Pírka Čarodějů I. - 2. kapitola/2. část

30. května 2013 v 15:30 | Gura-chan |  Kapitoly

Dívka seděla u hrobu a přemýšlela o všem, co jí potkalo.

Jakmile přijeli do města, Karin i se svým manželem Selixem povyprávěla vesničanům trochu zjednodušenou verzi toho, co se jim přihodilo. Dívka se toho nezúčastnila, ale doufala, že žena dodrží svůj slib a nezmíní se o jejích athame.

Rozloučila se s nimi, jen co přijeli do města a poté se ubytovala v jednom z místních hostinců. Ti dva odcestovali, jak nejrychleji to šlo. Možná se báli, že po nich ti lupiči zase půjdou. Nicméně ona tu zůstala. Chtěla být na pohřbu starého kočího, protože by si neodpustila, kdyby před tím utekla. Pokud by zareagovala dřív, možná by ho mohla zachránit.


Pohřeb zaplatila z vlastních peněz, protože se ukázalo, že stařec řídící zchátralý dostavník neměl žádnou rodinu. Udělala to ale ráda. Dlužila mu to.

"Slečno."

Dívka se překvapeně obrátila za hlasem. Za ní stál jakýsi muž ve středních letech s bledýma očima. Příjemně se na ni usmál. Poznala v něm podkoního, u kterého včera ustájila starcova hnědáka.

"Chtěl jsem se vás zeptat, co zamýšlíte udělat s tím koněm? Je už hodně starý, ale je zvyklý vozit dostavník. Chci tím říct, ehm, rád bych ho koupil…"

"Nechte si ho. Stejně není můj," odvětila dívka a zvedla se z trávy.

"V-vážně?" zvolal muž a začal jí děkovat.

"Jen se postarejte, aby se měl po zbytek svého života dobře, ano?"

"Jistě, samozřejmě…"

Poděkovala mu a rozloučila se. Pomalým krokem se procházela hřbitovem a přemýšlela. Zamračeně si stiskla ránu na krku a na paži. Skvěle, jako by snad neměla dost jizev z výcviku.

"Očividně mám na čele napsáno "Zde zapíchnout"," pomyslela si nakvašeně.
Ale když došla k bráně a zvedla hlavu, vztek ji okamžitě přešel. Nahradilo ho zděšení.

O bránu se kdosi opíral.

Ještě před chvílí koukal do země, ale když ji zpozoroval, narovnal se a podíval se jí do očí. Chvíli nikdo z nich nepromluvil.
Dívka nevěřícně vydechla. Musí se z toho šoku dostat. Odhodlaně sevřela rukojeť modré dýky a zaujala bojový postoj.
"To nebude třeba," řekl, když uviděl, jak znovu sahá po svých dýkách. "Nechci ti ublížit."

"A to ti mám jako věřit?" zvolala hlasitě a tasila modrou dýku.

Viděl, jak ji zaskočilo, když ho tu spatřila. Nicméně, šok v jejich očích rychle vystřídalo odhodlání. Stejně jako předtím. Nebyla z těch, co se nechají zaslepit strachem.
Povzdechl si.

"Co v tom případě po mě chceš?" zeptala se ho, když jí neodpovídal.

"Ty cestuješ, že? Chtěl bych se k tobě přidat."

Vytřeštila na něj oči. "C-co prosím?"

Neodpověděl, jen se na ni klidně díval.

Zavřela oči a vydechla. Je to blázen. Blázen. Věděla však, že si za tohle může sama. To ona na něj použila Athame snu. Nejzáhadnější a nejnebezpečnější athame co měla. Nikdo vlastně nevěděl, co tahle dýka udělá s člověkem, na kterého je použita. Tohle pěkně zpackala. Co bude dělat?

Zadívala se na něj. Ještě pořád ji pozoroval. Nicméně v jeho očích už nebylo šílenství. Byl vlastně jako někdo úplně jiný. Když spolu bojovali, měla pocit, jako by ji ani neviděl. Jako by se díval na něco, co viděl jen on. Teď to bylo jiné.
Ale i přesto.

"Nebudu cestovat s někým, koho vůbec neznám a kdo se mě pokoušel zabít. Zjednodušeně řečeno, nemám zájem cestovat s vrahem," pronesla a zasunula dýku zpět do pásu.

Jeho výraz se změnil. Nemyslela si, že by ho dokázala touto větou ranit, nicméně vypadalo to, že ano. Vlastně to vypadalo, že je mu trochu do pláče.

Co to jen… co to právě teď pocítila? Nemohla to být lítost. Proč by měla litovat vraha?
Odvrátila se od něj a rychlým krokem prošla hřbitovní bránou. Nezastavil ji.

Oddechla si a vydala se ušlapanou pěšinkou do údolí, ve kterém se rozprostírala vesnice. Chtěla odtud co nejrychleji pryč.

Rozhodla se, že půjde pěšky. Poté, co zaplatila staříkův pohřeb, neměla dost peněz, a cestu dostavníkem už beztak nechtěla znovu riskovat. Vydala se směrem k městu, do kterého původně mířila, ale zvolila jinou cestu. Byla to sice velká oklika, ale sníží se tím šance, že opět potká ty padouchy.

Ušla pár kilometrů, když si toho všimla. Procházela mírumilovnou krajinou, kolem byli jen lesy a louky. Na pastvinách nedaleko od ní viděla stádo krav a o kus dál spásali trávu ovce.

Nejprve měla zvláštní pocit, ale nevěnovala mu skoro žádnou pozornost. Až dokud ten pocit, pocit, že ji někdo sleduje, nezačal být dosti otravný na to, aby ho vzala na vědomí. Bezděčně se ohlédla za sebe.

Byl tam. Šel celou dobu za ní.
Dívka se rychle podívala zase dopředu, ale nezrychlila ani nezpomalila.

"To je ale otravný kluk," pomyslela si a převrátila oči v sloup.

Byl asi třicet metrů za ní, ale udržoval si od ní stálý odstup. To byl nejspíš důvod, proč si ho až do teď nevšimla.
Povzdychla si a pokrčila rameny. Když chce jít za ní, ať si jde. Nejspíš ho to hodně brzy přestane bavit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama