Pírka Čarodějů I. - 1. kapitola/2. část

30. května 2013 v 15:04 | Gura-chan |  Kapitoly
2.část

Už ani nevěděl, kdo ho tam dotáhl. Vlastně… nejspíš to byl Kareg. To on ho přemluvil. Prostě za ním jednoho dne přišel. On seděl ještě pořád v tom hostinci. Všichni ostatní už dávno odešli. Vlastně spíš utekli. Před ním.
Právě dopíjel svou skleničku, když vstoupili. Obezřetně přešli mrtvé tělo ležící na zemi a došli až k němu.

"Co chcete?" zavrčel na ně nevraživě.

Kdokoli jiný by určitě utekl. Vždyť měl na sobě krev. Kdokoli by to viděl, zděšeně by vyběhl ven za panického výkřiku: "Vrah! Pomoc! Je tam vrah!" Nicméně oni neutekli. Vypadalo to, že přítomnost mrtvého těla je pro ně asi stejně důležitá, jako bzučící moucha vzadu za výčepem.


Jeden z nich od ostatních kousek poodstoupil a teatrálně si sedl vedle něj na židli. Opřel se lokty o stůl a uchechtl se.
Ano. Uchechtl se.

Jaký může být člověk, co se "uchechtne" když uvidí dílo vraha? Nepochybně blázen. Anebo někdo, kdo je na mrtvoly zvyklý. Kdo je zvyklý i na vrahy. Možná někdo kdo sám je vrahem. A on jím skutečně byl - přesněji řečeno, byl jejich vůdce.

Stručně mu nabídl, ať se k nim přidá. Bude mít dostatek peněz a může si vraždit, jak jen bude chtít. Nejspíš si myslel, že ho to navýsost zaujme, ostatně, většina násilníků by přijala jeho návrh s krutou radostí. Ale Red nebyl jedním z těchto lidí. Nešlo mu o peníze ani o týrání druhých. Když už zabíjel, tak to bylo kvůli strachu v očích oběti.
Protože ti, na které ukázal svým mečem, měli strach. Viděl jim to v očích. A to byl právě ten důvod, proč lidi zabíjel.
I ostatní z jeho skupiny se ho báli. Dokonce i Kareg, který se vždy smál, když on vraždil lidi, i ten by měl v očích strach, kdyby se ho rozhodl zabít. Byl si tím jistý.

Všichni seděli v trávě, nebo se opírali o stromy a čekali. Konečně dorazil, s hlasitým oddechováním, které svědčilo o tom, že nejspíš celou cestu běžel.

Red si nepamatoval jeho jméno. Byl to jen další z mnoha Karegových poskoků. Pro něj nebyl důležitý ani jeden z nich.
Zmíněný muž se vyčerpaně opřel o jeden ze stromů a řekl něco v tom smyslu, že už jsou na cestě.

"Za jak dlouho dorazí?" zeptal se ho Kareg.
"Asi za deset minut. Ale podle toho jak je ta stará herka pomalá, spíš ještě později."
"Nechce se mi čekat," utrousil Kareg. Posunul si klobouk na hlavě a zadíval se z malého vršku, na kterém stáli, dolů na ušlapanou cestu. Na tváři se mu objevil nedočkavý úšklebek.
"Vám se snad chce čekat?"
Ostatní se zachechtali a začali se zvedat. On se nesmál. Karegovy vtípky mu nikdy nepřipadali nějak zvlášť vtipné.
"Přidáš se k nám později?" zeptal se ho Kareg, když zpozoroval, že on, na rozdíl od ostatních, i nadále jen nezúčastněně sedí.

Bylo to jeho jediné štěstí, že ho respektoval a nikdy s ním nemluvil jako s níže postaveným. Věděl, že by to nemusel přežít.

"Půjdu za vámi. Jednoho z nich mi nechte," promluvil tiše, aniž by se na Karega byť jen podíval. Ostatní se na něj nejistě pohlédli. Kareg se však jen uchechtl, jako vždycky a dal jim pokyn.
Skupinka lupičů, nebo možná spíš vrahů, seběhla z kopce a v úkrytu stromů se vydala podél cesty směrem k přijíždějícímu dostavníku.

Lidé, kteří v něm cestovali, měli dnes zemřít.
Red zpoza stromu pozoroval, jak Kareg dává ostatním znamení, když je dostavník předjel. Vyšel ze stínu stromu, který ho ukrýval a pomalu se zařadil za ostatní. Viděl jak Kareg tasí meč. Jeden rychlý pohyb. Nic víc ho to nestálo. Tak jednoduché je zabít člověka.

Stařec co vedl koně, se sesul na zem. Kůň to nejspíš vycítil a zastavil. Ostatní se mezitím zabývali nějakou potrhlou ženou a chlapem co byl vystrašený na smrt.

Podle informací, které měli, cestovali v dostavníku tři lidé. Jeden z nich připadá na něho. Tasil meč.
Byla to nějaká holka. Reda vlastně nezajímalo, kdo to je. Jediné co zase toužil vidět, byl strach v očích. Strach ze smrti. Ona k němu ale byla otočená zády. Ještě ji nemohl zabít.


Musela se uklidnit. Zhluboka se nadechla a nenápadně vsunula ruku dovnitř svého kabátu. Po chvilce šmátrání našla, co hledala. Ucítila na špičkách prstů tak dobře známé rukojeti svých čtyř dýk. Potom jak nejrychleji dokázala, jednu z nich tasila, otočila se a vší silou s ní udeřila do jeho meče.

Podařilo se.
Meč mu vyklouzl z ruky, ale jeho vlastník se netvářil nijak překvapeně. Odhodlaně na něj namířila rudou dýkou.
Muž co stál před ní, byl poměrně mladý, mohl být jen asi o dva roky starší než ona. Měl podlouhlé černé vlasy a tmavě hnědé až skoro černé oči. Dívka v nich viděla známky šílenství. Popravdě vypadal jako někdo opravdu nebezpečný. Na něj svou rudou dýku použít nemohla.

Byla to už doba, co naposledy bojovala s dýkami. Nejistě ji sevřela. Nesmí ztratit kontrolu.
Koutkem oka zjišťovala, jak si vedou ostatní spolucestující. Bohužel musela konstatovat, že bledě. Muž brečel a držel se za hlavu. Žena ječela a zuřivě je kousala, ale jednomu z lupičů se podařilo zakroutit jí ruce za zády. Už neměla mnoho času. A ten chlápek stojící před ní, se na ní nepřestával dívat. Vlastně ji pozoroval docela klidně na to, že ho právě ohrožovala na životě. Nicméně poté, co ho připravila o zbraň, se nehýbal ani se nepokusil na ni nějak zaútočit. Jen stál a pozoroval ji. Dívka doufala, že tak ještě chvíli vydrží.

Zatímco na něj neustále mířila zbraní, zašátrala druhou rukou po další dýce. Sevřela její rukojeť a … dřív než si to kdokoli stačil uvědomit, tasila a vrhla zářivě modrou dýku směrem k ženě a dvěma lupičům.

Dýka se zabodla do země kousek od levé nohy jednoho z nich. Oba dva muži se na zbraň vyjeveně podívali. Ale dřív než stačili zjistit, odkud se vzala, křikla dívka na ženu: "Rychle! Utíkejte!"

Žena byla naštěstí natolik duchapřítomná, že neváhala a využila chvíle jejich nepozornosti. Vytrhla se jim a běžela směrem k dívce.
Právě včas.

Nezasvěcený pozorovatel by nejspíš nechápal, co se právě stalo. Žádného z lupičů přece ta modrá dýka nezasáhla, tak proč se oba najednou tváří tak vyjeveně? Proč se vůbec nehýbou?

Stejné otázky si zřejmě položil i Kareg. Poté co zabil starce a okradl ho, se bavil tím, že sledoval Reda.

Dřív než se k nim Red přidal, nebyli moc úspěšní. Za jediného schopného člověka v jeho gangu se považoval on sám. Ostatní nebyli nic jiného než příživníci a zbabělci.

Když napadli někoho, kdo to čirou náhodou uměl s mečem či s nožem, byl to problém, který musel vždy řešit on. Chlápci, kteří se k němu přidali, nebyli zrovna zruční v zápase zbraň proti zbrani. Všichni hloupě předpokládali, že se lidé proti nim nebudou bránit, protože budou příliš vyděšení. To by byl dobrý úsudek, pokud by okrádali pouze vesničany, nebo obyčejné chudé lidi. V dostavnících ale občas cestovali zvláštní lidé, kteří nejen, že uměli bojovat, ale prostě odmítali přenechat své peníze a cennosti lupičům, a už vůbec by se nenechali zabít. Byl to on, kdo proti takovýmto lidem musel bojovat. Věděl, že takhle nemůže pokračovat. Potřeboval někoho silného, jako byl on sám. A potom konečně přišel ten den.

Procházeli se zrovna v jedné vesnici, která minulou noc skoro celá vyhořela. Byli poblíž, když dostali hlášku. Není věru nic jednoduššího, než nepozorovaně uloupit všechny cennosti, které našli v ohořelých a rozbořených domech.
Poté co některé z nich vybrali, si sedli k cestě a bavili se. Když tu najednou zaslechly zděšené výkřiky. Kareg si nejprve myslel, že Ted zase zapíchl něčího psa, ale ukázalo se, že to výjimečně nebyli oni, kdo tuto paniku způsobili.
Výkřiky se ozývali z jednoho hostince na konci ulice, ze kterého následně vyběhli vyděšení lidé. Jedna žena, která odtud rovněž utíkala, mířila směrem k nim. Kareg byl od přírody zvědavý a proto mu nedalo, aby ženu nezastavil a nezeptal se jí, co se stalo.

"On ho zabil! Zabil ho!" zaječela ta žena zděšeně, a aniž by něco vysvětlila, vytrhla se mu a běžela dál.

Jen co ho uviděl sedět v tom hostinci, věděl, že on je ten koho hledá. Právě zabil člověka, a přesto byl úplně klidný. Seděl na dřevěné židli a očividně ho nezajímalo, že sem co nevidět dorazí královi poskoci, aby ho zatkli.
Ostatní z jeho bandy nikdy přesně nepochopili, proč mu nabídl, aby se k nim přidal. Nic však nenamítali. Ani nemohli. Jejich názor ho nezajímal. Věděl, že Red je šílenec, vždyť už kolikrát ho viděl zabíjet lidi a nikdy se toho pořádně nenabažil. Kareg měl rád nebezpečné lidi.

Tentokrát ale bylo všechno jinak.
Kareg se těšil na skvělou podívanou. Viděl, jak Red namířil svůj meč té holce zezadu na krk. Uchechtl se. Věděl, že v Redově podání je to něco jako rozsudek smrti. Viděl i jak ji to zaskočilo. Všechno probíhalo jako obvykle. A pak se to tak pokazilo.

Skoro tu holku ani neviděl, ale zčistajasna uslyšel, jak Redův meč zarachotil o zem. Chvíli nevěděl, co se stalo, protože Redův výraz se nezměnil. A potom, dřív než se Kareg na něco zmohl, vrhla ta holka nějakou divnou modrou dýku po Martinovi a Tedovi. Uslyšel, jak něco vykřikla, a žena co se ještě před chvíli prala s oběma muži, najednou utíkala směrem k ní.

Liam, který právě okrádal vyděšeného cestujícího, od něj mimoděk trochu odstoupil a otočil se, aby se podíval co se děje. Nicméně než to stačil zjistit, ta holka po něm mrštila zelenou dýku. Zabodla se přímo před něj.
Liam se rozesmál.

"Nějak ses netrefila holčič…" ani to nestačil doříct, když se na jeho obličeji objevil výraz zděšení.
Kareg nechápal co se děje. Najednou si uvědomil, že teď je nejspíš řada na něm. Dívka s dlouhými rudými vlasy se otočila a upřeně se na něj zadívala. Nicméně tvářila se trochu nejistě. Nevypadalo to, že po něm chce hodit tu rudou dýku, kterou po celou tu dobu držela v ruce.
Využil toho.

Rozběhl se k Tedovi, u jehož nohy byla zapíchnuta do země modrá dýka. Ted i Martin měli oba totožné výrazy. Jakoby se nemohli hýbat, ale nevěděli proč. Kareg pochopil, že za to může ta dýka, i když o něčem podobném nikdy neslyšel. Tušil, že když tu dýku vytáhne ze země, účinky přestanou.

Vrhl se na ni zrovna ve chvíli, kdy Red něco klidně poznamenal.
"Nesahej na ni."

Bohužel, řekl to pozdě. Anebo ho možná Kareg ani neslyšel, protože popadl dýku oběma rukama a snažil se ji vytáhnout ze země. Nicméně účinek se dostavil okamžitě. Jen co se jí dotknul, ztuhl. Rukojeť dýky mu vyklouzla z rukou.

"Hlupák," pomyslel si Red a rychle se natáhl po meči. Ta holka byla nepochybně nějaká čarodějka. A sahat na čarodějčiné pomůcky by napadlo opravdu jen hlupáka.
Zbýval už jen on.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama