Pírka Čarodějů I. - 3. kapitola/2. část

31. května 2013 v 19:37 | Gura-chan |  Kapitoly

"Mohl bys mi vysvětlit, proč se drápeme na tu horu?" zasténala dívka a svalila se do trávy na jednom z mála rovných míst v okolí. "Nezapomněl jsi náhodou, že jsem měla zlomenou nohu? Nemůžu za tebou běžet!"
"Ach! Promiň," zazubil se na ni Meric a zastavil se. "Potřebuješ si odpočinout?"
"Jen mě nech na chvíli vydechnout."

Mladý doktor si sedl do trávy vedle ní a zadíval se na okolní krajinu.
Byli už dost vysoko. Vlastně byly už dávno nad všemi okolními horami, ale přes to jim zbýval ještě notný kus cesty, aby se dostali až na vrchol. Byl příjemně teplý den. Odpolední slunce zalévalo krajinu jasným světlem a dodával jí kouzlo venkova. Stromy okolo nich už pomalu začínali měnit barvu listí. Podzim byl nedaleko.


"Co je tohle za horu? Proč na ni chceš vylézt? Už odtud je dost pěkný výhled," poznamenala dívka sarkasticky.
Meric se tomu zasmál.
"Neřekl jsem ti snad, že ti pomůžu?"
"To jsi mi řekl, ale hned vzápětí jsi vyrazil z domu jako střela a mě jsi táhl za sebou," zabručela dívka a povzdechla si. "Vysvětlíš mi to konečně?"
"Tahle hora se jmenuje Myrda. Je nejvyšší v celé naší zemi a povídá se, že žádný obyčejný člověk se nedokáže dostat na její vrchol."
"Tak proč na ni v tom případě lezeme?"
"Protože my nejsme obyčejní lidé. Tedy alespoň já ne," pronesl Meric a usmíval se.
"Cože?" zvolala dívka a překvapeně se na něj podívala. Doktor se zvedl z trávy a beze slova vyrazil po kamenité lesní pěšině.
"Pokud tě nebolí noha, tak zvedni svůj ctěný zadek ze země a následuj mě prosím," zavolal na ni přes rameno a zachechtal se.

Dívka se nasupeně zvedla. "Ještě někdy zmíníš můj zadek a nerozchodíš to!" zaječela na něj a s novým elánem, pramenícím ze zlosti vůči němu, začala stoupat nahoru.
Ještě pořád se chechtal, když ho dohonila.

"Stručně řečeno, obyčejní lidé nevědí, kudy mají jít, aby se dostali na vrchol," odpověděl jí rychle, aby to zamluvil.
"A ty to víš?"
"Samozřejmě," odvětil samolibě.
"Jedna otázka. Co bude, až se tam dostaneme? Roste tam nějaká zázračná bylina, co mi vrátí paměť?"
"Kéž by. Bohužel tě musím zklamat, ani já nevím, zda nám tenhle malý výlet vůbec k něčemu bude."
"To nezní moc nadějně," zabručela si dívka pod nosem.

Připadalo jí, jako by šla celý den. Nohy jí bolely a měla hroznou žízeň, navíc to nevypadalo, že by vrcholek byl nedaleko. Nervózně pozorovala slunce, které se pomalu ale jistě snášelo k západu.

"Kdy už tam budeme?" zvolala už asi posté a ohlédla se na Mericova záda.
"Až tam budeme, tak tam budeme."
"Tohle pořekadlo nesnáším," zabručela a vylezla za ten den, na nejmíň miliontý kámen. "Připadá mi, že se tam nikdy nedostaneme. Jako bychom se vůbec nepřibližovali."
"Ano, právě kvůli tomu to většina lidí vzdá. Můžu tě ale ujistit, že jde jen o zdání," prohlásil Meric vychytrale a pak zcela znenadání sešel z pěšiny a vydal se do houští napravo. Dívka se zastavila a zmateně ho pozorovala. Doktor se na ni zazubil a ukázal na malou díru v křoví.
"Tudy," řekl.
"Myslíš to vážně?" zeptala se ho se zvednutým obočím.
"Jak už jsem říkal. Lidé nevědí, kudy mají jít. Já to naštěstí vím, takže pojď za mnou," pronesl a zmizel ve křoví.

Dívka se nejistě vydala k chodbičce v houští. Pokud věděla, tak tímto směrem by sešla zase dolů. Nechápala, proč jí Meric nevede po pěšině, jako doposud. Pokrčila rameny a vydala se do houští.

Jen co se prodrala mezi větvičkami a vypotácela se ven, nevěřícně se rozhlédla. Byla na vrcholu.
Nedaleko od ní se stromy rozestoupily a odhalily malou mýtinku, kterou jako by rozsekl v půli nějaký obr svou obří sekyrou. Končila totiž, prudkým skalnatým srázem, který jakoby rozděloval vrchol hory na dva. Trhlina byla velice široká (dívka na druhém konci mýtinky s námahou zpozorovala jen náznak pokračujícího lesa) a směrem dolů se zužovala. Dívka došla až k srázu, pohlédla dolů a užasla.

Nic co doposud viděla, nebylo tak šílené a přitom tak důmyslné. Byl přímo uprostřed propasti, zaklíněný mezi dvě skalní stěny, které ho pevně svírali jako dlaně. Nikdy by jí nenapadlo postavit palác na tak nebezpečné místo. Nedokázala uvěřit tomu, že tam opravdu je, že se v příští chvíli nerozpadne a nezmizí v hlubinách propasti. Trhlina se táhla od východu k západu, proto ji právě zapadající slunce krásně ozařovalo. Tmavé břidlicové střechy věžiček se leskly a v šedivých kamenných zdech paláce se rovněž třpytila i malá okýnka. Když trochu zaostřila, všimla si, že palác ve skutečnosti stojí na kusu skály, ale dál pod ní byla jen tma. Tam už nemohlo ani světlo slunce. Když si uvědomila tu hloubku, sevřel se jí žaludek a trochu odstoupila.

"Tohle jsi mi chtěl ukázat?" zeptala se Merica, když k ní dorazil. "Nic praštěnějšího jsem v životě neviděla," vydechla užasle.
"To nemůžeš vědět."
"Ach, pravda," poznamenala smutně, když jí došlo jak to myslí. Ale i přes to, dokázala by zapomenout na něco takového? Ten pohled byl naprosto neuvěřitelný.
"No, myslím, že bychom měli jít. Docela rád si u nich dám šálek čaje. Ta cesta sem byla opravdu vyčerpávající," odvětil doktor a vydal se podél srázu.
"Počkej, co tím myslíš, u nich? Neříkej mi, že na tom místě někdo žije," zvolala překvapeně a vydala se za ním.
"Samozřejmě," odpověděl jí, a co chvíli nahlížel do srázu, zatímco podél něj kráčel. Konečně nejspíš našel, co hledal, poněvadž si klekl a spustil nohy do propasti.
"Bydlí tam čarodějové," řekl a skočil.

Dívka se vyděšeně vrhla k okraji srázu. Spatřila ho kousek pod sebou, jak stojí na schodech vydlabaných přímo do skály. Z vrchu na ně nešlo vůbec vidět, pokud se člověk dostatečně nevyklonil. Meric se na ni zazubil a pomohl jí dostat se za ním.

Dívka si oddechla. Náhle jí však došlo, co jí to vlastně řekl.
"Čarodějové?" zvolala zděšeně a vzápětí se zděsila ještě víc. Skály se rozezněly ozvěnou jejího hlasu.
"Tady musíš mluvit tiše," zašeptal Meric a pobaveně ji sledoval. "Ale nemusíš mít strach, nejspíš o nás už hodně dlouho vědí."
"A to mě má jako uklidnit?" zasípala na něho a vyděšeně se rozhlédla.
"Nemusíš se jich bát, oni nemají mor," podotknul doktor se zvednutým obočím a jal se sestupovat ze schodů.
"Možná nemají mor, ale umí čarovat. Co když nám něco provedou? Měl by ses vrátit ze svého pohádkového světa a začít uvažovat rozumně," odsekla co nejvíc potichu dívka a následovala ho.

Úzké schody byly nepraktické a černá hlubina pod nimi ji znervózňovala. Snažila se přidržovat se skalní stěny, zatímco velmi opatrně kladla jednu nohu vedle druhé.
"Čarodějové nejsou zlí."
"Jak to můžeš vědět?"
"Připadá ti, že jsem zlý?" zeptal se jí a koutkem oka se na ni podíval.
"T-to nemyslíš vážně. Copak ty nejsi doktor?" vykřikla ustrašeně dívka a úplně zapomněla na ozvěnu. Stěny se znovu rozezvučely.

Meric počkal, až hluk přestane a potom pokračoval.
"Samozřejmě, že jsem doktor, ale zabývám se i jinými věcmi."
"Jako například?"
"Vyrábím pro ně zbraně. Myslím tím magické zbraně. A abych to mohl dělat, musím vědět něco o magii." Povzdychl si a pokračoval. "Já sám jsem čarodějem opravdu spíše přes pomůcky. Jediné co trochu umím je antigravitace. Ale myslím, že toho už sis všimla."

"Myslíš své vlasy?" zeptala se ho poťouchle a zadržovala smích.
"Na tom není nic vtipného," zarazil ji a pokračoval v sestupu.
"Takže ty myslíš, že by mi dokázali pomoct?" zeptala se ho po chvíli.
Meric pokrčil rameny.
"To nevím ani já. Budeme se jich muset zeptat osobně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama