvíli."

Když si uvědomila, že mluví na ni, nejistě přistoupila a chtěla se natáhnout po nabízené dýce, když tu ji Meric popadl za rameno.

"Nedělej to!" vykřikl a vrhl zlostný pohled na Larrena. "Co si myslíš, že děláš? Víš moc dobře, že se toho dotknout nesmí!"
"Jen jsem chtěl něco vyzkoušet," odvětil znuděně Larren a pokrčil rameny.

"Kdybys to zkusila, možná bych pro tebe dokázal něco udělat. Takhle ovšem…" řekl dívce, aniž by se na ni podíval a začal dýku strkat zpět do pouzdra.
"Nechte mě to zkusit," zašeptala.
"Říkala jsi něco?" zeptal se jízlivě čaroděj.
"Nechte mě to zkusit prosím!" řekla dívka pevným hlasem. Meric se na ni vyjeveně podíval.
"Víš vůbec, co děláš?" zvolal naléhavě.

Dívka si ho nevšímala a přistoupila k Larrenovi, který ji podával rukojeť své dýky a bedlivě ji při tom pozoroval.
"Všimla sis toho, viď?" řekl tiše tak, že ho slyšela jen ona. Dívka neodpověděla a snažila se, jak jen mohla, aby se nepodívala do těch jeho děsivých očí.

Opatrně natáhla ruku k rukojeti dýky. Cítila něco moc divného. Skoro jako by ta dýka žila. Potom se jí dotkla. Vyšel z ní něco jako překvapený povzdech, načež se sesula na kolena. Příšerný pocit, jako by se jí škvařila kůže, se jí dral od konečku prstu, kterého se dotkla rukojeti dýky. Zděšeně cítila, jak bolest neuvěřitelnou rychlostí sílí a rozšiřuje se. Pomalu, ale jistě ji pohlcovaly plameny. Uvnitř křičela, ale z vlastních úst jí nevyšla ani hláska. Nemohla pohnout rty. Nemohla pohnout vůbec ničím. Chtěla to zastavit, ale nevěděla jak.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama