Čekárna

10. května 2013 v 23:21 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Po megaultra dlouhé době opět zdravím všechny zbloudilé duše,
Docela nedávno jsem tak moc intenzivně přemýšlela nad svým životem (samozřejmě v posteli ve dvě ráno), až se mi z té únavy atd. zjevila moje čekárna. Sama teď nedokážu říct, zda jsem to opravdu vymyslela já, nebo se mi o tom zdálo... ale hádám, že to mohlo být něco mezitím (konkrétně: zmatené vidiny nešťastného člověka v polospánku a dehydrataci).


Napsáno formou povídky, kdo je hlavní postava, můžete hádat třikrát a veverka to není.
(Veverka? Neptejte se mě. Nemám šajnu o čem to tu vykládám.)

zdroj: http://funny-pictures.feedio.net

Čekárna
Tik, tak.
Tik, tak.
Zvuk hodin, došlo jí někde v hlubinách její hlavy. Hodin?
Víčka se pomalu pohnula, až se nakonec otevřela. Šedomodré oči uzřely pokoj. Ano byl to pokoj a velice útulný. Seděla na měkké červené sedačce z příjemného materiálu.
Počkat. Copak tenhle pokoj někdy dřív viděla? Copak v něm někdy byla? Byla si naprosto jistá, že ne, ale přesto… přesto se nedokázala zbavit dojmu, že tu všechno zná. Stačilo se rozhlédnout.
Místnost nebyla velká a krom její sedačky zde bylo i několik dalších křesílek, avšak opuštěných. Byly tu stolky s papíry a knihami, na policích se válely nejrůznější krámy od peří v kelímku po svíčky a plyšáky. A na stěnách vysely jeden vedle druhého obrazy. Bylo jich tolik! Maličké, jiné trochu větší a největší přímo za ní. Zamžourala, aby viděla, co zobrazují, ale i tak je nedokázala rozeznat.
Netrpělivě zanadávala a zapřemýšlela, proč si sebou, k sakru, nikdy nevezme brýle. Sotva na to pomyslela, okamžitě je uviděla vedle sebe na sedačce. Zakroutila hlavou a nasadila si je.
Užasle se rozhlédla a polkla.
Teprve teď porozuměla.
Ty věci na policích, to nebyly krámy. Všechny je znala, byly to její suvenýry, věci, které ráda sbírala. Pírka ptáků, kamínky, postavičky, ukradnuté drobnosti. Byly to pro ni důležité věci, poněvadž ji těšily.
A ti plyšáci, ano, všechno to byli její přátelé, kteří ji provázeli životem, když byla malá. Jejich matné oči na ni hleděly. A ty knihy… vždyť přece všechny ty knihy četla! Je jich tu plno, celá místnost, ale přece by dokázala říct, o čem jsou, ach ty její zamilované knihy…
Přelétla pohledem po obrazech. No jistě, zná je, vybavuje si je… její vzpomínky na minulost. Támhle je, jak ji sestra vozila dětským kočárkem, a támhle zase, jak sedí u babičky u stolu a jí kuřecí vývar. Čím větší byly obrazy, tím víc si je pamatovala a tím víc pro ni znamenaly. Obrazy z dětství byly malinké, rozmazané a nejasné.
Otočila se za sebe. Tam byla.
Vyobrazena na největším obraze v tom nejhonosnějším rámu. Usmívala se na ni. Dívka sedící na červené sedačce ji smutně pozorovala. Ano usmívala se, a to úplně stejně jako na fotce na jejím hrobě. Byl to úsměv, který na ni hodně prozrazoval. Dívala se tak mile, i pobaveně zároveň. Dívala se, jako by odpouštěla a chápala, ale i jako by jí cosi vadilo. Dívala se možná i trochu otráveně, že ji někdo fotí.
"Míšo," povzdychne si dívka a zrychleně zamrká, aby se zbavila pálení očí. Rychle se otočí zase dopředu. Ano tahle místnost to byla její místnost.
Byla to čekárna.
Hodiny nad dveřmi přímo naproti ní nepřetržitě tikaly. Ty dveře možná měli sklo, ale to bylo zamlžené. Nikdo nevěděl, co je za nimi. Ani ona sama.
Ty dveře byly polepené nejrůznějšími lepícími papírky a na všech bylo něco napsáno. Dívka zahlédla cosi jako: "Udělám maturitu." A na dalším: "Najdu si práci, nebo brigádu." A hned pod ním je další: "Budu mít alespoň tři kočky."
Dívka se usměje. Ano, její naděje do budoucna. Ačkoliv za dveřmi je mlha, ty papírky jsou její cíle. Věděla, co je na ostatních.
"Napíšu všechny své příběhy!"
"Dokončím knihu!"
"Budu se učit jazyky."
A zpozorovala i ceduli nad dveřmi, která se právě změnila. Bylo na ní napsáno: Maturita. To je to, co je pro ni právě teď nejblíže. Ale ještě není ten pravý čas. Hodiny nad dveřmi ukazují, že má ještě spoustu času, než jimi bude muset projít. A až jimi projde, uvidí další pokoj. Možná se změní docela, možná jen nepatrně, ale přece jen už to bude jiný pokoj.
Pokoj její budoucnosti.

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co vy a druhá kniha Pírek Čarodějů?

Těším se na ni.
Neznám.
Teprve čtu první knihu.

Komentáře

1 marnice marnice | 12. května 2013 v 13:44 | Reagovat

První polovina mne tolik nebavila, ale konec je napsaný vážně skvěle! :)

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 12. května 2013 v 14:14 | Reagovat

Moc děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama