Bad luck

3. ledna 2013 v 17:05 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Znáte to meme - Bad luck Brian? Na "gegu" ho vidím skoro neustále a přesně tohle meme pro mě dneska sedí. Taky to bylo vůbec první na co jsem, s kapkou žalostného humoru, pomyslela, když jsem dnes odcházela ze školy.


Jako pilná studentka připravující se na maturitu (posměšky budou ignorovány) jsem se i já, bohužel, musela připravit na - slovy mé češtinářky - nejpoužívanější slohový útvar u maturity. Tradá. Ano, uhádli jste. Musela jsem sesmolit úvahu.

Samozřejmě, já slohovky vítám, to je myslím přirozené pro někoho, kdo píše i ve svém volném čase. Ale tentokrát jsem opravdu nevěděla co a jak. Problém nebyl ve psaní, ale v tématu. Obvykle totiž téma vymyslím skoro ihned, dokonce i z první ptákoviny co mě napadne dokážu sepsat cosi uspokojivého (viz mé fejetony v rubrice Moje tvorba). Jenže potom mi došlo, že jediná úvaha o které pořád přemýšlím... je

Řekněte mi, vybere si normální a šťastný člověk úvahu o smrti?
Jistěže ne.
Bohužel pro mě ovšem. Já totiž šťastná nejsem.

Přišlo to náhle. Prostě jsem sedla za počítač a vypsala to ze sebe všechno. Bolestivé, ale účinné. Najednou byla úvaha na světě, ale ačkoliv napsat to, mě stálo spousty slz, výsledek byl citový jen trochu. Udělala jsem z toho úvahu o smrti, která ale nebyla změtí mých šílených pocitů ze dne, kdy jsem ztratila Míšu. Byla to jednoduše úvaha o smrti ušetřená o všechny zbytečné detaily.

No, možná jsem to napsala, ale odvaha přepsat to a odevzdat češtinářce vzala najednou nohy na ramena a dlouho se odmítala ukázat.
Bývá to se mnou fakt špatné. Jakmile si jednou vyberu téma, už nedokážu zplodit nic jiného. Jistě, anebo jsem taky byla líná. Nakonec jsem neměla na výběr, termín se krátil a já se připravovala na to, že to skutečně odevzdám.

A taky jsem odevzdala.
Až do dneška už jsem o úvaze ani neslyšela. Do dneška.
Přiznávám, měla jsem trochu strach, co bude. Zmíní se o tom? Nezmíní?
Pořád mě honila představa, že si mě zavolá k sobě a zarmouceně se mě zeptá, proč jsem si probůh vybrala zrovna tohle téma.
Poté, co mi můj děsivý výtvor předala se však nic nedělo a já jsem s úlevou shledala, že mám za jedna a co víc, pouze dvě chyby v čárkách. Trochu nervózní jsem byla, když jsem papír otočila. Na druhé stránce byla poznámka: Stylisticky velmi hodnotná úvaha.

Víte, jsem člověk, co se místo dobrého pocitu z pochvaly, spíše nimrá ve slovíčkaření. Okamžitě jsem si pomyslela: "Hmch, takže to znamená, že ve kvalitě úvahy jsem selhala."

Moje češtinářka však nejspíš touto poznámkou obdařila jen mě. Nikdo jiný nebyl vyzván, aby svůj výtvor přečetl na konci hodiny před celou třídou - protože se jedná o tak kvalitní práci.
Noční můra!
Anebo možná bad luck.
Proč jí nedošlo, že si nechci vylévat srdce před celou třídou? Všichni tam Míšu znali. A pokud nejsou retardovaní, došlo by jim to.
I když jsem ze začátku zuřivě protestovala, nezbylo mi nic jiného, než práci přečíst. Ticho, které následovalo, byl můj nejhorší trest. Ale nakonec, musím se přiznat, jsem citíla malé, nepatrné zadostiučinění. Ty slova totiž patřili částečně i jim. Mé třídě.

Pro lepší pochopení, zveřejňuji.
Když zhasne hvězda

Osnova:

1)Přišla, vzala a nevrátila
2)Když se nás to netýká
3)Když se nás to týká
4)Život se zastavil
5)Krok vpřed

Když se tak zamýšlím, o čem bych měla napsat úvahu, najednou mi dochází, že o něčem takovém nevědomky přemýšlím už delší dobu. Má mysl se vrací k nepříliš šťastným vzpomínkám na něco, co se stalo teprve nedávno. Ono se vlastně ani nedá nepřemýšlet o smrti, když vám blahosklonně zamává a vezme si blízkého, sedícího vedle vás.

Co vlastně cítíme, když se dozvíme o něčí smrti?
Záleží na tom, jak moc byl pro nás ten člověk důležitý. Když odejde někdo, koho jsme znali jen letmo, skoro nic to pro nás neznamená. Jistě, když se něco takového dozvíme, pravděpodobně to s námi trochu otřese, ale není to nic, z čeho bychom si dlouho dělali hlavu. Je nám to líto, ale rychle nás to přejde. "Život jde přece dál," pomyslíme si.

Ale co když odejde nejlepší kamarád, nebo někdo z rodiny?
To už potom není tak snadné, zvlášť když se to stane náhle. Nejprve tomu nevěříme. A když konečně pochopíme, že je to pravda, cítíme už jen bolest. Vybavují se nám šťastné vzpomínky, které jsou v tu chvíli nesnesitelné, a ze všeho nejvíc si přejeme, aby to byl jen zlý sen. Je zvykem, že když se něco takového stane, lidé obvykle litují zesnulého. Ale výrok: "Nelituj mrtvé, lituj živé," mluví celkem jasně. Bolest ze ztráty je v tomto případě horší, než smrt samotná. Problém je v tom, že to chceme změnit, ale nemáme tu moc.

Co bychom měli dělat?
Když se to stalo mě, ta zoufalá věta mi neustále zněla v hlavě. "Co mám dělat?" Tehdy jsem neznala odpověď. Nevěděla jsem, co bude dál. Život se zastavil a čekal, jak se rozhodnu. Budu se snad utápět ve svém neštěstí? Nebo to prostě jen hodím za hlavu a budu dál žít? Propadnout zoufalství na delší dobu by přidělávalo starosti přátelům a rodině. Když jste nešťastní vy, jsou nešťastní i oni. A já osobně bych se nikdy nemohla dívat na to, jak si se mnou mí blízcí neví rady a trápí se. Ale druhá strana mince je s tímhle téměř srovnatelná. Copak se to dá, dělat, jakoby se nic nestalo a ani trochu nevybočit z denní rutiny? Nejen, že je to nemožné, ale taky pěkně nemorální. Člověk by se musel hanbou propadnout, kdyby nad něčím takovým nehnul ani brvou. V tomto případě by rodina a přátelé přeživšího byli šokovaní a možná by vážně zapochybovali o tom, jestli jste psychicky v pořádku.

Správná cesta by měla být, jako vždy, někde uprostřed. Postavit se a zase žít, chvíli trochu škobrtat, ale nakonec se zase rozběhnout, to je přirozenost každého. I když si zpočátku myslíme, že to nepůjde, nakonec to jde. Až se divíme, jak svět zůstal stejný, jak je možné, že nás to tak rozházelo, zatímco vnější svět to ani trochu nepocítil. Jediné, co se změnilo, jsme my sami. Pokud máme alespoň trochu úcty, nikdy bychom na daného člověka neměli zapomenout. Neměli bychom se bát o něm mluvit a vyprávět, jaký byl, i když je to těžké, jak pro nás, tak pro ostatní, co ho znali. Měli bychom si ho připomínat už jen kvůli tomu, že tu kdysi byl s námi a něco pro nás znamenal.

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viollet Viollet | E-mail | Web | 4. ledna 2013 v 6:37 | Reagovat

Taky jsme nedávno psali slohovku, akurát slohový útvar kritika... Věru odporná negativistická práca z toho vznikla, avšak patřičně doceněna... Chápu, že se ti to nechtělo číst, už samotné sepsání musel být pěkný emocuc.

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 4. ledna 2013 v 13:21 | Reagovat

[1]: To teda byl, ale nakonec to nějak šlo... češtinářku si nevybereš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama