Pírka Čarodějů I. - 3. kapitola/1. část

31. května 2013 v 19:29 | Gura-chan |  Kapitoly

•Třetí kapitola•

Bez minulosti

(Před rokem)

Mokro a zima. To byly její první pocity.
Otevřela oči do prudkého slunečního světla. Zasténala, rychle si zakryla oči a převrátila se na bok, až to šplouchlo.
Šplouchlo?

Rozhlédla se kolem sebe. Ležela na mělčině. Kolem dokola byly vysoké skály a hory. Ona sama ležela po pás ve studné říční vodě. Klidně kolem ní proudila.
Nepoznávala to tu.

"Kde to sakra jsem?" napadlo ji. Ale pak ji na mysl padla mnohem závažnější otázka.
Kdo jsem?

Znovu se rozhlédla. Opatrně a plna strachu pohlédla do svého odrazu na vodní hladině. Věděla, že se dívá na sebe, nicméně nepoznávala se.


Viděla asi patnáctiletou dívku s dlouhými rudými vlasy a světle zelenýma očima. Ve tváři měla výraz překvapení, který se následně změnil v naprosté zděšení. Byla celá od bahna, vlasy měla zacuchané, mokré a špinavé. Oblečení na tom nebylo o moc lépe.

Zvedla se z vody, ale vzápětí do ní zase spadla, až se voda rozstříkla. Nemohla vstát, bolest v pravé noze ji to nedovolovala. Prohlédla si ji. Nebylo divu, noha jí trčela v divném směru. Vlastně se divila, že s ní vůbec dokázala pohnout.

Když se na sebe podívala pořádně, všimla si různých odřenin a škrábanců. Musela pryč z té vody.
Doplazila se k okraji mělčiny a vylezla na břeh, kde se svalila do trávy. Do očí se jí draly slzy a ona je nezastavila. Ležela a potichu vzlykala. Nechtěla na nic myslet.


Když se probudila, ležela na nějaké posteli v malé tmavé místnosti. Hned vedle ní byl krb s žhnoucím, dohořívajícím popelem. Podívala se do jeho světla. Připadala si tak zvláštně. Věděla, že by měla být znepokojená, už jen tím, že je na neznámém místě, ale nějak se nedokázala přinutit vstát a začít to řešit. Tak dobře a příjemně se snad ještě nikdy necítila. Bylo jí teplo a chtělo se jí spát, jenže nevěděla kde je. Větší problém byl, že nevěděla ani, kdo je ona.
Byl to strašný pocit. Neviděla nic známého, nic co by ji utěšilo. Její vlastní tvář jí připadala cizí. Co jen bude dělat?
Uslyšela zvuk, jak když někdo vchází do místnosti. Zvedla se na lokty a otočila se za tím zvukem. Ukázalo se, že přímo za ní jsou dveře a v nich právě teď stál nějaký muž.

"K-kdo jste?"

Tohle byl její hlas? Byl tak slabý, skoro se ani neslyšela. Nicméně muž ji nejspíš zaslechl, protože se usmál a vykročil k ní. Sedl si na okraj postele a pozoroval ji.

Konečně mu trochu viděla do tváře. Mohl mít tak kolem třiceti let. Medově hnědé vlasy se mu kroutily nepřirozeně směrem nahoru a vlály mu kolem hlavy. Jeho oči za hranatými brýlemi zlatě zářily. Navíc měl na sobě bílý lékařský plášť, takže působil dojmem šíleného vědce, který chce na ní dělat pokusy.
"Tak ses probrala, to jsem rád. Spala jsi skoro tři dny!" zvolal a zachechtal se. "Noha se ti hojí dobře, neměj strach, už jsem ti ji obvázal. Nebudeš sice moct asi tak dva týdny chodit, ale lepší než nechodit vůbec, co myslíš?" znovu se zachechtal a pokračoval.

"Jmenuji se Meric, jsem doktor, jak sis už možná všimla. Nemáš hlad? Něco ti udělám, jen lež. Hahaha… ty vlastně vstát nemůžeš, promiň, zapomněl jsem. Udělám ti čaj a něco ti ukuchtím, hned jsem zpět!" zahlaholil, vstal a než se nadála, práskl za sebou dveřmi.

Dívka sebou unaveně praštila zpět do postele. Pomyslela si, že nejspíš nemohla skončit u divnějšího chlápka než je Meric, nicméně byla ráda. Už kvůli tomu, co pro ni udělal.


"Pořád si na nic nevzpomínáš?"
"Ne."
"Hm," zabručel Meric a zamyšleně jí prohmatával nohu.

Byl to už téměř měsíc, co u něj dívka bydlela. Ukázalo se, že Meric bydlel vysoko v horách v malé chaloupce tak akorát pro jednoho. Ta byla navíc čirou náhodou nedaleko od místa, kde se probrala. Doktor se zrovna vydal do vesnice dole pod horou, když ji našel ležet u řeky.

"Myslím, že už je to v pořádku, postav se a projdi se trochu."
Dívka se zvedla a opatrně se prošla po místnosti.

Mericův domek se vlastně skládal jen ze dvou místností. Nalevo od vchodu byly dveře do Mericovy pracovny, kde spával. Dívka tam byla jen jednou.

U oken stály rovnou tři pracovní stoly, postavené vedle sebe, na kterých byla taková hromada knih, lejster, prázdných balíčků sušenek a špinavých hrnků od čaje, že by se z toho kdekomu zatočila hlava. Dále tu byla skříň, hned naproti dveřím a na stěnách police se skleněnými lahvičkami, ve kterých byly skoro určitě léky. Po zemi se válely kousky kříd, mnohdy rozdrcených, jak na ně Meric nedopatřením šlápnul a naproti oknům vpravo od dveří stála nízká postel.
Dívka věděla, že Meric vyžaduje ve své pracovně naprosté soukromí a proto ho tam nikdy nerušila.

Ona sama pobývala v jediné další místnosti v domku. I když byla větší, než Mericův kamrlík, moc prostorná nebyla. Téměř u vchodových dveří stála dva křesílka s pleteným povlečením z červené vlny a naproti Mericovým dveřím u stěny byl malý krb. Hned vedle něj stála dost opotřebovaná pohovka s hořčicově žlutým přehozem na které dočasně spala.

Na obývací prostor navazovala malá kuchyňka s bledě modrými skříňkami. Až na pár hrnků a talířů v nich dívka viděla množství skleněného náčiní, zkumavek a divně zakřivených baněk, hodící se spíš někam do laboratoře. V spodní skříňce vedle pece měl Meric svou zásobárnu sušenek a dívka zanedlouho zjistila, že tenhle milý a trochu potrhlý doktor nejí téměř nic jiného.

"Skvěle!" zvolal Meric a zazubil se na ni, když přešla až k němu.
"Žádné skvěle!" odsekla nakvašeně.
"Copak tě to ještě bolí?"
Povzdychla si, plácla se do čela a vzápětí vybuchla.
"Nemluvím o mé noze! Mluvím o mé hlavě! Myslíš si, že je to jednoduché nic si nepamatovat? Nevědět kdo doopravdy jsem?"
"Dokážu si představit, že to není nic jednoduchého, ale neměj strach, paměť se ti vrátí, tím jsem si jistý," poznamenal klidně a nevzrušeně si upil čaje.
"Jak to můžeš vědět?"zvolala, zaskočena jeho přesvědčením.
"Doufám v to," řekl a pokrčil rameny.

Dívka zatnula pěsti a chtěla něco odseknout, ale potom se zarazila. Co to dělá? Proč je naštvaná na člověka, který se jí jen snaží pomoct? Uvolnila se a sedla si do křesla. Chvíli přemýšlela a potom se na něj odhodlaně podívala.
"Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Vážně. Ale nemůžu tady zůstat. Musím jít. Měla bych… měla bych zjistit, odkud jsem se vzala. Odnesla mě sem řeka. Když půjdu proti jejímu proudu…"

Meric pobaveně sledoval její myšlenkové pochody, když tu jí zarazil.
"Ta řeka se táhne napříč celým královstvím a protéká snad všemi velkými městy a vesnicemi. Její tok se zmírňuje až jen tady, na jednom z jejích konců. Navíc po jejím proudu jít nemůžeš, všude kolem ní jsou vysoké skály, na které se nevyšplháš."

"Tak někde seženu loďku."

Meric se rozesmál. "To ti k ničemu nebude. Dál proti proudu vyčnívají všude kameny a navíc je tam velmi prudký spád," narovnal se a zvážněl. "Moc jsem se divil, že si cestu touhle řekou vůbec přežila. Přece jenom je to Larrie "Osudová". Už jen to, že ses v ní neutopila, ačkoliv jsi byla v bezvědomí, je zázrak. Vyvázla jsi jen s odřeninami a zlomenou nohou."
"A ztracenou pamětí," připomněla dívka a povzdychla si.

Meric ji chvíli s vážným pohledem pozoroval. Poté si odkašlal a posunul brýle na nose.
"Chceš tedy své vzpomínky zpět, ať to stojí, co chce?"

Dívka se na něj překvapeně podívala.
"Já vlastně… nevím. Uznávám, že možná máš pravdu a vzpomínky se mi časem vrátí, ale to, co opravdu chci je… znát své jméno."

"Copak by sis nevzpomněla i na jméno pokud by se ti vrátili vzpomínky?"
"To je právě to… já… mám zvláštní pocit, jako bych to jméno ztratila… už navždy."

Meric na ni vytřeštil oči.
"Vím, že to zní jako hloupost, ale prostě si nemůžu pomoct. Cítím to tak."
"Zvláštní…" poznamenal doktor potichu, jakoby jen pro sebe.

Potom se na ni usmál, až se mu zaleskly oči.
"Myslím, že bych ti možná mohl pomoct."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava se vám zatím líbí nejvíc?

Bezejmenná
Red
Meric
Larren
Urun
Irim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama