Na mostě - první tři výstupy

9. dubna 2013 v 18:10 | Gura-chan
Zdravím,
Takhle malá povídka mě napadla nedávno a zcela nečekaně jsem ji napsala. Zatím přidávám první tři "výstupy" a dohodím pak čtvrtý a pátý.
Nevím proč, ale očividně mě napadají jen filozofické povídky s nádechem fantazie a záhadna. :) Viz můj Svět s Pravidly, který se pár lidem na pište-povídky.cz opravdu líbil, za což jsem ráda. :)

Tohle se nese trochu ve stejném duchu, akorát to není napsáno v ich formě a jméno dívky, která tam vystupuje, je pro nás neznámou. (Ale myslím, že ho ani znát nepotřebujeme.)

Na mostě

Výstup první: Příchod Krokase

Na mostě seděla dívka.
Máčela si bosé nohy v protékající řece, a soudě podle jejího výrazu se měla dobře. Měla na sobě jen lehké bílé šaty, podlouhlé hnědé vlasy po ramena jí padaly do tváře. Celé tělo bylo uvolněné. Klidný úsměv, klidné čelo bez náznaků stresu, jiskrné zelené oko.
Nebylo divu, pohled, který se jí naskýtal, byl vskutku nádherný. Stačilo se ohlédnout, na co se z toho mostu dívá, a některé citlivé romantické duše by jistě na místě strnuli úžasem. Výjev by nejlépe pasoval k parku nebo zahradě. Podél pableskující řeky totiž rostly desítky rozkvetlých třešní. Na nebi pluly načechrané mraky a odráželi se v průzračné vodě. Vskutku nádherný pohled, zvlášť když se zapojil i mírný vánek. Z košatých stromů pak ustavičně padaly malé růžové lístky, jako by v ten teplý den padala clona růžového sněhu.
Výjev dívku nenudil, dívala se na něj spokojená.
Není známo, jak dlouho.
Najednou přichází malá, zanedbatelná změna. Na obloukový můstek z dřevěných prken, bez zábradlí, vstupuje čísi noha. Není slyšet, protože je bosá. Vzduch kolem se nemění, výjev se nemění, dívka se usmívá.
Kdokoli jiný by se ohlédl. Ona ne. Kdyby to však udělala, spatřila by velice zvláštního muže.
Nedalo se říct, zda byl starý nebo mladý. Některé jeho rysy čišely mládím, jiné zase stařeckostí. Byl neuvěřitelně vyhublý a celkem vysoký. Působil jako z jiného světa. Nejen, že měl na sobě péřový plášť z orlích pírek, takže vyvolával dojem vychrtlého supa. Ale ani jeho oči nebyly normální. Byly bílé a bělmo tmavě modré. Skoro, jako by se dohodlo s duhovkou a vyměnilo si s ním barvu. Měl světlé řasy, i když jeho dlouhé rovné vlasy byly černé. Vystouplé lícní kosti a dlouhý nos ještě zdůrazňovaly jeho vyhublost. Úzké rty měly malinko zvednuté koutky, ale nedalo se říct, že by se skutečně usmíval. Byl to spíš jakýsi škleb.
Pod honosným péřovým pláštěm měl na sobě jen jakési šedivé a protrhané svršky.
Šel pomalu, nenuceně.
Zastavil se, až když přešel dívku, a jakoby nic si vedle ní sedl.
Teprve teď ho vzala na vědomí.
S trvalým úsměvem na rtech malinko vzhlédla. Sotva pohnula hlavou. Potom ji zase sklonila.
Úsměv nemizel.
Snítky třešní dále padaly. Řeka šuměla.
Jeho přítomnost ji nijak neznepokojovala.
"Jak dlouho už tu jsi?" promluvil hluboký hlas.
"Čas zde nemá žádnou moc," odvětila dívka klidně.
Muž si povzdechl a zadíval se na oblohu.
"Kolik listí za tu dobu spadlo? Kolik vody proteklo? Kolik mraků tudy přelétlo?" pronesl.
Na řečnické otázky se neodpovídá, ale ona promluvila.
"Jak jsem řekla."


Výstup druhý: Krokasova flétna
"Není ti tu smutno?" zeptal se.
Není známo, kdy svou otázku vyslovil. Zda hned poté, co vyslovil první, nebo později.
"Ne, proč?" odvětila dívka překvapeně.
"Nemáš tu žádnou společnost."
"Jsi tu přece ty, ne?" namítla.
"Já jsem jen výplod tvé mysli," vysvětlil a zavřel oči.
"Opravdu? Nepamatuji se," pokrčila rameny a dál pozorovala výjev.
"Jsem ztělesnění tvých zakázaných myšlenek."
Řeka tekla dál. Odnášela si plovoucí růžové lístky, jako daň.
"Nezvala jsem tě."
"Kout tvé mysli ano," ubezpečil ji.
Dívka se protáhla a zasmála se.
"Tak když už jsi tady… zahraj něco, Krokasi," zvolala vesele a hned na to se zarazila. "Jmenuješ se tak?"
"Ano," přisvědčil Krokas.
"Právě jsem si to jméno vymyslela," namítla nedůvěřivě.
"Právě proto mi patří."
"Tak tedy hraj," přikázala.
Zda měl Krokas flétnu již dřív, není známo. V jeho klíně ale jedna byla. Matně se zaleskla, když ji uchopil. Byla z tmavého dřeva a rozdělovala se zhruba v polovině do tří odlišných zakončení. Každý konec se kroutil jinam a každý z nich vyluzoval jiný zvuk.
Když začal Krokas hrát, bylo to, jako by hrál na tři nástroje. Podivná flétna v rukou podivného člověka vyluzovala něco nepopsatelného. Jemná klidná melodie podtrhovala celý ten krásný pohled na třešně u řeky. Jindy trochu neposedně zatrylkovala a hned se zdálo, že vítr zafoukal trochu silněji a zatočil pár snítek ve vzduchu. Potom se utišila a mluvila hlubokými tóny, a třpytivá řeka jakoby zpomalila, jako by náhle skrývala nějaké tajemství.
Koutky úst se pozvedly o trochu víc, ale vzezření to nepomohlo. Krokas náhle vypadal ještě děsivěji. Mrtvé bílé oči hleděly na výjev, jako by ho neviděly.
Melodie se náhle změnila. Krokas foukl silněji a vyloudil první znepokojivé tóny.
Dívka se konečně přestala usmívat. Výjev se změnil.
Za ponurého znění flétny třešně uvadaly, snítky černaly přímo před očima a chcíple dopadaly do kalné vody řeky.
"Už dost! Přestaň Krokasi!" vykřikla dívka rozzlobeně a hudba umlkla.
Krokas již nehrál. Flétna zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.
Zvedl hlavu a zadíval se na oblaka. Řeka tekla klidně. Růžové snítky padaly. Jako by se nic nestalo.
"Zvláštní, jakou moc má hudba nad myslí," pronesl.

Výstup třetí: Slepé ryby
Není známo, kolik času uběhlo, protože zde čas nevládl. Dívka seděla na mostě a máčela si nohy v řece. Usmívala se pořád, jen už ne tak klidně. Okolní krajinu to ale nepoznamenalo. Růžová záplava dál padala. Řeka proudila.
"Nenudí tě ten stále stejný pohled?" vyslovil Krokas další otázku.
"Není tu jen tenhle!" namítla ihned dívka. Vmžiku vytáhla nohy z vody a otočila se na druhou stranu mostu. Kývla. "Je tu ještě jeden, koukni."
Na druhé straně mostu byla také voda, ale nebyla říční. Byla jezerní. Druhý výjev totiž patřil průzračnému horskému jezeru a temným lesům okolo něj. Voda se zčeřila jen občas, když nějaká ryba připlavala moc blízko k hladině.
"Moc často se na něj nedíváš."
"Dřív ano, ale teď…"
"To ty ryby?"
"Dřív si se mnou hrály, ale teď…"
Dívka vzdychla. Tenhle výjev ji netěšil.
Vztáhla ruku k hladině jezera a namočila ji. Bylo vidět plno ryb, jejich bílé hřbety se míhaly ve vodě. Nepřipluli.
"Jsou smutné," řekl Krokas.
"Proč?" zvolala okamžitě dívka a podívala se na něj. "Nemyslím na to! Nemají být smutné!"
"Nevidí tě. Netuší, co s tebou je. Osleply."
Zalapala po dechu. "Stýská se jim?"
"Stýská," přisvědčil Krokas a pohlédl jí do očí. Neusmíval se. "Jsi tu příliš dlouho."
"Čas zde nemá žádnou moc," opakovala dívka.
"Nemá?"
"Nemá!"
"Stárneme. Umíráme."
"Tady ne," namítla.
"Pravda. Tady ne. Zatím."
"Jak to, zatím?"
"Myšlenky. Fantazie. Co myslíš, umírají spolu s tělem?" pronesl s hlavou zdviženou. Hleděl na nebe.
"Odejdi Krokasi," přikázala.
"Ty tu vládneš," připomněl jí.
"Tak tedy zmiz!"

Nebylo známo, zda na mostě vůbec kdy byly dva lidé. Teď zde byl jen jeden. Dívka plačící do jezera.
Výjev se neměnil. Lesy šuměly. Jezero bylo klidné, tiché. Ryby němé a slepé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama