Na mostě - čtvrtý a poslední výstup

10. dubna 2013 v 16:33 | Gura-chan
Zdravím,
Dnešek se nese v krapet melancholickém duchu, takže se asi půjdu učit, abych nemyslela na existencionální a sociální problémy...
Přidávám čtvrtý a pátý výstup, který celou alegorickou povídku s názvem Na mostě, zakončuje.

Gura-chan


První část zde, prosím!

Výstup čtvrtý: Přejít
Dívka seděla na mostě. Hleděla na rozkvetlé třešně a neusmívala se. Stopy slz se již ztratily, jako by nikdy ani žádné nebyly.
Vedle ní seděl Krokas. Pírka na plášti mu ohýbal mírný teplý vánek.
"Celou dobu vím, proč jsi přišel," prolomila ticho jako první dívka.
"Samozřejmě, že to víš," přisvědčil Krokas. "Proto jsi mě přivolala zpět."
"Nepůjdu," řekla a upřeně na něj pohlédla.
Krokas jen mlčel.
"Nepřemluvíš mě!" zvolala hlasitěji, když jí na to nic neřekl. "Říkám, že nepřemluvíš!"
"Raději budeš bojovat sama se sebou?"
"Nikdy jsem rozum neposlouchala."
"Já nejsem rozum. Jsem tvé přání."
"Nepřála jsem si tě."
"Kout tvé mysli ano."
"Jsem tu spokojená," řekla nakonec tiše.
"Nezníš spokojeně."
"Mlč už."
"Nemůžu. Možná říkám to, co nechceš slyšet, ale část tebe to slyšet chce."
"Vůbec ti nerozumím."
"Potom nerozumíš sama sobě."
Dívka opět zmlkla. Už doopravdy nebyla spokojená.
Pohlédla na výjev.
Řeka lenivě protékala a mizela pod mostem. Lísky třešní slaboduše padaly do její náruče.
Byla to pitomost.
Scéna pro milovníky romantických západů slunce a fanatiky do přírody. Ty růžové snítky padaly tak pomalu. Tak ukrutně pomalu.
Čas zde neměl žádnou moc, ale ona se cítila stará. Příliš stará pro tenhle jednotvárný, fádní výjev.
Pomalu k němu zvedla oči. Krokas se v tu chvíli zdál docela mladý. Ne víc, jak třicet let. Bílé duhovky se k ní otočili.
"Víš, kdo jsou ty ryby, že?" promluvil.
"Nejspíš," pokrčila neochotně rameny.
"Chybíš jim. Neviděli tě již dlouho."
"Zestárla jsem?" zeptala se náhle.
"Jen trochu."
"To je dobře, pak ani oni o tolik nezestárli," pronesla s pohledem na nebe.
Krokas se zašklebil.
"Víš, co je tohle za místo, že?" pokračoval ve svých otázkách.
"Nejspíš."
"Tak proč nejdeš dál?"
"Není to tak jednoduché," namítla ihned.
"Není? Je opravdu tak těžké, opustit ty výjevy? Ani jeden z nich tě už netěší. Nemáš proč tu zůstávat…"
Dívka překvapeně zamrkala.
"Máš pravdu," promluvila do ticha.
Bylo pravdou, že čas tu neměl žádnou moc, ale tam venku ubíhal dál. Její život jí protékal přímo pod nohama. A odnášel si jen ty ubohé růžové lístky, zatímco ryby na druhé straně zmateně kroužili a vzdávaly se naděje, že ji ještě kdy spatří.
Nevěděla vlastně, proč tu zůstává, byla to jen hloupá nehoda. Možná se bála následků, možná tu jen chtěla chvíli posečkat. Chvíli? Jak dlouho už tu je?
"Čas zde nemá žádnou moc, ale venku ubíhá dál," pronesl Krokas v odpověď na její myšlenky.
Udělala chybu. Zastavila se na tom mostě. Chtěla si dobře prohlédnout ten lákavý výjev, nechtěla hned odejít. Proto se zastavila na tom mostě. A zapomněla, co měla udělat.
Není známo, proč byla na tom mostě. Byla jen ona a most. Žádný výjev, žádná společnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že se někdy něco takového událo.
Byla jen ona a most.
Vstala a otočila se k jednomu ze dvou konců můstku. Už si vzpomněla. Stačí jen přejít ho. Přejít most.
Přejít…


Výstup poslední: Němý pokoj
Bylo ticho. Ne úplné, ale bylo.
Z vedlejší chodby se ozývaly jen vzdálené kroky sestřiček a občasné bouchnutí zasklených dveří.
Za stěnami pokoje mluvily jen přístroje. Vyprávěly stále ten samý příběh, pořád dokola. Splynuly s okolními bezvýznamnými zvuky a ozývaly se na pozadí toho všeho, jako šum, jako bzučící moucha. Zpitomělá a neškodná moucha.
V tomhle pokoji se neočekávaly zvuky. Očekávalo se jen ticho. Protože nikdo nepředpokládal, že by zrovna zde někdo mluvil.
A přece jen se to stávalo, jen občas a také jen při návštěvách. Zněla tu slova plna úzkosti a strachu. Někdy i slova proseb.
Ale když návštěvy skončily, pokoje zůstávaly tiché, klidné a mrtvolné.
Obyvatelé těchto pokojů měli spát navždy. Měly za ně mluvit stroje. Měly zpívat stále tu stejnou písničku.
Píp - Jsem naživu.
Píp. - Ještě jsem naživu.
V pokoji se někdo zavrtěl. Seděl už půlhodiny ve stejné poloze, neschopen porušit to přízračné ticho, ale nakonec to nevydržel.
Ten člověk byla žena ve středních letech.
Měla skelné oči, všechny slzy už dávno vyschly. Bylo to již dlouho. Až příliš dlouho.
Dnes se na ni přišla podívat. Ještě naposledy.
V duši už necítila žádný strach nad tím, co se chystá udělat. Neměla na výběr, a také to už nechtěla prodlužovat.
Dívka spící na posteli u okna měla dnes vydechnout naposledy. Spala totiž dlouho. Až příliš dlouho.
Přístroje měly dnes konečně umlknout a zpívat jinou, mlčenlivou píseň. Píseň o smrti.
Žena si povzdychla. V téhle místnosti to byl jeden z častých zvuků. Jistě by vedle přístrojů obsadil první místo.
Bezvýrazná tvář dívky s hnědými vlasy nebyla ničím zajímavá. Ale pro ni to byla její dcera. Její potomek, kterého posílá na smrt.
Žena však necítila nic.
Naděje, jestli nějaká byla, už dávno odešla s batohem na zádech.
Nebylo už vlastně, proč by tu měla dál sedět a dívat se na ni. Věřila, že je daleko, na nějakém hezkém místě a spokojená.
Proč taky ne, když se neprobouzela. Jednoduše nechtěla.
Je jí dobře tam, kde je. Až zjistí, že je to jen iluze, už bude možná pozdě.
Žena rychle vstala a vyrazila ke dveřím.
Zarazil ji však tichý zvuk, který zde zazněl historicky poprvé.
Němý pokoj promluvil.
"Mami…?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama