Pírka Čarodějů I. - 2. kapitola/3.část

30. května 2013 v 15:34 | Gura-chan |  Kapitoly

To uvědomění na tom bylo to nejhorší. Viděl sám sebe, ale nepoznával se. Zděšeně na sebe zíral. Slzy mu stékaly z očí naprosto bezděčně. Neovládal je a ani nemohl.

"Není to moc pěkný pohled, viď?"

"Už… už dost."

Nevěděl, kolik uběhlo času. Ale nepřestávalo to. Viděl své činy znovu a znovu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to někdy mělo skončit. A potom mu na mysl padla jediná otázka.

"Proč… proč jsem tohle dělal?"


"Ty už si nepamatuješ?"

"Já přece… nemohl jsem být vždy takový."

Hlasy utichly. Po chvíli, která mu připadala, jako věčnost se ozval jediný hlas. Hlas muže. Red si uvědomil, že ho poznává.
Vzpomněl si.

Hlasy ho vzali do jedné z jeho vzpomínek. Viděl sám sebe sedět v hostinci. Byl opilý. Opil se, protože mu právě zemřeli rodiče. Uhořeli stejně jako polovina lidí v jejich vesnici. Hostinec, ve kterém seděl a popíjel, byl jedním z mála domů, které ten strašný požár přežilo.

Jak na to mohl zapomenout?
Jak mohl zapomenout na rodiče?
Jak mohl zapomenout na svou první vraždu?

Ten muž nebyl důležitý, dokonce ho ani neznal. Jenže byl ve špatnou chvíli na špatném místě a navíc neměl moc dobrou povahu. Začal ho urážet. Jen tak z ničeho nic.

Nejspíš byl taky opilý, ale jeho to štvalo, slyšel jeho hlas, slyšel, jak na něj mluví a vadilo mu to. Nechtěl ho zabít. Nechápal, proč to udělal. Jednoduše vytáhl meč a…

Najednou bílé světlo zmizelo.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, že to na co se dívá, je nebe. Potom si uvědomil, že leží na zádech na něčem tvrdém. Pohl se. Trvalo mu asi pět minut, než se dokázal zvednout. Byl hrozně zesláblý. Zasténal. Bolelo ho celé tělo. Stále byl ještě na té cestě. Musel tam ležet celé hodiny.

Věděl, že je zpátky, ale něco bylo špatně. Něco…
Ten pocit, který měl, když ho bytosti pozorovaly, nezmizel.
Pořád tu byly.

"Správně," ozval se Hlas a trochu znuděně dodal: "Až na to, že jsem tu jen já. Ostatní se vrátili zpět do athame."

"Proč jste mě propustili?" zeptal se zpomaleně Red. Dokonce i mluvení mu dělalo potíže.

"Špatně," zívl hlas muže. "My tě nepropustili. My jsme tě jen přivedli k vědomí."

"Proč jste to udělali?"

"Vzpomněl sis," řekl Hlas. "To způsobilo, že démon, který tě posedl, nad tebou ztratil kontrolu."

"Já… já byl posedlý?" vyrazil ze sebe zděšeně Red.

Hlas neodpověděl.

Vlastně… trochu to dávalo smysl. Pamatoval si jen velmi málo ze své blízké minulosti. Byly to jen takové útržky vzpomínek. Posedl ho démon. Jen to pomyšlení ho děsilo.

"Co mám dělat?" zeptal se potichu.

"Proč se ptáš mě?"

"Nevím, co mám dělat, prosím poraď mi!" zvolal zoufale a složil si hlavu do dlaní.

Neměl rodinu. Jeho dům shořel spolu s ní. Neměl se kam vrátit. Pomalu, ale jistě se ho začínala zmocňovat beznaděj.
"Nemám tu nikoho…"

"Potom běž za tou, která nás vlastní. Nezachránila tě snad? Dlužíš jí za všechno," řekl Hlas ledabyle.


Věděl to. Nejspíš se toho nikdy nezbaví. Vždy bude pro všechny jen vrahem.

Nemohl ji ale nechat odejít. Hlas mu poradil, aby šel za ní a on věděl, že je to správné. Nicméně ona mu nevěřila a on se jí ani nedivil. Matně si vzpomínal na jejich souboj. Nejspíš se choval jako šílenec, jenže tehdy si to neuvědomoval. Tehdy ji chtěl zabít.

Nemohl ji, ale nechat jít. Proto se vydal za ní, i přes to, že byl vyčerpaný a všechno ho bolelo. Věděl, že si všimla, že ji sleduje, ale nevypadalo to, že by jí to bůhvíjak zneklidňovalo. Asi po třech hodinách úmorného šlapání do kopce, už mu začala docházet její strategie. Nebyla moc dobrá, ale na něj účinkovala perfektně. Hlas ho oslabil, nebo ho možná oslabil démon. Bylo vlastně jedno, kdo za to mohl, faktem zůstávalo, že už jí nestačil.

Vyčerpaně klesl k zemi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama